Mnoho se také vypravovalo o vojnách nedávno minulých, o Bramborácích, jak všude i tu hospodařili, o různých dobrodružstvích z těch pohnutých let. Časem také zmínili se o tajných nekatolících, a tu pokaždé si Frantík vzpomněl na Žalmana, co asi dělá sám a sám ten opuštěný staroch. Jako se o přástvách mnoho vypravovalo, tak se také mnoho zpívalo. Večery ty byly Frantíkovi velmi mily, jenže míval tu nehodu, že po takových přástkách špatně usínal.
Všecky ty osoby, o kterých slyšel vypravovati, živě se mu vyhouply před oči, dívaly se na něj stojíce nad postelí. Loupežníci na něj cenili zuby, seřezáni a panduři v červených pláštích blýskali očima a měli dlouhé, černé kníry, a chlapec, jakkoli se bál, nemohl od nich oči odvrátiti. Tak bylo před usnutím, a ve snu se mu pak zjevili třeba nanovo.
Jako se těšil na večery, tak se těšil na ráno, nebo bylo roráte a on rád chodil do kostela, snad nejvíce proto, že si tam mohl rozžehnouti pěkný svůj sloupek a že se mu líbily starodávné zpěvy rorátní.
Tak přecházela zima v odlehlém městě na úpatí Orlických hor. Minulo sv. Mikuláše, tenkráte jinak, hlučněji slaveného nežli nynějších časů, minula „dlouhá noc“ před samými vánocemi, nejveselejší a nejhlučnější přástka, při níž se odbývala i traktace a prováděny všelijaké šprýmy a čtverácké kousky, zvláště od svobodných; nastaly vánoce, tenkráte bez vánočního stromku o Štědrém večeru, ale s Betlémem na stěně, plné různých obyčejů a divných pověr.
O ostatcích chodily městem maškary, medvěd z hrachoviny, židé a divné figury se starou harfou a trumarinou; pak nastal půst. Ten všude a zvlášť u Věků přísně zachovávali. Každého pátku a každé středy musila všechna rodina vykonati doma postní pobožnost. Všichni, i děti, klečeli na zemi před obrazy v koutě nad stolem. Věk předříkával a ostatní po něm a s ním se modlili růženec a jiné modlitby, jež Františkovi zdály se někdy tak nekonečnými jako ty německé hodiny. Jenže měly tu výhodu, že ho nikdo za vlasy netřepal nebo přes kotníky ho neklofal, když spaním přemožen počal klímati.
Otec kleče v čele toho neviděl a matka měla poshovění s hochem, kterého pak, když otec dokončoval, včas probudila, aby nebylo nakonec ještě ostrého kázání.
Tak to chodilo rok co rok, a nic se v domácnosti Věkově a v jejím pořádku neměnilo, leda to, že děti rostly; nejméně František. Ten zůstával pořád hoškem nevelkým a útlým, ač jinak čiperným. Kmotříček si ho nemohl vynachváliti, přičemž vždycky sám dokládal: „Ne abyste si myslili, že jsem jeho kmotr. Ne, nic mu neslevím. Ale kluk chytrá, muzikant rozený –“
Tím si vlastně František získal nejvíce jeho přízeň, neboť, „chori et scholae rector“ mnoho, a snad všecko dával na zpěv a hudbu. Byltě sám výborný hudebník a před lety nebylo nad něj lepšího zpěváka široko daleko.
Františkovi dával zvláštní hodiny ve zpěvu i na housle; to byl chlapcovi jiný privát nežli ten německý! Tu nebylo ani okřikování, ani štikování a za vlasy třepání. Páně kantorova kulatá, začervenalá tvář tupého nosu se jen usmívala, a spokojeně střevícem poklepával a hlavou pokyvoval, až cop po zádech se smýkal, když kmotřenec jeho malý zpíval svým čistým, krásným sopránovým hlasem, nebo když na housle hrál. A toto, ten zpěv totiž a housle, byly chlapcovým, jak se říká, osudem. –
IV. F. VĚK S DOMOVEM SE ROZLOUČÍ
Bylo jednou v neděli odpoledne, zrovna po nešporách, když k Věkům přišel na návštěvu regens chori Havránek. Na jeho tváři bylo znáti, že nepřichází jako jindy, ale že nese něco zvláštního. Také opravdu, sotvaže usedl a trochu pohovořil, sáhl pojednou do hluboké kapsy svého řebíčkového kabátu a vyňal odtud list. Byl už rozpečetěn. Položil ho před sebe na stůl, usmívaje se na Věka i jeho ženu, kteří na něj zvědavě hleděli. Kromě nich tu nebylo nikoho. Děti všechny byly venku, nebo bylo v měsíci srpnu a den překrásný.
„Nesu vám novinu,“ začal regenschori. ,,Tu to psaní jsem dostal z Prahy, ale vlastně je pro vás. Chce vám vzíti Frantíka.“
Věková se lekla.
„To je tak,“ pokračoval Havránek, „píše mně bratranec Strádecký, víte-li, znamenitý pozaunista, vím-li o nějakém hochu, dobrém sopranistovi, že by mohl za choralistu k benediktinům. A jak to přečtu, pravím, dobrého sopranistu? O tom nevím, ale o výborném sopranistovi, to bych věděl, a to je Frantík kmotříčkův. Lepšího nedostanou v celých Čechách, no a pro hocha by to také bylo. Štěstí ho samo hledá. Tak jsem šel rovnou cestou sem.“
Věková neměla valné radosti. Věk poklidně čekal, až učitel domluví, a pak se ozval po kupecku: „Nu a stálo by to štěstí za to?“
„Bodejť by nestálo! Strava všecka zadarmo a byt i šatstvo, zkrátka všecko zaopatření zdarma, a František by chodil přitom do latinských škol. Vystuduje, ani groše za něj nevydáte, a nežli se nadějete, bude z něho pan páter.“
„Ale ještě je mladý –,“ ozvala se matka lekajíc se, že by se měla se svým nejmladším tak náhle rozloučiti, že by její mazánek musil v tak útlém věku sám do světa, do velkého města. Ale muž jinak uvažoval. Ovšem na to také pomyslil, že je hochovi sotva deset let, že to je na něj mnoho tak záhy do světa; než v hlavě si hned vypočetl, že by ho takto mohl nejlépe a lacino opatřiti, a to rozhodlo. Marné pak byly veškery námitky ženiny. Havránek odcházeje měl již určitou odpověď, jakou má Strádeckému, svému bratranci, znamenitému pozaunistovi, napsati. Když kmotr odešel, Věková všecka zaražena ani nemluvila. Trhla však sebou, když se po chvíli na síni ozval Františkův hlas.
„Řekni si mu sám, já mu to říkat nebudu –,“ děla rozhodně a vyšla ven, majíc oči slzami zality.
Frantík se přihnal všechen rozjařen a vesel, ale hned zarazil, jak spatřil otce, a hned také na jeho tváři poznal, že se něco stalo. Zvěděl to bez prodlení. Otec mu zkrátka novinu tu oznámil a pak se ho optal:
„Tak chceš-li do Prahy? Do toho kláštera za zpěváka?“
Ohromený hoch upřel na něj oči, okamžik mlčel, ale pak ze strachu, nesměje nikdy odmlouvati, pokývl hlavou a zalezl do koutka.
Věkovou zrovna píchlo, když poté vstoupivši do světnice, zahlédla Františka v koutku jako zařezaného. Byl jako kuřátko, ani nehlesl, dobře však porozuměla jeho pohledu, který na ni upřel, když vstoupila.
Ale to pořád ještě nebylo jako pravda: teprva to na chlapce dolehlo, když docházely poslední dny, kdy se dosýpal čas jeho pobytu v domově. Pak bylo hůře.
Zatím matka s nejstarší sestrou Františkovou všechno pilně chystaly a připravovaly: pěkné lněné košile a jiné prádlo i vše, čeho bylo mladému choralistovi třeba. Ten po prvním dojmu, jak novinu od otce uslyšel, sice se vzpamatoval a venku mezi kamarády se i rozveselil; než stávalo se mu, že právě když byl nejveselejší, nějak ho píchlo, zarazil se, a to pomyšlením, že již tu dlouho nebude. Poslední dny skoro se z domu ani nehnul, zůstávaje pořád u maminky. Rozuměla mu, a jsouc jeho příchylností pohnuta ještě více ho litovala a často si zavzdychala, i také se jí oči zakalily. Ale před synkem nedala tak najevo; těšíc ho hlavu mu hladila a starala se, jak by těch několik dní mu osladila. Vařila všecko, co on rád, a stranou mu ještě přilepšila.
Pozdě odpoledne vyběhl František na dvorek, za dvorkem kolnou ven a stanul na cestě vedoucí těmi místy, kde stávaly za starodávna hradby a bašty, po nichž tu tam v sousedství zůstávala skrovná památka. Pod cestou byl zděný