Koncem léta mluvilo se o vojně skoro jako o jisté. Počátkem října přinesly noviny zprávu, že Rusko se opravdu chystá, všecko vojsko z Finska i z nitra země že táhne do Polska k hranicím a že v srpnu vykonán nový, veliký odvod k vojsku. A jádro Napoleonovy armády bylo připraveno.
Již pověsti o nastávajícím zápase obou obrů vzrušovaly a také úvahy, co z toho zápasu pro sousedstvo. Mluvilo se o Prusku, že nabídlo spolek proti Rusku. U Modrého hroznu a jinde rokovali o tom, hádali se; jedni spílali ministru Hardenberkovi, že je zbabělec, zaprodanec, Stein že by to neudělal, někteří, mnoho jich však nebylo, ministra hájili, že jinak nemohl, že Napoleon hledá příčinu, aby dorazil Prusko a ostatek že Rakousko také nepůjde s Ruskem, ale jistě s Napoleonem, že se jedná o smlouvu, není-li už sjednána a napsána.
Held sledoval všecko to politické vlnění s velikou pozorností, a proto nevynechal, teď, když byl volnější, co paní z Hanoldů meškala na venkově, ani jediného poštovního dne v kavárně U modrého hroznu.
Také druhého pátku toho měsíce října se tam chystal, později však nežli jindy, poněvadž se zdržel návštěvami u nemocných. A ještě, když vykročo-val z domu, přišli pro něj, aby navštívil na Malé Straně v Mostecké ulici onemocnělou paní. Žádost pocházela od vážené rodiny, s kterouž se znal už od studentských let, kdy bydlil na Malé Straně v Ostruhové ulici. S nejstarším synem z té rodiny studoval, s rodinou jeho samou seznámil se před lety o koncertu v sále hostince V lázních a známost ta udržela se až do této chvíle. Šel tedy.
Bylo pod mrakem, ale vlažno. Západ uhasl všechen v popelavých mracích, ani proužek řeřavý se jimi nezardíval. Petřín, Strahov, Hradčany zdvíhaly se do tichého soumraku jako obrovské siluety. Held bez pláště, v tmavém kabátě bral se rychlým krokem. Pospíchalť, aby co nejdříve si odbyl návštěvu a dostal se brzo k Modrému hroznu. Pojednou však musil zarazit.
Bylo na Kamenném mostě.
Lidí přecházelo v tuto podvečerní chvíli pořídku, takže mohl jiti rychlým krokem, ale hlas jej zastavil; zaznéloť od kříže, když k němu docházel, pateticky, zhluboka, napomínavě:
O vos, qui cum Jesu itis, non ite cum Jesuitis!
Říkal to muž v kastoru, ve fraku starého střihu, v úzkých nohavicích do bot, se španihelkou pod paždí, hodně vlasatý, bradu zabořenou v široké kravatě.
„Ach vy, kolego!“ německy zvolal Held, poznav doktora Srnku, s nímž se tak trochu znal a jejž měl jako všichni za podivínského starého mládence. „Co tu děláte?!“
„Co může dělat terrae pondus inutile.“
„Vy?“ Held se usmál. „Cože tak zostra sám na sebe?“
„Máte pravdu,“ přisvědčoval doktor Srnka kousavě, „teď po tom bankrotu jsem také na něco dobrý. Teď mám taky co dělat. A nejvíc teď touhle dobou. Nerozumíte; no nejezdím ve fiakru k nemocným, chodím jenom tady po mostě vzhůru dolů a čekám, až budou volat, že zas někdo životem utěšený a finančním patentem posilněný skočil do vody —“
„Ach ano, tak – Nikdy nebývalo tolik sebevražd. K nám do špitálu —“ Held nedomluvil. Srnka mu skočil do řeči:
„Jinde také. A to všecko má na svědomí pan hrabě Wallis. A slyšeli,“ doktor Srnka začal bezděky po česku, jak se dohřál tou vzpomínkou, „Jak si to předkládá, co řek, jak se trápí, chch – co řek jakoby nic, jako by fajfku vyklepával: Cože naplat, že jinak nemohlo být s tím financpatentem, to že je jako v bitvě: mnoho jich padne, mnoho jich raněných —“ Doktor Srnka mluvil rychleji, rozhorleněji. „Ano, ano, mnoho raněných, mnoho mrtvých —“ A pojednou vybuchl po německu: „Und diese hohnlachende Gewissenslosigkeit fand nicht einmal einen Spuck auf sein Wagenrad zum Lohn —“ Srnka se vyplivl a zase horlil po česku:
„Ano, nikdo mu nepliv ani po kočáru, neřkuli po něm. Oh, to my jen v duchu pliváme a do bláta —“
Held pospíchaje byl jako na trní; a také se lidé již zastavovali a po nich se ohlíželi. Chtěl dále, než doktor Srnka pokračoval v jednom proudu, česky, německy: „Eigentlich wir Mediziner měli bysme panu hraběti poděkovat. Soviel Selbstmorde a tolik šlakem raněných. Oni ve špitále mají taky z toho požehnání.“
„Oh, je zle, milý pane kolego – ale já —“
„Počkají,“ Srnka jej vzal za rukáv. „Podívají se,“ ukázal pravicí na petřínskou stráň černě rozlehlou pod večerním nebem. Vysoko v jejím svahu prokmitlo v tu chvíli zardělé světlo.
„To si ‚stařec z hor‘ rozsvítil,“ dodal doktor Srnka po německu s úsměvem. „Rozsvítil a teď začne rudkou řádit. A je-li pak, prosím vás, když tu katanskou cenzorskou službu provozuje, nahý?“
Held se tomu nápadu zasmál.
„No, vy jste jeho ordinarius —“ dorážel Srnka.
„Jednou jsem u něho byl —“
„A nebyl nahý?“
„Nebyl.“
„Ale chodí prý tam po Petříně ve stráni docela nahý jako Adam. Letos obzvláště, ty horké dni a noci —“
„Ale —“
„Nahý chodí.“
„Jak jsem řekl; ostatně, přesvědčte se,“ štípl Held žertem a již rozmrzen, že nemůže dál.
„Já? Já abych šel k takovému císařskému královskému cenzorovi? Ale kam jdou?“ zeptal se zase po česku. „Na Malou Stranu? Já jich na konec mostu vyprovodím.“
Ten průvod Helda hrubě netěšil; než bylo přece líp jiti nežli stát tu s tím podivou.
Doktor Srnka začal ihned opět o petřínském poustevníkovi, o cenzorovi Berghoferovi, tomu že dobře přezdili „stařec z hor“, hloupí lidé že si myslí, že proto, poněvadž bydlí na vrchu, ve stráni, ale vpravdě že proto, poněvadž je jako ten náčelník tajné sekty v horách libanonských, těch assassinů, který za křižáckých válek dával vraždit a zabíjet, tenhleten že také morduje a zabíjí.
„Ano, zabíjí,“ vyrazil prudčeji, když zahlédl Heldův úsměv, „děti zabíjí, děti, plody lidského ducha; červenou tužkou všechno potírá, hubí a vraždí.“
„Není tak zlý, pane kolego, pokud vím,“ hájil Held, „a jak jsem seznal, je to učený muž, pravý polyhistor. A píše —“
„Ale co píše!“
„I verše.“
„Verše, ale za peníze. Enkomienfabrikant.“ Srnka se ostře uplivl. „Také epigramy píše.
„Všecko,“ přisvědčoval posměšně doktor Srnka. „Všecko, proč ne,“ a dotvrdil citátem z Juvenála: verše ty odříkával rychle, potrhuje při každém slově levicí:
Grammaticus, rhetor, geometres, pictor, aliptes, augur —
„Augur,“ opakoval, nemoha si vzpomenouti na další slovo, jež mu vypadlo z paměti, ale hned mezeru přeskočil a citoval dále:
„– medicus, mágus,“ a vyrazil „omnia novit“, pak posměšně, s opovržením skončil: „Graeculus esuriens —“
Helda to začínalo bavit. Usmál se a náhle se optal: „Mluvili s ním?“
„Nikdá!“
„Co