Za chvilku bylo volno a klidno pod lipou. Když se Přibek tam zase navrátil, »vyprovodiv« kus panskou chasu i správce, obvazoval už Jiskra, sám těla svého dobře necítě, příteli svému ránu na hlavě. Kozina byl bled jako stěna. Jak starý Přibek k němu přistoupil, podal mu ruku a pravil:
»Pozdrav tě pánbůh! Škoda že jsem spíše nepřišel,« a upřel svůj zrak na lípu na smrt zraněnou.
»Bulo by jedno,« odvětil Přibek. »Ha nynčko poj chutě dym, hušlo ti moc krve.«
»Ta huž tekla,« řekl Kozina jako pro sebe, ale nahlas a díval se zamyšleně na pravici, která byla rudě potřísněna, jak jí krev zachycoval z rány se řinoucí. Dudák mu dobře rozuměl. Když odcházeli, sedlák se ještě jednou ohlédl po lípě. Předkové jeho ve stínu jejím odpočívali, on sám se stařičkým dědem a v létě o žatvě se ženci nejednou tu poseděl; několik pokolení hostila svým stínem, rodině i všem v okolí byla milá a známá, nejedna pověst o ní vypravovala, a tak s ní naložil panský pych!
»Huž jsem šel dym, hale přišlo mi pak: Kozinovo chlapec je prudkej ha tich hin je moc. Snad bude zle. Ha tak jsem se vrátil,« vykládal Přibek, jda po pravici mladého hospodáře, vedle něhož nalevo Jiskra kráčel.
U vsi se rozešli. Přibek kráčel přímo domů, Kozina pak zašel k dudákovi na samotu, aby si tam krev umyl. Nechtěl své Hančí poděsit. Nicméně vykřikla leknutím, když vstoupil znenadání do světnice, maje hlavu zavázanou. Usmívaje se, chlácholil starostnou ženu. Záhy však přestal, a usednuv na lože, pochýlil hlavu. Žena, shánějíc vodu a obvazek, nedivila se tentokráte, že se muž tak pojednou zamlčel a zachmuřil. Myslilať, že to od rány. Ale nebylo. Myšlenky to udělaly. »Toť huž de vo živobytí ha nejen vo práva. Huž není vyhnutí!« a »Tuto tě vod pánaboha súzeno!« znovu a živěji se mladému sedláku v duši ozvalo.
V ten okamžik bylo slyšeti drobné, rychlé, cupavé krůčky; malý Pavlík přiběhl od babičky a za ním se batolila plavovlasá Hanálka. Jak děti otce zahlédly, s křikem k němu se hnaly a chytly se jeho kolenou. Vyzdvihnuv je, usadil je na klínu a vinul je k sobě.
Vtom také stará matka jeho vstoupila. Dovědělať se právě té noviny, že páni prý starou Kozinovskou lípu porazili. Více nevěděla. Všecka tou zprávou pobouřená, zamračila se, vidouc syna s dětmi si hrajícího.
»Starú lípu na Hlinovatkách tě páni porazili!« zvolala přísně.
Syn pozvedl hlavu: »Jau, vím.«
Teď teprve zahlédla jeho obvazek.
»Máš hlavu vobvázanú.«
»To hin hu lípy mne sekli,« klidně odtušil.
»Tys jí bránil?!«
»Hale nehubránil.«
Stará selka, kráčejíc ode dveří k posteli, na ta slova se zastavila a zrak její pln údivu utkvěl na synovi. Pak přerušivši mlčení, ptala se ne již tak drsným hlasem:
»Máš zlú ránu?«
Zakroutil hlavou.
V tu chvíli již stará lípa na Hlinovatkách nestála. Panská čeleď, vrátivši se, když Chodové odešli, porazila ji. Že pak se už soumrak ukládal, nechali věkovitý strom na zemi. Ležel tu jako poražený obr a po celou noc bylo slyšet jeho hluboké vzdychání a lkání.
V
Přibkové nebyli co do majetku v Oujezdě mezi prvními. Také jejich statek výstavností nijak nevynikal. Byl ode dřeva, starý a již valně sešlý. Kamenná zeď s dvírci hradila jeho dvorec v čele. Hned vedle dvírcí vypínala se klenutá vrata, krytá šindelovou stříškou, spočívající na dřevěných, hrubých nosičích. Dole ve bráně zazděna byla stará, opotřebovaná stoupa. Na dvorci, jakož i na návsi ticho. Nikde ani člověka. Byloť v neděli, záhy odpoledne. Také každý dnes raději zůstával doma, v teplé světnici za toho sychravého počasí.
Jen Přibkova Manka strojila se na cestu do města. Stála ve své komůrce u otevřené, květované truhly, jejíž šaty, šátky a plény živých barev ozařovalo světlo, vnikající nevelikým okénkem. Také na dívku samu padalo, na její krásné, rozčesané vlasy. Byly jako len, barvy do zlatova, hebounké jako hedvábí, ke konci jemně zkadeřené a tak dlouhé, div že na paty nesahaly. Manka byla hezké děvče, tmavých, jiskrných očí, a když se usmála, každý se podivil jejím bělostným zubům; ale nade všecko byly její vlasy, jež nyní zlatým, hustým proudem po ramenou k nohám splývaly. Rozčesané v prameny dělila, a je ve vrkoče spojujíc, červenou haraskou proplétala; nad čelem pak si uvázala světlou náčelku.
Děvče se tak horlivě strojilo, že nevšimlo si ani, jak venku na holý keř před okénkem usedl si vrabčík, jak kolébaje se na haluzce větrem rozhoupané hlasně zacvrlikal. Zato hned zpozorovala, že naproti přes síň dveře vrzly, že někdo vyšel z hlavní světnice. Právě byla červenou sukni v četné varhánky složenou přes sebe přehodila. Teď ji tím kvapněji uvazovala. Ten tam na síni přechází. Kroky jeho utichly. Snad stanul, čeká.
Manka se bezděky usmála. Mělať radost, těšila se na cestu, která jí dnes zvláště milá. Přišelť dopoledne k nim návštěvou strýc Pajdar z Pocínovic, otcův bratranec, s ním pak mladý Šerlovský, také z Pocínovic.
Toho poznala také v té vsi, když tam byla s nebožkou matkou u přátel. Už tomu bylo více než rok, a přece tu návštěvu nezapomněla; nemohla. Tenkráte tam mladého Šerlovského poprvé viděla a poprvé s ním mluvila. Pak setkala se s ním několikráte v městě po kostele; vždycky se s ní zastavil a rozmlouval. Dnes přišel k nim, a tak znenadání! Až ji píchlo, když ho zahlédla, a nechtěla svému zraku ani věřit. Bylo to milé leknutí. Tušila, že to není náhodou, proč sem přišel, ale kvůli ní a za ní.
A té šťastné náhody! Dnes půjde do kostela a on, vraceje se domů se strýcem jejím, sprovodí ji až do města. Přechází po síni, čeká na ni, až vyjde, je mu tu mileji než ve světnici u mužských, pomýšlelo si rozradované děvče. Písničku, kterou si prve polonahlas prozpěvovala, přestala nyní zpívat, jak se venku kroky ozvaly. Zato tím chvatněji svou strůj ukončovala. Přes pěkná, plná ňadra »živý« šátek křížem uvázala a boky přepásala pěkným pasem se zelenými vyšívanými květy, mezi nimiž se malé » zdrcky« blyštěly a míhaly jako lesklá hladina studánky ve tmavé zeleni.
Manka se nemýlila.
Na síni stál mladý Šerlovský, »chlapec« jako panna, urostlý a statný. Několikráte sem tam přešel, až stanul u domovních dveří, jsa obrácen do síně. Zraky jeho tkvěly na nízkých nebarvených dveřích, do nichž nahoře byly vřezány tři kříže. Ty dveře ho pokoušely. Táhlo ho cosi, aby na ně zaťukal, aby je otevřel. Snad už je Manka oblečena. Jak se dlouho strojí! Mohl by s ní teď sám promluvit, jak si už dávno přál, jak se na to těšil. Bude—li dlouho otálet, vyjde někdo ze dveří, nebo ho zavolají. Popošel, netrpěliv, dále do síně.
»Manko,« zvolal tiše, »Manko!« Spánky mu do temna zčervenaly. Vtom sebou trhl. Dveře se náhle otevřely a v nich stanula ona, již právě volal hlasem vroucnosti plným, vystrojena rouchem nedělním, svěží, libě zardělá, usmívajíc se.
Zdálo se mu, jako by kolem prosvitlo.
»Huž du,« pravila vesele.
»Jen počkej, nechvátej! Do kostela ešče čas, ha my dym teky dojdeme.«
»Hale