Oba její rodiče byli katolíci, ale matka byla ve svém přístupu k náboženství mnohem přísnější. Děsila se posmrtného života, jak říkala, ale ne kvůli sobě, protože sama sebe považovala za dobrou katoličku a byla přesvědčená, že pokud bude dál konat svou povinnost, má své místo v nebi už jisté. Problém byl, aspoň pokud šlo o Megan, že její matka za součást své povinnosti pokládala zamykat svou dceru ve sklepě na uhlí, což byl právě ten důvod, proč tu teď byla.
Otec byl také katolík, ale ne tak ortodoxní. Věřil, že pokud lidé chtějí riskovat věčné zatracení, je to jejich věc. Staral se o svou vlastní duši i duše svých blízkých, ale věřil v jistou dávku svobodné vůle, a to i u malých dívek.
Megan milovala oba své rodiče i přes to, co jí matka dělala, protože ačkoliv byla ještě hodně mladá, uvědomovala si, že matce šlo jen o její dobro. Dokonce se snažila milovat je oba stejně, ale potíž byla podle ní v tom, že matka buďto neměla dobré Učitele, nebo se příliš bála, než aby věřila vlastním očím, uším a dalším smyslům.
Megan nevěděla přesně, jaké smysly to jsou, věděla jen, že je má, podobně jako i jiní lidé, jenže její matka si je nepřipouštěla, a proto ani nechtěla věřit, že by je mohli mít ostatní. „Koneckonců,“ říkala jí matka, „mně je třicet čtyři a tobě jen dvanáct. Já jsem vychodila katolickou školu, zatímco ty chodíš do jednotné školy pro všemožná náboženství.“
Matce evidentně nevadil jednotný vzdělávací systém, zato slova ‚všemožná náboženství‘ vyslovovala s opovržením. Megan nikdy nechápala, v čem je problém. Potkávala lidi různých vyznání a byli mezi nimi lidé hodní i zlí, chytří i méně chytří a měli větší i menší… ponětí.
Její matka spadala do kategorie lidí dobrosrdečných, chytrých a majících poměrně dobré ponětí.
Otec byl hodný, chytrý a měl jen malé ponětí.
Sebe Megan považovala za hodnou, docela chytrou a měla velmi dobré ponětí.
A přesně to byl její problém. Proto se teď krčila v rohu černočerného uhelného sklepa, kde po ní nejspíš právě v tomto okamžiku lezlo kde co. Při té myšlence se otřásla, ale fňukání už ustalo, přesně jak očekávala.
Věděla, že má dvě možnosti.
Může povědět otci, co se jí děje za jeho zády, a vyvolat tak hádku, která by mohla vést až k rozvodu nebo k jejímu svěření do pěstounské péče, nebo může předstírat, že nemá ponětí, jak tomu obvykle říkala.
Megan už zjistila, že nejlepší, co může udělat, když sedí zamknutá ve sklepě, je myslet na něco jiného. Nejraději myslela na své přátele. Neměla jich mnoho, ale hodně pro ni znamenali. Jejími nejlepšími přáteli byli její dědeček, Vačinhinša a její kočka.
Zavřela oči. Pokusila se uklidnit a představit si je, jak stojí před ní nebo sedí vedle ní. Ta představa ji pokaždé zahřála u srdce, proto si ji vyvolávala vždycky, když byla nešťastná. Byl to jeden z jejích triků pro zvládání situací, kdy měla pocit, že je život nespravedlivý.
Megan měla dojem, že se jí něco otřelo o nohu, a uslyšela tichý zvuk ztlumený jejím svetrem.
Na okamžik ztuhla.
1 2 VZRŮSTAJÍCÍ PONĚTÍ
Všechno to začalo, už když byla malá. Přes den ji hlídala babička z matčiny strany, protože oba rodiče byli v práci. Rodiče její matky zastávali tradiční model, kdy manžel chodil do práce a žena zůstávala doma a snažila se nějak zabavit i potom, co si děti našly své partnery a odešly z domu. Paní Whiteová nikdy neměla vlastní přátele. Každý, koho znala, byl přítel nebo manželka přítele jejího manžela, takže když zemřel, nezůstali paní Whiteové prakticky žádní přátelé.
Paní Whiteová měla někdy dojem, že přímo cítí, jak z nudy a osamění začíná šílet.
Starat se o Megan během dne a příležitostně i v noci tak pro ni bylo darem z nebes. Paní Whiteová ráda tvrdila, že ji to zachránilo před zblázněním nudou, ale Megan si o mnoho let později často říkala, jestli nepřišla moc pozdě, aby stihla ten proces zastavit.
První náznaky, že něco je jinak, se objevily, když byla Megan ještě nemluvně. Začala brát hračky a ostatní předměty levou rukou, což bylo podle paní Whiteové velmi špatné znamení. Zpočátku jí paní Whiteová jen přendávala věci do pravé ruky a říkala ‚Levá ruka špatně, pravá ruka dobře‘, ale o několik týdnů později, když se Megan stále ještě ‚nenaučila‘ dělat věci správně, ji kromě připomenutí, že levá ruka je špatně, přes ni ještě plácla.
Jako každé dítě v tomto věku se i Megan po tak důsledném Pavlovově výcviku naučila používat raději pravou ruku. Babička měla obrovskou radost, že Megan reaguje na její výcvik tak dobře, a jednoho dne tu dobrou novinu vítězoslavně oznámila své dceři, která si ani nevšimla, že Megan teď bere věci výhradně pravou rukou, zatímco předtím dávala přednost levé.
Suzan, Meganina matka, tomu nepřikládala žádný význam. Věděla, že její matka má své ‚zvláštní způsoby‘, a byla k nim shovívavá. Co si však už nemohla pamatovat, bylo to, že je matka praktikovala i na ní, a nebýt toho, byl by z ní teď úplně jiný člověk. Především by byla levačka.
Suzan svému manželovi Robertovi neřekla, že Megan měla od narození tendenci používat víc levou ruku a že to z ní ‚vytloukli‘, protože jelikož byl sám levák a nebral tyhle zažité pověry tak vážně, nesouhlasil by s tím. Robertovo leváctví bylo ostatně jedním z důvodů, proč ho paní Whiteová neměla příliš v lásce, ale usoudila, že už je příliš pozdě na to ho a jeho duši spasit.
Vyzkoušela všechno, co bylo v jejích silách, aby Suzan zabránila se do Roberta zamilovat a nakonec si ho i vzít. Plísnila ji, zakazovala jí chodit ven, zarazila jí skrovné kapesné a dokonce ji zamykala v úklidové komoře pod schody.
„Nemůžu uvěřit, že by se moje vlastní dcera mohla chovat jako ty,“ křičela často a udeřila při tom do dveří komory, když šla kolem. „Museli mi tě v porodnici vyměnit. Přece se mi nemohl narodit někdo, jako jsi ty.“
Suzan měla štěstí. Měli doma jen zásobník na uhlí, a ne sklep, ale úklidová komora jí ještě i v pubertě připadala právě tak strašidelná. Nesnášela ji ze stejných důvodů jako teMegan sklep, navíc paní Whiteová své dceři říkala, že tam jsou určitě ‚démoni a běsi‘. V takových chvílích jí pak radila sednout si tiše do kouta a zakrýt si hlavu, ‚aby ji démoni a běsi neviděli‘.
Když se Megan naučila mluvit, brala to paní Whiteová jako své osobní vítězství. Suzan a Robert na tom podle ní neměli vůbec žádnou zásluhu, protože, jak ráda říkala svým přátelům, takzvaní ‚moderní rodiče‘ nemají na své děti čas a nebýt prarodičů, vyrostli by z příští generace ‚naprostí hlupáci‘.
Známí paní Whiteové už většinou věděli, jaká je, proto buď jen přikývli na zdání souhlasu, změnili téma nebo spěchali pryč, pokud to šlo. Konverzace často probíhala asi v tomto duchu:
„Ach, paní Whiteová, já myslím, že jste skvělá, když tak pomáháte své dceři s malou Megan… A jak se letos daří