»Vejmluvnice« ve starém, dlouhém kožichu, na němž bylo ještě znát stopy květů pestře vyšívaných, hleděla překvapena na pozdní a nenadálé hosty. Nicméně klidně očekávala, až sami začnou. Bratr její dal se také bez okolků do výkladu. Stručně pověděl, jak byl dnes ve městě a jak se tam ode dvou konšelů najisto dověděl, že vrchnost poptávala se po chodských psaných právích, domnívajíc se, že městský úřad je uschovává, jakož před lety na chodském hradě byla. Vrchnost že se skrze správce svého Koše tajně vyptávala, ale dotčení
konšelé, nemajíce trhanovskou vrchnost jako všickni ve veliké lásce, svěřili se s tím ochotně starému rychtáři. Ten pak nezamířil domů, ale rovnou cestou do Oujezda, kdež skryt byl u rychtáře, odedávna na Chodsku nejváženějšího, poklad Psohlavců, privilegia jejich, a to od těch časů, kdy byli nebožtíku starému Lammingerovi prodáni. Tenkráte několik starších chodských, mezi nimiž byl také děd mladého Koziny, včas sobě vzpomenuvše na svá práva, kvapem odešli do města žádat domažlických pánů, aby jim vydali privilegia.
»Vás nám vzali – tu si je vezměte. Raději ať vy je máte nežli ten Němec!« řekli páni konšelé a dovolili Chodům otevříti sklepení na jejich hradě, kdež byla truhlice »věcí chodovských«. Od těch časů potulovala se pro bezpečnost po chodských vesnicích, když nová německá vrchnost, ač privilegií uznat nechtěla, po nich přece se sháněla. Nevelká ta truhlice, v níž byla zlatá svoboda uzavřena, byla brzo u toho, brzo u onoho rychtáře v úkrytu, ale nejčastěji v Oujezdě, a tam také zůstala od onoho času osudného, kdy Chodům poručeno perpetuum silentium, až po dnešní den.
Vrchnost jako by pak nedbala, nebo zapomněla; až pojednou zčistajasna znovu po nich se shání. O tom teď »na vejmluvě« hovořili oba rychtářové chodští se starou selkou, která napjatě naslouchala oběma, kdykoliv se kdo z nich slova ujal. Ve vážné tváři stařenině, po níž bylo možná poznati, že je sestrou starého Kryštofa Hrubého, nezračil, se v tu chvíli strach nebo leknutí. Naopak: líce se jí vyjasnilo a ve zraku zasvitl zážeh radosti.
»Nu tak přece něco platí,« ozvala se a divný úsměv přelétl jí po rtech. »Dobře jste hudělali. Ha mně, ženský, jste je přinesli. Nu, co škodí, skovám je dobře, ha na mou chalupu žádnej nepomyslí. «
Zatím Syka, vytáhnuv z vesty klíček, byl skříňku otevřel a vyňal nejprve pečeť jako tolar velikou na krátkém řetízku stříbrném. Rychtář draženovský i sestra jeho, nachýlivše se, hleděli na pergamenové listiny, jež tu pěkně urovnány a zabaleny ležely. Syka pak jal se jednu po druhé vybírat a na stůl klást. Onť je odevzdával, a proto jako na přesvědčenou sobě i přítomným je vykládal, zbaviv je nejprve papírového obalu. Sám po mnoho let je
uschovával a nejednu hodinu noční ve přístěnku tajně u nich strávil, obíraje se jimi tak, až přečetl všechny, jež česky psány byly, i překlady latinských, pořízené již dříve, před lety, za lepších, volnějších časů.
Písmák Syka, jenž mezi svými považován byl jako za prokurátora, položil psané ty svobody a stvrzení jejich pořadem od nejstarší až do posledního Matyášova. Tu ležely v prosté světnici v záři borové louče staré pergamenové listy, dobře složené, pentlemi ovázané, zažloutlé, s hnědými skvrnami po krajích a v rozích ohmatané. Veliké pečeti visely u nich na šňůrách hedvábných barvy někdy červené a bílé; několik však století barvu bílou na žlutavou zbarvilo a družce její jasnou rudost vysálo. Pečeti byly dobře zachovány, i ta nejstarší z vosku nebarevného, na níž zobrazen byl král Jan Lucemburský v plné zbroji rytířské na koni v kropíři, maje v pravici meč na řetízku a štít na levici, i pečeti všech ostatních králů, Karla, Václava, Jiříka, Vladislava, Ferdinanda, Maxmiliána, Rudolfa i Matyáše; těch rděly se nejjasněji.
Na chvilku zavládlo světničkou ticho.
Oba Chodové i stařena mlčky hleděli na osudné listiny, jež staletí a lepší, blaženější časy pamatovaly i svědkem ponížení a utrpení se staly. Syka přelétl ještě jednou jeden list po druhém, jako by je počítal, pak obrátiv se ke Hrubému pravil:
»Hani jeden nechybá.«
Stařec jen pokývl hlavou. Přisvědčil tak, neboť znal listy také dobře z let dřívějších. Syka pak dodal:
»Buly to jinčí časy, hdyž tuty perkameny ha majestáty platily.«
»Ha což neplatí?« ozvala se kvapně stařena.
»Platit? Platí, ha esli nynčko ne, budú jindá,« odvětil určitě, ano ostře starý Hrubý. »Tuto je náše právo, ha to je selno kerak dub, ha žádnej ho nezmiklá, hani Lomikarovo správčí, hani sám Lomikar! Naši králové buli jinčí páni, jejich slovo tuto psaný víc snad platí nežli tutoho Němce přistěhovalce.«
»Tak, tak,« svědčil Syka. »To by on chtíl, habychom mu je dali, haby je pak spálil. Pak by tepřiva vzal bječ a křičíl: „Skákejte,
chlapi!“ Hale ešče tuto nesmazáno! » a rozhrnuv latinskou listinu Jiříka krále, ukázal na překlad do ní na listu vložený, zrovna na místo podtržené:
»– urození pak či vladykové nesmějí nikterak jimi (Chody) vládnouti, neb si je přivlastňovati, nebo mezi nimi se usazovati.«
»Ha tuto teky ešče platí!«
A nahnuv se k listu Matyáše krále, okamžik na něj hleděl, až pak, když žádané místo našel, jal se čísti:
Přikazujíce přitom všem obyvatelům ze všech stavů.
Království našeho českého, obzvláště pak radám našim komory české, nynějším i potomním, věrným našim milým, abyste již jmenované Chody, k zámku aneb k hradu našemu domažlickému příslušející, nynější i potomní, při tomto našem takových jich privilegií, majestátů a svobod obnovení, schválení a potvrzení, pokudž tíž listové jich svědčí, nyní i na časy budoucí a věčné neporušitedlně měli, drželi a pokojně zachovali, žádných jim v tom překážek nečiníce ani jiným činiti dopouštějíce pod uvazováním hněvu a nemilosti naší královské i budoucích našich králů českých.«
Syka, pozvednuv hlavu od listiny, obrátil se k Hrubému a jeho sestře a pravil:
»Slyšíli jste? Ha » věrní milí« říkali v tutich listech zastara králové našim otcom, ha teď každej písař dá nám chlapů ha chámů robotnejch ha myslí vo sobě čerta kus. Hale tuty na ně,« a ukázal na privilegia. »Hdybychom jenom tuty dva listy míli, nic bychom se nemuseli cintovat, že huž po všom. Dost by jich bulo před právo ha soud. Naše právo je v nich všecko.«
»Zrovna tak to říkávali náš nebožtík táta,« odvětila selka. »Víš Krisl, když tuten truhlík ešče hu nás bul.«
»Habych neveděl,« přisvědčil Hrubý. »Hale huž čas, habychom listy skryjli.«
»Chutě tera pote!« zvolala stařena.
Oba mužové urovnali listy do skříňky.
Když ji Syka zavřel a se stolu bral, starý rychtář draženovský povzdechl. Sestra jeho kolem se ohlédla, zvláště po oknech, pak šla
napřed do sousedních nízkých dveří, v nichž pojednou stanula. Bratr ji zastavil.
»Snad