Ta událost na ní zanechala trvalé stopy a Jessie nepochybovala, že Hannah na tom musí být stejně. Dívka měla samozřejmě výhodu v tom, že zůstávala v blažené nevědomosti – neměla ponětí, že Xander byl i její otec a že je vlastně v podstatě Jessiina nevlastní sestra.
Hannah sice podle úřadů věděla, že byla adoptovaná, o totožnosti svých biologických rodičů však netušila zhola nic. A jelikož Jessie měla zakázáno se s ní po jejich společném hrůzném zážitku spojit, nebyla si vědoma ani jejich příbuzenství. Přestože Jessie žadonila, aby ji nechali s dívkou promluvit, a slibovala, že jí o jejich vztahu nic neřekne, všichni výše postavení činitelé se shodovali na tom, že další setkání nepovolí, dokud na to Hannah podle lékařů nebude připravená.
Z rozumového hlediska Jessie toto rozhodnutí chápala. Dokonce s ním i souhlasila. V hloubi duše ale pociťovala nesmírnou touhu si s děvčetem promluvit. Měly toho tolik společného. Jejich otec byl netvor. Jejich matky zůstávaly záhadou. Hannah tu svou nikdy nepoznala, zatímco Jessie na tu její zbyla jen matná vzpomínka. A stejně jako Xander zabil Hanniny adoptivní rodiče, provedl to samé i Jessiiným.
Navzdory tomu všemu nebyly samy. Obě měly rodinného příslušníka, který by jim mohl poskytnout útěchu a snad i malou naději na zotavení. Obě měly sestru, ačkoli by Jessie nikdy nevěřila, že je to možné. Prahla po tom dívku kontaktovat a navázat nějaké pouto s jediným přeživším členem svého rodokmenu.
Jenomže ať si takové shledání přála sebevíc, nedokázala se ubránit i jiné myšlence.
Co kdyby dívce naše seznámení přineslo víc škody než užitku?
KAPITOLA DRUHÁ
Muž se plížil venkovní chodbou bytového komplexu a každých pár vteřin se ohlížel přes rameno. Bylo časně zrána a takový chlap jako hora, Afroameričan v mikině s kapucí, by jen stěží unikl pozornosti případných přihlížejících.
Procházel osmým patrem a nyní stanul před dveřmi do bytu, o kterém věděl, že patří ženě, již zná. Věděl také, jak vypadá její auto, a viděl ho zaparkované v garáži pod domem, z čehož usuzoval, že bude nejspíš doma. Pro jistotu zlehka zaklepal na vchodové dveře.
Neodbila ještě ani sedmá hodina ranní a on si rozhodně nepřál, aby z některého okna vykoukla zvědavá hlava čerstvě probuzeného souseda. Venku dnes byla zima. Muži se vůbec nechtělo sundávat kapuci. Zároveň se však obával, že v ní bude budit příliš velkou pozornost, a tak si ji stáhl z hlavy a vydal svůj obličej napospas bodavému větru.
Když mu na jeho zaklepání nikdo neodpověděl, zběžně se pokusil dveře otevřít, ačkoli nepochyboval, že budou zamčené. Byly. Přesunul se k přilehlému oknu. Všiml si, že je lehce pootevřené. V duchu se dohadoval, zda to má doopravdy udělat. Po chvilce váhání se rozhodl, vysunul okno nahoru a vlezl dovnitř. Uvědomoval si, že pokud ho někdo sleduje, pravděpodobně právě volá na policii, usoudil ovšem, že to za to riziko stojí.
Jakmile se ocitl uvnitř, pokusil se co nejtišeji dojít do ložnice. Všechna světla byla zhasnutá a ve vzduchu se vznášel podivný pach, který si nedokázal zařadit. Zatímco postupoval dál do bytu, přešel mu po zádech mráz, jenž neměl nic společného s okolní teplotou. Natáhl ruku ke dveřím do ložnice, stiskl kliku a nahlédl do pokoje.
Na posteli tam ležela žena, kterou předpokládal, že tu uvidí. Vypadala, jako by spala, něco na tom však nehrálo. I ve slabém ranním světle působila její pokožka nezvykle bledým dojmem. Navíc se zdálo, že se vůbec nehýbe. Žádné zvedání a klesání hrudníku. Ani jeden jediný pohyb. Muž vstoupil do místnosti a přešel k posteli. Hnilobný smrad tu dosahoval takové síly, že se téměř nedal snést. Až mu z něj slzely oči a obracel se mu žaludek.
Chtěl se k ní sklonit a dotknout se jí, ale nedokázal se k tomu přimět. Chtěl něco říct, avšak nedostávalo se mu slov. Nakonec se od ní odvrátil a vyšel z ložnice ven.
Vytáhl telefon a vytočil jediné číslo, které ho napadlo. Na druhé straně to několikrát zazvonilo a pak se ve sluchátku ozval nahraný hlas. Muž zmáčkl pár tlačítek, a zatímco čekal na odpověď, vrátil se zpátky do obývacího pokoje. V telefonu se konečně ohlásil živý člověk.
„Devět set jedenáct. Co máte za problém?“
„Ano, jmenuji se Vin Stacey. Myslím, že má kamarádka je po smrti. Jmenuje se Taylor Jansenová. Zašel jsem k ní do bytu, protože se mi už několik dní neozývala. Leží v posteli. Ale nehýbe se a… něco je s ní v nepořádku. Taky to tu páchne.“
Teprve v tom okamžiku ho plně zasáhla realita celé situace – energická, temperamentní Taylor leží mrtvá necelých deset metrů od něj. Předklonil se a začal zvracet.
Jessie seděla na zadním sedadle vozu amerických maršálů, tentokrát snad naposledy. Právě vjížděli na parkoviště centrální stanice LAPD, kde zaparkovali na místě pro návštěvníky. Tam už na ni čekal její šéf, kapitán Roy Decker.
Od té doby, co ho viděla minule, se moc nezměnil. Ačkoli mu bylo šedesát, vypadal mnohem starší. Měl vysokou, hubenou postavu, víceméně holou hlavu, hluboké vrásky ve tváři, ostrý nos a malé, pronikavé oči. Zrovna sice něco řešil s policistou v civilu, evidentně sem však přišel kvůli ní.
„No páni,“ prohodila sarkasticky směrem k maršálům na předních sedadlech. „Připadám si úplně jako dívčina z osmnáctého století, kterou její otec oficiálně předává ženichovi.“
Jeden z maršálů se na ni z místa spolujezdce zaškaredil. Jmenoval se Patrick Murphy, i když mu nikdo neřekl jinak než Murph. Byl menšího vzrůstu, zato dobře stavěný, světle hnědé vlasy nosil krátce zastřižené a v obličeji měl neustále vážný výraz, který naznačoval, že nemá čas na žádné hlouposti. Jessie už ovšem přišla na to, že jde do jisté míry jen o masku.
„K takové situaci by musel existovat manžel, který by si vás chtěl vzít, což mi připadá nanejvýš nepravděpodobné,“ usadil ji muž, jenž nesl většinu zodpovědnosti za její bezpečnost, dokud se skrývala před dvěma sériovými vrahy.
Koutky úst mu zacukal sotva patrný náznak úsměvu, jediná známka toho, že si ji dobírá.
„Hotový princ, jako vždy, Murphe,“ odvětila s hranou zdvořilostí. „Netuším, co si bez vás a vaší šarmantní osobnosti počnu.“
„To já taky ne,“ zabručel.
„Ani bez vaší charismatické výřečnosti, maršále Toomey,“ obrátila se k řidiči, hromotlukovi s oholenou hlavou a nepřítomným výrazem.
Toomey, který zřídkakdy něco řekl, mlčky přikývl.
Kapitán Decker mezitím domluvil s policistou a nyní na ně vrhal netrpělivé pohledy, aby už vystoupili z auta.
„Tak to je asi sbohem,“ konstatovala Jessie, otevřela dveře a vyskočila ven s větší energií, než jakou ve skutečnosti cítila. „Jak to jde, kapitáne?“
„Mnohem komplikovaněji než včera,“ odpověděl, „když vás teď mám zase na krku.“
„Ale já vám přísahám, kapitáne, tady Murphy vám ke mně dá bohaté věno. Slibuji, že vám nebudu přítěží a budu si svědomitě plnit své povinnosti