To již přešli Staroměstské náměstí a zahýbali k Řetězové ulici. Věkovi nebylo dosti volno. Tam u divadla se těšil té náhodě, která ho s paní Butteauovou svedla; než z toho, co mu teď všecko řekla nebo napověděla, pojímala ho obava, jak je u Thámů.
Také jej zaráželo, jak se paní Butteauová změnila, v zevnějšku i v chování, a že pořád mluvila o tom nedostatku. Domlouvá–li se? Jak by se jí pomoci nabídl? Byl ve svém přílišném útlocitu na rozpacích. Ale když šli Řetězovou ulicí kolem Tří divých a madame se zmínila, tu že je tuze dobrý traktér, sem že chodí moc pánů na oběd a ona že odtud také někdy béře, však že chtěla dnes Paule také – na tento pokyn se Věk nabídl, ač ho mrzelo, že stará má při všem Paulinku. Paní Butteauová přijala peníze beze vší urážky, patrně ráda, jako když z nohy trn vytrhne.
Stanuli před nevysokým patrovým domem kousek dále přes ulici, proti paláci hrabat z Kokořova. Věk vešel otevřenými dvířky ve velkých vratech domovních a stoupal pak po tmavých dřevěných schodech nahoru a zabočil vpravo, jak mu paní Butteauová udala. Než dvéře otevřela, zašeptala mu, aby byl tiše, ona že půjde napřed, že Paulu překvapí. I vešli do nevelkého pokoje o jednom okně. V jeho zásvitu, neboť v pokoji světla nebylo, viděl Věk, že dvéře do druhého jsou otevřeny, a v druhém, také tmavém, že se něco v koutku probělává. A z toho temna se ozvala Paula, když se jí matka zeptala, proč sedí potmě, proč si nerozsvítila. Odvětila, že se jí nechtělo. Zvuk jejího hlasu, jejž Věk poprvé poznal v Kralíkách, dotkl se ho jako kouzlem. Stál všechen vzrušen, zraku z temného koutu neodvraceje. Vtom vedle něho zakříslo, několik jisker se mihlo temnotou. Paní Butteauová zažehla troud a sirku a vtom už se Paula rychle vstávajíc ptala, je–li sama.
„Ne, nejsem, někoho ti vedu,“ vesele ohlašovala. „To se podivíš!“
Na okamžik nastalo ticho. Temnem míhala se modravá zář zanícené síry, i zápach její bylo cítit, vtom svíčka zaplanula a náhlé její světlo ozářilo také mladou Thámovu ženu stanuvší prostřed druhého pokoje, štíhlou, urostlou, v bílém čepečku na hlavě a s černým krajkovým šátkem volně od hrdla přes ňadra uvázaným. Tvář její byla přihlédla a hubená, takže i v plné záři, jež na ni padla, zůstával jí stín pod patrnou lícní kostí. A hubeností tou zdála se i ústa větší, nežli byla, i krásné oči, jež pátravě hleděly do prvního pokoje. V tváři jevila se únava, ustaranost; ale všechen její zjev byl jímavý. Alespoň Věka dojímal, jakož prve i to vzbudilo jeho soucit, že ji zastal samotnu, v temném koutku, v myšlenkách pohříženu.
Tvář jí oživla, a rychle pokročila, když poznala Věka, jenž pozdraviv vstoupil a pak mlčky, hledě na ni pohledem plným živého účastenství, ruku jí podával. Vzala ji chvatně, upřímněji stiskla i potřásla.
„Vy! A právě teď! To jste hodný!“ Začala po německu.
Věk pověděl, jak se setkal s paní Butteauovou, ale ta mu vpadla do řeči, ohlašujíc Paule, že pan Věk nic nevěděl, aby povážila, že psaní od Tháma nedostal, že Thám ani nepsal.
„Nedostal jste?“ divila se Paula.
„Nedostal. Teprve paní matka mi řekla. Byl jsem velice smutně překvapen, že pan Butteau –“
„A hned za ním náš Venoušek,“ ozvala se Paula temně. „Jak jsem tenkrát byla šťastna. Dítě a řeč! Ale dlouho jsem na něj nemluvila a dlouho mu nezpívala,“ povzdechla česky.
Hlas se jí zachvěl, nozdry se jí pohnuly, oči zamrkaly; zaplakala, nemohouc domluviti. Paní Butteauová, postavivši svíčku na stůl, rychle přistoupila k dceři a jala se ji těšit a jí domlouvati, cože je to plátno. Ale vtom už Paula sama se přemohla; majíc dlouhé oční řasy ještě oroseny, žádala Věka, aby prominul.
„Byla to má jediná radost,“ dodala, sedajíc ke kulatému stolu, když si Věk proti ní usedl.
„A také co Venoušek zemřel,“ pokračovala, „mnoho, mnoho se změnilo.“
Stará paní začala zase těšit, ale nějak zběžně, majíc teď patrně jiné věci na mysli, a zašla také brzo do předního pokojíku. Paula toho nedbala, Věk pak tím méně, všechen jsa zaujat svou bývalou žačkou, a valně si ani nevšiml, že vedle zapraskaly loučky, že se tam náhle rudě od nich projasnilo, jak je stará paní zapálila, a že s nimi odešla ven zatopit. Řekl několik slov Paule na útěchu, ale ona zakroutila hlavou a pravila:
„O, vy nevíte, co to je. Co jsem se namodlila k pánubohu, aby mně dal zase řeč. Teď ji mám, ale na stýskání, na samý nářek.“
Mluvíc hleděla před se na stůl. Pak upřevši zrak na Věka, zeptala se:
„S Thámem jste nemluvil?“
„Nemluvil. Hledal jsem ho v divadle.“
„Sotva byste ho byl tam našel. Je dnes opera.“ Zamlčela se na okamžik, pak dodala:
„Co je teď v Praze, já ho málo mám.“ A povzdechla. „Praha mu je teď vzácná, a má tolik známostí,“ mírnil Věk.
„Pravda, ty známosti! A samí vlastenci!“
To slovo řekla trpce, skoro s úsměškem, takže Věk překvapen sebou bezděky trhl, až si toho Paula povšimla. Ale nezarazila se, nýbrž s tím pochmurným, skoro přísným výrazem v líci pokračovala:
„Divíte se. Ale po takové ráně, jako já teď, a v takovém postavení, jako jsme byli,“ jala se nehtem rýti čárky do tabule a upírala na ně své oči, „a jako dosud jsme, člověk prohlédne a jinak na všecko hledí.“
„Ale přítel Thám se k vám jistě nezměnil. Když pro vás tolik –“
„Ó vím, že udělal dost, mnoho, ale teď to těžce nese, teď ho to mrzí a dává to znát. Do svatby bylo jinak, ale pak se to měnilo. A teď ještě ta smrt – A nadto je nás kolik a je mu to příliš. Je pravda, vidím to, ale vyhnat je, maminku – Betyna je ovšem někdy prostořeká, ale s maminkou by se nemusil vadit. Však ji znáte, jaká je dobrácká –“
„Je–li možná?“
„Že Betynu kazí a podporuje; mně to není ovšem jedno a snáším tu i tam. Teď mně maminka i Bety vyčítají, že ho nemám k tomu stěhování –“ Jala se vypravovati, že Loty psala a je zvala, aby se přestěhovali za ní do Vídně, že ona se vdá a že Bety bude moci na její místo u divadla a Thám že by měl také místo, tak dobré jako v Praze, a jistě také ona, Paula. Ale Thám že nechce o tom ani slyšet, aby ona vystupovala na jevišti, a z Prahy že také nechce, třebaže by také maminka měla z toho náramnou radost, kdyby byli zase s Loty všichni pohromadě.
„Ale to vlastenství!“ dodala s trpkým úsměvem a pohodila hlavou.
„Nemá na tom dost, co mu již obětoval; nechal takového pěkného postavení, on, doktor, a teď zase, nanovo, a jen aby tu mohl zůstat mezi vlastenci, třeba v nouzi, a my s ním.“
F. Věk žasl. Něčeho takového byl by se od Pauly nenadál. Neměl však té chvíle dost odvahy, aby jí to řekl, a jen vyslovil své podivení, že ona tak tuze z Prahy pospíchá.
„Ano, protože by jinde byl víc můj!“ vybuchla. V očích jí zablesklo a přes ubledlou tvář jí přeletěl nádech