Kamarádi se jim také divili, neboť nikdy jich neslyšeli, a někdy si také zavtipkovali, že zpívá takové poutnické. Jinak se s nimi dobře snášel a záhy se s nimi spřátelil. Byli čtyři i s Františkem. Všichni kromě něho meškali tu již delší dobu a vyznali se v klášteře jak náleží. Co do zpěvu žádný se Františkovi nevyrovnal, co do cviku je pak záhy dohonil. Měltě z domova od kmotříčka znamenitý základ, a páter regens chori si dal na malém zpěváčkovi, jehož nadání záhy poznal a jejž si oblíbil, jaksepatří záležeti.
Cvičení zpěvného bylo dosti, zato pak v kostele zpěv šel výborně. Kromě toho zpívání měli mladí choralisté ještě tu povinnost, že velebným pánům přisluhovali při obědě a při večeři. Jinak byli posíláni do škol. Všichni chodili do latinských, jen František musil ještě do hlavní školy.
A to bylo to nejhorší, to byl tvrdý oříšek, přičemž zažil podobných dojmů jako doma, když chodíval na německý privát. Z toho, co mu Damián Peliňka za těch teskných a trudných hodin vykládal, mnoho neodnesl, a tak to bylo kruté učení ve škole, kde bylo již všecko po německu a sám učitel také Němec. Byl to mladý piarista, jenž rákosky z ruky neodložil a ustavičně jí poflakoval, popřípadě náležitě přitužuje a sole.
Časem také vjel chlapcům do vlasů a František si dobře zapamatoval, jak těm, kteří pouze Čechové byli, při tom vlasů krákání zuby zatínaje zlostně říkával: ,,Du Raker-Šlowake!“ To bylo obyčejně, když ubožáci neuměli náboženství po německu. Paměť jejich nemohla nikdy zvládnouti třeba několik stránek katechismu, z nichž jenom sem tam nějakému slovu rozuměli. Jaké to bylo trápení, nežli se naučili tomu zpaměti, kolikráte František divže neplakal nad německou knížkou, omrzelostí, nechutí i strachem před zítřejší hodinou, kdy měl odříkávati ty věci jako když bičem mrská, kdy mu hrozily klofce i rákoska, i to protivné ,,Raker-Šlowake“.
Nerozuměli tomu, ale cítili, že učitel, čili, jak piaristovi říkali, pan profesor, chtěl je ponížiti a potupiti. Však se o to také před hodinou kolikráte seprali, když se těch několik hochů německých ve škole jalo je tupiti tím Rakeršlowákem. Tenkráte si Frantík kolikráte vzpomněl na kmotra učitele, jak mluvil o němčině a jak by se byl pro ni málem s otcem chytl.
Životu klášternímu během času přivykal; musil. Již se skoro všude vyznal, proběhl všechny chodby a chodbičky i schody, a nic se nelekal velikých olejových obrazů po stěnách visících a valně už zašlých a zčernalých. Nejčastěji se ohlížel po vysokých dveřích, za nimiž že je bibliotéka, zvěděl od kamarádů. Slyšel také, co je tam knih, jak vysoko jsou v regálech narovnány, až do stropu, a jak krásné.
Proto by se byl tam tuze rád podíval, než touha jeho nesplněna. Do bibliotéky choditi neměli nikterak dovoleno. A zůstávala skoro napořád zavřena.
Strážce její, starý páter Matyáš, ji hlídal jako poklad ostražitě a bedlivě; aby ho poprosili, aby je tam nechal se podívati, na to nesměli ani pomysliti. Byl tě páter bibliotekář muž nepřístupný, pořád jako zamyšlený, a mrzutě odbyl každého, kdo ho z práce nebo z myšlenek vytrhl.
V bibliotéce meškal skoro ustavičně. Kdykoliv tam však vstoupil, ihned za sebou zavřel. Jen jednou to opomenul učiniti, a toho užil František, aby ukojil dávné toužebné své přání. Vklouzlť, jda náhodou kolem, pootevřenými dveřmi jako myška do bibliotéky. Ale již stanul všechen užaslý, ohromen. Něco takového jaktěživ neviděl. Před sebou viděl ne světnici, ale sál velmi vysokého stropu a na stropě tom krásné malování divných figur, andělů, i zlacené a bělostné ozdoby štukové. Kolem pak dokola při stěnách byly regály a skříně plny, plničky knih, velkých, malých, hrubých, tenkých a také prostředkem sálu stojany knihami naplněné. A na těch stojanech a skříních různé sochy a zeměkoule, a na stolcích rozložené obrazy a mapy.
Hochovi odmalička již knih žádostivému dech se zatajil a v posvátné úctě jako v kostele rozhlížel se tichou, odlehlou svatyní duševní práce. Sluneční paprsky pronikaly vysokým oknem, ozařujíce hřbety knih, různými barvami i zlacením zdobené.
V tom jasu však a v záři zjevil se znenadání černý stín; totam bylo vytržení chlapcovo, jak před ním náhle stanul páter Matyáš, jenž se na něj tak obroukl, že chlapcovi nohy leknutím jako by zdřevěněly. Ale pak se tak otočil, že mžikem byl venku na chodbě. Slyšel ještě, jak bibliotekář přirazil dvéře; ale polekaný choralista nezastavil se, až u dveří své světnice.
Od té doby měl ještě větší strach z pátera Matyáše a vyhýbal se mu již na dva hony; na bibliotéku však nemohl zapomenouti.
Lépe vycházel s Růžičkou vrátným. Choralisté měli určité hodiny a dny, kdy si směli z kláštera vyjiti pro svou zábavu. Ale Růžička nebyl neúprosný. To jest neúprosný byl, když někdo jenom slovy prosil; když mu však něco přinesl k snědku, tu hned vyslyšel, fortnu otevřel a pustil a pěkně všechno zatajil. Byltě takový jedlík, a za najedení, zvláště bylo-li něco moučného, přimhouřil třebas obě oči.
O tom se František dověděl od kamarádů a užil toho také. Aby mohl i mimo čas do města, utrhl si od úst, podstrčil Růžičkovi a ve příhodnou chvíli vyletěl z kláštera. Ne pro nicotnou toulku nebo pro lelkování po ulicích, ale aby zaběhl do velké zájezdní hospody podívat se, nepřijel-li starý Šulc. Nemohlť se ho nikdy dočekati. Ačkoli již minulo několik měsíců, co v klášteře meškal, přece neustával na domov, zvláště na matku vzpomínati.
Každá zpráva z domova ho potěšila, zvláště když se dověděl, že jsou všichni zdrávi, že se nic zlého u nich nepřihodilo. Jakou radostí ho naplnilo vždycky psaní matčino! Otec zřídkakdy psával, nemaje dosti pokdy. Jak také počítal mladý choralista čas, jak si kalendáře všímal, jak měl už na dny vypočteno, kdy pojede se starým Šulcem na vakace, nebo i jak se domů rozběhne, kdyby starý forman právě včas nepřijel.
Nežli toto vše se vyplnilo, přihodilo se něco, jež mělo pro Františka veliké následky. Jednou, když se vracel ze školy, potkal znenadání starého Šulce ve formanské modré košili a v modrých punčochách. Chlapec se zaradoval, když formana spatřil, nebo každý z domova byl mu tuze vzácným, a zaradoval se ještě více, že mu maminka poslala škatuli a psaní. To všecko však bylo na hospodě, kam choralista hned nemohl, jakkoliv by byl rád oželel oběd a přímo pro ty věci se rozběhl. Ale musil býti v klášteře a při obědě přisluhovat.
I oznámil Šulcovi, že si tam přijde odpoledne. Než ani to nemohl. Uložili mu nějakou práci v zahradě, která trvala až do šesté hodiny odpolední. Frantík byl jako na trní a divže neutekl. Již na to pomýšlel, jak by to vykonal, neboť Šulc mu řekl, že zítra ráno zase odjede dále, za Prahu. Aby tak ujel a odvezl s sebou škatuli a psaní, a on, Frantík, aby si ho nemohl ani přečísti!
Byl všecek proto rozechvěn, a proto si toho ani valně nepřipustil, že ten, jehož se v klášteře nejvíce bál, páter Matyáš, náhle zemřel, jak o tom v zahradě slyšel vypravovati. Jemu nadevše byly zprávy z domova. A zrovna dnes měli pořád dozor!
Ze zahrady šli zrovna k večeři, od které se Frantík záhy vytratil. Vklouzl k Růžičkovi do fortny, nesa s sebou všechnu svou večeři, a prosil ho, aby teď navečer pustil jej do města.
Toho se sám Růžička ulekl. Ve dne pouštíval, ale navečer – Kdyby to tak pan převor uslyšel! Vrátný dlouho odolával, až posléze zvítězila nad ním škatule. Tušil, že v ní bude něco od mouky, a Frantík mu to také dotvrdil.