Na toho Toníček z okna ukazuje ohlašoval, že to je adjutant, a tamten na vraném že je major. Znal to své sousedství. Všichni upřeně pohlíželi na nádvoří a sotva si povšimli, že i v sousedství, na zádech domů v tyto strany hledících, je všude dost lidí u oken i na pavlačích, kde byla jaká. A oči všech také utkvěly na té bílé živé zdi a na majorovi, jenž mocným, pronikavým hlasem dal nějaký rozkaz. Řady se hnuly, kus od sebe, čelem proti sobě ulici utvořily; vtom také přistoupili z pozadí od kasáren čtyři vojáci, každý s náručí prutů či holí, jež vojákům rozdávali.
„To jsou pračata,“ zaražen pravil Věk, obraceje se po Heldovi.
Vtom nad nimi vzduch prudčeji zavanul a také cizí hlas svědčil, že někdo vešel. Byl to páter Vrba.
„I vy safienti! Pane Held! Co to je! Já myslím, že hrajete jako vzteklý, ani se vás dočkat nemůžeme, až musím za vámi, do těch zatrápených schodů, a vy tu lelky chytáte! Pan farář se nemůže dočkat.“
Vtom zalehl sem z nádvoří krátký signál, jednou – podruhé. To trubač na pravém křídle i trubač na levém křídle dávali znamení, že jsou pruty rozdány a všecko že k vykonání pračat už připraveno.
Held se na Vrbovo promluvení rychle obrátil; ale nežli kněze uvítal, stál Vrba za nimi volaje, co tu mají. Podíval se na Věka, pak ven, a tam už zrak jeho utkvěl.
„Maria Panno! To je ulice! To jsou pračata!“ volal šedý kněz. „Zas už! Co se zas stalo v těch pekelných kasárnách!“ mluvil rozhorluje se a nachyloval se přes Helda a vtom vzkřikl:
„Už ho vedou! A od nás, z našeho domu! Rasovnu z něho udělali. Ubožáku! To tě jistě udal nějaký takový otrapa kaprál –“ Tak mluvil k vojáku, jenž ho neslyšel a jejž profós s dvěma ozbrojenými vojáky přiváděl po pás obnaženého. Za té své řeči ještě přeběhl P. Vrba k druhému oknu, k Toníčkovi, jenž upozorňoval, že felčar odsouzeného ještě přehlíží; vtom šedý kněz vychyluje se, škubaje sebou a chmuře tvář, ztemna vzkřikl:
„Už! Pánbůh tě posilni!“
Odsouzenec zmizel v hrozné ulici; krajní dva vojáci ji zavřeli nahými šavlemi, jež napříč napřáhli, a trubač na tom konci začal troubiti reveil. Nad živou zdí míhaly se bílé rukávy a rudé skvrny – jejich výložky, a s nimi se míhaly od kraje dál a dál hole a bily jako do žita do nahých zad vojákových. Ten, krče ramena před krupobitím bolestných ran, pod nimiž pruhy naskakovaly i krev vystřikovala, běžel s hlavou schýlenou, maje ruce na prsou zkřížené. A trubač troubil a ustal teprve, když byl odsouzenec v polovici; ale vtom už spustil trubač na druhém křídle týž signál a troubil, až voják doběhl konce a zpět zase do polovice, kdy druhý trubač převzal notu v tu chvíli hrozně znějící. F. Věk všechen rozrušen se odvrátil, a jak bezděky pohlédl k druhému oknu, spatřil, že šedovlasý kněz v tmavohnědém kabátě a v černých punčochách také se již nevychyluje oknem.
P. Vrba, hledě zamračeně do země, měl ruce na prsou sepjaté, jako by se modlil. A modlil se; to za ubohého tam v té ulici, a vtom si maně vzpomněl na starou Brtkovou z Milčic a na starého sedláka, jenž pro jejího vnuka bibli prodával. Venku se ozvaly toho okamžiku přede dveřmi kroky a do dveří vstoupil voják jakýsi, patrně důstojnický sluha. Všichni u oken se po něm obrátili. Zarazil se, ale pak, když zhlédl P. Vrbu, pozdravil hó uctivě, a přistupuje k němu, ohlašoval, že ho hledal, že byl dole, ale že ho ten starý velebný pán sem poslal, aby řekl –
„Co chcete? Mám snad jít?“ přerušil mu Vrba řeč, jsa opravdu překvapen tím neobyčejným poslem.
„Tady on, Brtek, voják u regimentu, u Brinken, ráčili u něho být a říct mu, kdyby chtěl domů psát nebo kdyby mu bylo nějak zle, aby k nim přišel –“
„Co je s ním?“
„Prosím – běhá ulicí – teď.“
„To je on!“ vzkřikl P. Vrba, až se voják posel zarazil. Venku se ozvaly, patrně ze sousedských oken, živé výkřiky, a Held, jenž se svým žákem stál u okna, vzkřikl:
„Upad!“
V ten okamžik umlkl signál. Všichni ve světnici běželi k oknům. Do trestné ulice vstupoval právě felčar s důstojníkem. Shýbli se k vojáku, jenž dobíhaje počtvrté ulicí, z náramných bolestí mdlobou zchvácen se skácel. Ti tam u okna viděli, jak na felčarovo znamení přichvátali dva vojáci a jak na padlého kamaráda přehodili plachtu. P. Vrba hleděl za nimi, jak odnášeli do kasáren bezvládné tělo zabalené v bílé plachtě, jež nasakovala jeho krví, a pomyslil si:
„Kdyby ho tak babička viděla!“
Venku zaznělo zase dvoje krátké, ostré zatroubení na obou křídlech na znamení, že je pokuta dokonána; pak i pronikavé majorovo velení až do pokoje zalehlo. Teď už nikdo nedbal o nádvoří a vojáky. Věk i studenti hleděli na vojáka, jenž na Vrbový otázky vypravoval, co se stalo a jak mladý Brtek, jeho krajan, dostal se až na pračata.
P. Vrba prve dobře tušil, že toho příčinou je nějaký surovec desátník. Byl to ten nedopita, kterého on sám v kasárnách poznal. Dokud měl Brtek nějaký groš, bylo dobře. Ale pak, když nemohl nic dávati (a dal skoro všechno, co dostal, tomu kaprálovi), tak voják vypravoval, byly zase bouřky, hůř a hůř, protože si kaprál myslí, že ten velebný pán, jako P. Vrba, je Brtkův nějaký strýček, a ten ať platí. Nevěřil nic mladému vojákovi, že toho velebného pána ani neznal, ty peníze že byly od babičky. I týral Brtka na cvičení, bil ho, nadával mu, kopal ho, když mu vojáček zouval gamaše, ukládal mu potupné tresty, nechával ho u své postele v noci v plné zbroji stráži stát –
„A což není zastání? Což si nemohl stěžovat?“ zvolal P. Vrba.
„I stěžoval si – ale pan hejtman,“ a voják mávl rukou, „ten ani dobře nerozumí, je Němec a nadává –“
„Vám Čechům –“
„Nám nejvíce, a zle – a tuhle, když pan kaprál začal kamaráda zase bít a nadávat i babičce a –“
„Mně snad,“ vpadl P. Vrba.
Voják jen hlavou přikývl a dodal, že se už Brtek neudržel, že ho pojaly zlost a lítost; a vzepřel se desátníkovi, neuposlechl a mrštil jím, když ho ten chytil za vlasy –
„A z toho dnes –,“ ozval se Věk.
„A jak jste mne, vojáčku, našel, a co mi nesete?“
„Věděl jsem o nich, on mně Brtek všecko pověděl, řekli mu, že ostávají blízko, a z arestu mně vzkázal po jednom hodném vojáku, abych jim to všecko pověděl, a kdyby někdo od nich, jako z Milčic, k němu přišel, čekal teď pořád babičku, a že jistě nejdřív přijdou k nim, velebný pane, tak aby to nějak udělali, aby babička nezvěděla. A dřív jsem to nemohl vyřídit,“ dodal voják, „nemohl jsem od pána z kasáren.“
P. Vrba kýval hlavou a opakoval:
„Tak, tak – Udělám – můžete–li, vyřiďte mu, ať se nestará – a že se přijdu na něj podívat.“ A vyptal se, kam zbitého odnesli.
Voják jen dvéře zavřel a již se P. Vrba uplivl, a pokrucuje hlavou, opakoval:
„Otroci! A my také! Všude, všude otroci!“
VI. F.