VII. MLADÝ VĚK SE V PRAZE UCHYTÍ
Mladý Věk, vypravuje se z domova, mínil, že pojede jenom až do Hradec Králové, odtud že se vypraví pěšky do Prahy. Než v Hradci naskytla se mu volná příležitost, jejíž vozataj vzal jej za malé spropitné k sobě na kozlík. V Chlumci zůstal na noc v laciné hospůdce. Spal na podlaze, na slámě, zato však zaplatil jen dva krejcary.
Časně ráno vydal se na další cestu pěšky s holí v jedné, s uzlíkem v druhé ruce. Bylo chladno. Šlo se mu dobře, zvláště když také hlavní silnice poskytovala mnoho nového jeho očím, nového a rozmanitého, nekonečná, široká silnice, ozývající se rachotem nejrozmanitějších povozů, pošty, diligencí, dostavníků, vysoko naložených vozů formanských, oživovaná jezdci, pocestnými, pěšími, kramáři, krosnaři, olejkáři, trakařníky, rozmanitá velkými zájezdními hospodami, z nichž se ozývaly housle, harfa nebo cimbál potulných šumařů.
Docházeje k Brodu, již skoro za tmy, a pak v Brodě samém živě vzpomínal na dobřanského faráře, jak se tu před lety jako chudý student také do Prahy mířící setkal s páterem Vrbou a jak tady v Brodě dostalo se mu první podpory a pomoci. Mladému Věkovi nic zvláštního se tu nepřihodilo.
Přenocoval v nevelké hospodě na náměstí. Ráno nevyrazil příliš záhy, poněvadž už neměl tak hrubý kus cesty před sebou a poněvadž po včerejší dlouhé pouti jej bolely nohy.
Pohoda toho dne mu již tak nepřála. Bylo sychravo, pod mrakem a vítr ostře pohvizdoval. Šlo se tíž, a pustá pole, ouhory, všecka jednotvárná krajina neobveselila. Tíživě dojímala mysl teskností sklíčenou. To teskno přišlo pojednou a nespustilo se studenta osaměle kráčejícího. Poprvé pocítil starost a divný strach z Prahy, jak tam pochodí. Málo odpočíval, hospody míjel, aby zachránil svůj pokládek co možná celý.
Po dosavadní jednotvárné pouti rád uviděl za Brodem les Fidrholec. Zbarvené stromy, zlaté břízy, bronzové duby, třeba nezjasněné sluncem, byly pestrou oázou v bezbarevnosti vymořené krajiny pod šedými, jednotvárnými nebesy. Ale v tom lese jej pokropily první krůpěje dešťové; když se dostal z lesa na volnou silnici, už hustě mžilo.
Hůl strčil pod paždí, uzlík schoval pod plášť, jejž přidržoval k tělu, a kráčel rychleji, aby se dostal někam do vsi nebo do zájezdné hospody prve, nežli se prudko rozprší. Sotvakoho potkal; před ním, za ním nešel nikdo. Až pak zaslechl rachot kol.
Zastavil se, ohlédl; připadlo mu, že by se mohl svézt. Uviděl fasuněk rychle se blížící. Spřežení bujných, mladých hnědáků běželo klusem ve voze s bělavou plachtou. Hlasy se ozývaly z vozu, veselé hlasy. Mladý Věk zahlédl jen kočího; jak dojeli, vychýlila se za kočím hlava mladého muže. Jen vyhlédl a zas už zmizel. Jeli, rychle přejeli, takže mladý Věk nemohl na ně ani zavolat, zeptat se, zdali by si nemohl k nim přisednout. Mrzel se. Co by jim bylo ublížilo, kdyby jej byli vzali na vůz; místa tam je jistě dost. Neochotní, nechají jej klusat v dešti.
Hleděl za vozem, jehož bělavá plachta, měnící barvu mokrem, rychle mizela v Šedu. Pojednou však povoz zarazil a stál. Kdosi se z něho vychyloval a kýval na Václava rukou, jakož kočí tak činil bičem. Václav se dal do klusu. Zardělý, v mokrém plášti stanul u vozu. Za kočím vychýlil se zase ten mladý muž v kastorovém klobouku, v modrém polizonu a řekl:
„Jsou student?“
Václav zkrátka pověděl, kdo je, kam jde.
„Tak honem, pane kolego, na vůz, svezou se s námi, honem.“
Mžiknutím ocitl se mladý Věk ve voze. Pod plachtou bylo za deště dosti šero, ale na první pohled seznal, že je v studentské výpravě do Prahy. Vůz studenty skoro plný a plno truhel a peřin v mohutných uzlech. Výprava jela z Chlumce; povoz panský, ze dvora. Chlumecký vrchní jej půjčil, aby chlumečtí studiózové dostali se pohodlně do Prahy.
Nejstarší z nich, ten v kastorovém klobouce a modrém polizonu, medik Klicpera, vesele je představoval:
„Tenhle tu,“ ukázal na drobného mladíka kvetoucích tváří a čilých, hnědých oček, v nichž jen hrálo veselostí, „to je Francek Pacáků, filosofus, a tihle dva knoti,“ ukázal na dva studentíky v kabátech hodně venkovského střihu a v stejných čepicích se štítem vespod zeleným, „jsou fratres germani, vlastní bratři, oba primae clasis kandidáti, Josefus Nejedlý a tenhle Johanes Nejedlý, Nejedlý Jan; ale ještě nespisuje,“ dodal žertovně, „a tenhleten,“ ukázal do pozadí na mladíka, jenž sedě na prkénku napříč fasuňku provazy upevněném, zády se opíral o uzle strakatých peřin, „to je nastávající poeta, můj bratr Václav.“
Mladý Věk se skoro lekl, když mladší Klicpera vstal. Nastávající poeta a takový habán! Jonák jako hora, ramenatý, s ouplňkovými tvářemi pěkně růžovými, modrých očí a tmavých, hustých vlasů.
Všichni ve voze viděli se poprvé, ale za chvíli se sblížili, jako by se již dávno znali. Byli mladí, byli studenti, jeli za stejným cílem. Věk pověděl o sobě a pověděl také, že jede poprvé do Prahy, že má starost především o byt. Chlumečtí už byt měli na Linhartském plácku, ale tam už nebylo místa. Radili Václavovi, aby si něco našel poblíže Karolina, aby neměl daleko do koleje, a tam že najde, tam že je kvartýrů dost.
„Tam budou mít taky blízko do divadla,“ přidal filosof Pacák.
V divadle uvázli. Chlumečtí všichni zrovna oživli až na ty dva malé, kteří seděli jako bukáči a před se hleděli.
Medik Klicpera těšil se už zase na Bayera, to že je podívaná, jeho Max Piccolomini nebo Hamlet.
„A jeho Tell!“ vpadl Pacák nadšeně.
Mladší Klicpera se usmíval, ale ne tomu, o čem mluvili, nýbrž něčemu, nač asi myslil, až pojednou řekl klidně, ale s tím úsměvem:
„Copak to, ale Liebich! Ten to umí, to je opravdivé, ten umí figury postavit —“
Pražští studenti se rozhovořili o slavném herci a toho času řediteli Stavovského divadla a o divadle. Věk jen poslouchal; ale aby pořád nemlčel, prohodil za vhodné chvíle, že viděl Tháma hrát a že s ním také mluvil.
Hned měl všechny tři, a nejvíce Klicperu medika, hned nechali pražského divadla a dotazovali se na nešťastného spisovatele a herce, jejž znali z pověsti i z tištěných jeho knih, z divadelních kusů i ze sbírky veršovnické.
Věk pověděl, jak se s Thámem setkal v Litomyšli, že je Thám dobrý přítel jeho otce, ten že mnoho o něm vypravoval a o českém divadle v Boudě na Koňském trhu, když tam byl Thám ještě v plném květu, tam že se s ním pantáta seznámil a s jinými českými herci.
„S Majobrem taky?“ zeptal se mladší Klicpera.
„Taky.“
„Toho taky dobře znám, ó pane, dobře —“ dodal mladý Klicpera s humorem. „U toho jsem zas já vystoupil, letos, když jsem dělal examen.“
„On je profesorem?“
„Je, už léta; když nechal divadla, šel ke škole.“
„A toho měli?“
„Letošní druhý semestr, v syntaxi. Já v prvním semestru jsem byl v gramatice privatista, no a na konci toho semestru jsem dělal zkoušku do syntaxe.“
„Tedy hned dvě třídy zajeden rok!“ zvolal Věk s uznáním.
„Ale na Majobrovi už není vidět, že vystupoval na divadle,“ zamlouval mladší Klicpera, „že taky zpíval a hrával veselé role. Teď jen gramatičku,