Poplácal Olivera po rameni. „Pamatuji si, že před lety, v roce 1944 jsi mi řekl, že to za sedmdesát let bude dávat smysl. A teď už ho to dává. Lucas proti mně šel už celé roky.“ S ustaraným výrazem uhnul pohledem. „Myslím, že mě chtěl mrtvého.“
Oliver ucítil osten bolesti. Armando Lucasovi věřil a Lucas ho zradil nejhorším možným způsobem.
„Ale to už je pryč,“ prohlásil Armando. „Díky tobě.“
V tu chvíli cítil Oliver ohromnou hrdost. Pak si vzpomněl na rozhovor s profesorem Ametystem. Ještě nebyl konec. Ještě toho musel hodně udělat. Práce vidoucího nikdy nekončila a jeho osud byl propletený s Armandovým. Jen nevěděl, jakým způsobem.
Myšlenka na profesora Ametysta bodla Olivera u srdce. Prsty se dotkl amuletu. Byl studený jako led. Návrat do Školy pro Vidoucí teď nepřipadal v úvahu. Nejspíš se tam už nikdy nevrátí. Neuvidí své přátele Waltera, Simona, Hazel, Ralfa, ani Ester. Už nikdy si s nimi nezahraje switchit, ani se neprojde pod ohromným kapokem.
Armando se na něj laskavě usmál. „Protože jsme se vlastně oficiálně nikdy nepotkali, možná bych se ti měl představit. Jsem Armando Illstrom a vedu Illstromovy vynálezy.“
Oliver se probral ze smutných úvah. Potřásl Armandovi rukou a cítil, jak se mu tělem rozlévá teplo.
„Já jsem Oliver Blue, jsem z…“
Odmlčel se. Kam teď vlastně patřil? Do Školy pro Vidoucí ne, do továrny v téhle nové realitě, kde se s Armandem nikdy nesetkal, taky ne. Rozhodně ne do domu v New Jersey, kde bydleli Blueovi, o kterých věděl, že nejsou jeho skutečnými rodiči.
„Vlastně nevím, kam patřím,“ dodal smutně.
Vzhlédl k Armandovi.
„Možná, že právě to je tvůj skutečný úkol, Olivere Blue?“ pronesl Armando měkce, ale rozhodně. „Najít své místo ve světě?“
Oliver se zamyslel nad Armandovými slovy. Vzpomněl si na své skutečné rodiče, na muže a ženu, kteří se mu zjevovali ve snech. Chtěl je najít.
Byl ale zmatený.
„Myslel jsem, že mým úkolem je vás zachránit,“ řekl.
Armando se usmál.
„Úkoly mají více vrstev,“ odpověděl. „To, že jsi mě zachránil a zjistil, kdo opravdu jsi – to nemusejí být tvé jediné úkoly. Konec konců, to tvoje identita tě na tohle místo zavedla.“
Oliver uvažoval. Možná měl Armando pravdu. Možná, že jeho cesta zpátky v čase nezahrnovala jen jeden úkol. Možná mu byla předurčena z řady důvodů.
„Ale já ani nevím, kde začít,“ přiznal.
Armando si zamnul bradu. Náhle mu zazářili oči.
Přispěchal k jednomu ze svých mnoha stolů a luskal přitom prsty. „Jistě, jistě, jistě.“
Olivera to zmátlo. Zvědavě pozoroval Armanda, který hledal něco v zásuvce. Pak se napřímil a obrátil se k Oliverovi.
„tady.“
Vrátil se k Oliverovi a vložil mu dlaně kulatý bronzový předmět. Oliver si ho prohlédl, zdál se mu starobylý.
„Kompas?“ zeptal se s pozvednutým obočím.
Armando zavrtěl hlavou. „Na první pohled ano. Ale je to něco víc. Vynález, jehož smysl jsem nikdy nerozluštil.“
Oliver na něj ohromeně zíral, prohlížel si množství číselníků a podivných symbolů na jeho povrchu. „Tak proč ho máte?“
„Ležel na schodech mé továrny,“ pronesl Armando. „Nebyl u něj žádný dopis, který by vysvětlil, kde se tam vzal. Na balíčku bylo sice moje jméno, ale uvědomil jsem si, že já nejsem zamýšlený příjemce. Podívej na druhou stranu.“
Oliver kompas obrátil. V bronzu tam byla vytepaná písmena O.B.
Málem ho upustil. Vzhlédl k Armandovi.
„Moje iniciály?“ vydechl. „Jak? Proč? Kdo by vám posílal něco, co mám dostat já?“
Armando se zhluboka nadechl. „Měl jsem být průvodce vidoucího, Olivere. Tvým průvodcem. Nejprve jsem to špatně pochopil, myslel jsem, že jde o Lucase. Když ses v roce 1944 objevil a ukázal mi svoji moc, uvědomil jsem si svůj omyl. Pak jsem si začal dávat pozor a čekal na vidoucího. Olivere, tenhle kompas doručili na můj práh před jedenácti lety. Druhého prosince.“
Oliver zalapal po dechu. „To mám narozeniny.“
A pak ho Armando úplně dorazil. „Myslím, že ho tu nechali tvoji rodiče.“
Oliver měl pocit, jako by ho někdo udeřil. Nemohu tomu uvěřit. Opravdu držel něco, co jim patřilo? Něco, co dali Armandovi, aby to pro něj ohlídal?
„Mým rodičům?“ zamumlal šeptem.
Určitě to bylo nějaké znamení. Dar samotného vesmíru.
„Proč myslíte, že to bylo od nich?“ zeptal se Oliver.
„Podívej se na číselníky,“ pokynul mu Armando.
Oliver se zadíval na kompas. Na tuctu číselníků s různými symboly byl jen jediný, na který ukazovala střelka přesně. Symbol Oliverovi připomínal poškrábané egyptské hieroglyfy vyvedené černou barvou. To, co zobrazoval, bylo naprosto jasné. Muže a ženu.
Teď už o tom Oliver nepochyboval, šlo o jasné znamení.
„Co ještě víte?“ zeptal se rychle. „Viděl jste je nechat tu ten balíček? Říkali něco? Mluvili o mně?“
Armando smutně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nic dalšího nevím, Olivere. Ale možná ti to pomůže s úkolem zjistit, kam opravdu patříš.“
Oliver znovu sklopil zrak ke kompasu. Byl tak zvláštní, se spoustou symbolů a číselníků. Možná netušil, jak ho dešifrovat, ale věděl, že je důležitý. Že to z nějakého důvodu bude součástí úkolu najít rodiče. Zjistit, kým je a odkud pochází. Držet něco, co drželi oni, mu dodávalo sílu hledat.
V tu chvíli si uvědomil, že se jeden číselník pohybuje. Zastavil se tak, že ukazoval na tři zvlnění linky, které Oliverovy připomínaly vodu. Přiložil na něj prst a zkusil ho očistit. Překvapilo ho, že špína povolila a on zjistil, že je symbol barevný. Vodní vlny byly vyvedené zářivě modrou barvou.
„Vím, kde začít,“ pronesl rozhodně Oliver.
Voda je modrá. Anglicky blue. Blueovi, jeho takzvaní rodiče. Muž a žena, kteří ho vychovali jako vlastního. Pokud měl někdo odpovědi na otázku, odkud pochází, byli to oni.
A navíc si tam musel ještě něco vyřídit.
Chrisovi měl už dávno někdo ukázat, kde je jeho místo.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Byl temný a bouřlivý večer, ale Oliver přesto zamířil ven z továrny a procházel ulicemi New Jersey. Na chodnících se povaloval nepořádek rozházený silným větrem, jehož poryvy neustávaly.