Ke Carverovým dojeli v 8:05. Byl to překrásný dům v bohaté čtvrti – takové té části města, kde mají všichni úhledně posekané trávníky, které dokonale lemovaly dobře udržované chodníky. Na příjezdové cestě stál před garáží novější model minivanu. Rhodesová zajela k němu a vypla motor. Pak se podívala na Chloe a zeptala se: „Jsme v pohodě?“
„Nemyslím si, ale to je jedno. Prostě se budeme soustředit na případ.“
„To jsem myslela,“ prskla Rhodesová, otevřela dveře a vysedla.
Chloe ji následovala a také vystoupila z auta. Mezitím z minivanu vyšel muž se ženou – Carverovi, předpokládala Chloe. Rychlé představení, které následovalo, jí skutečně potvrdilo, že se jednalo o Billa a Sandru Carverovy. Bill vypadal jako ten typ, který toho nikdy moc nenaspí, ale prosperuje z toho. Sandra byla přirozeně krásná žena, která se o svůj vzhled nejspíš ani nemusela nějak přehnaně starat. Také však vypadala unaveně, obzvlášť ve chvíli, kdy se podívala na svůj dům.
„Takže vy teď zůstáváte v motelu?“ zeptala se Chloe.
„Ano,“ řekla Sandra. „Když k tomu došlo, Bill zrovna nebyl doma, ale na služební cestě. Pořád k nám chodil někdo od policie a… všude bylo tolik krve. Takže jsem vyzvedla děti ze školy, vzala je na večeři a pak jsme se ubytovali v motelu. Řekla jsem jim, co se stalo a připadalo mi příliš morbidní se hned vracet zpátky.“
„Vrátil jsem se domů včera ráno,“ řekl Bill. „Kolem poledne nám pak policie řekla, že se už můžeme vrátit domů. Ale Sandra a děti o tom nechtěli ani slyšet, až moc je to děsilo.“
„To se nám hodí,“ řekla Rhodesová. „Rády bychom se podívaly na místo činu, pokud by vám to nevadilo.“
„Ano, jistě, šerif nám řekl, že přijedete,“ řekla Sandra. „Řekl nám, ať vám vyřídíme, že na lince v kuchyni na vás čeká složka s informacemi.“
„Než půjdeme dovnitř,“ řekla Chloe, „říkala jsem si, jestli byste nám nemohli povědět něco víc o Kim?“
„Byla tak laskavá a dobrosrdečná,“ řekla Sandra.
„A skvěle jí to šlo s dětma,“ řekl Bill a hlas se mu mírně zachvěl, jako by na něj až teď začínala doléhat plná tíha toho, co se stalo.
„Nevíte, jestli s někým měla nějaké neshody?“ zeptala se Chloe.
„O ničem nevíme,“ řekla Sandra. „Tuhle otázku si pokládáme celé dva dny. Prostě… nedává nám to žádný smysl.“
„Nějaké nevydařené vztahy?“ zeptala se Rhodesová. „Nějaký bývalý přítel, se kterým se už nestýká nebo tak?“
„Měla expřítele, to ano,“ řekl Bill, „ale skoro vůbec o něm nemluvila.“
„Ale někdy ho zmínila, ne?“ zeptala se Chloe.
Sandře se v očích mihlo něco jako pochopení. „Víte, říkala něco o tom, že tomu chce uniknout. A nemyslím si, že to byl jenom nějaký vtip. Ona… ona o něm vlastně nikdy nemluvila.“
„Znáte jméno?“ zeptala se Rhodesová.
„Ne,“ řekla Sandra. Pak se podívala na Billa, ale ten jen zakroutil hlavou.
„Zůstávala tu Kim někdy?“ zeptala se Rhodesová.
„Ano. Když jsme s Billem jeli na nějakou kratší dovolenou, tak tu zůstávala. Máme doma pokoj pro hosty a vždycky jsme z legrace říkali, že patří Kim. Taky tady sem tam zůstávala přes noc, když měly děti nějaký problém s domácím úkolem nebo tak.“
„Kde je ten pokoj?“ zeptala se Rhodesová.
„Je nahoře, první nalevo,“ odpověděl Bill.
„Vadilo by vám tady ještě chvíli zůstat jen pro případ, že bychom s vámi ještě potřebovaly mluvit, až to tu projdeme?“ zeptala se Chloe.
„Ale dovnitř chodit nemusíme, ne?“ zeptala se Sandra.
„Ne,“ řekla Rhodesová. „Můžete zůstat tady venku.“
Sandra si nenápadně vydechla. Stále se však na ten dům dívala způsobem, jako by čekala, že z něj každou chvíli vyběhne vrah se sekerou.
Carverovi zůstali stát na příjezdové cestě a Chloe s Rhodesovou zamířily k verandě. Byla oplocená a nechyběla na ní lavička a dvě houpací křesla. Chloe otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř.
Místní a státní policie scénu uklidila, jak tvrdil Garcia. A z toho, co Chloe viděla, odvedli opravdu dobrý kus práce. Samozřejmě by pro ně bylo lepší, kdyby neuklidili všechen důkazní materiál – včetně krve. Ať už FBI požádal o pomoc kdokoliv, očividně neměl ani ponětí o tom, jak fungují forenzní metody vyšetřování a zajišťování důkazů.
Chloe zahlédla na kuchyňské lince ležet složku – pravděpodobně složka s důkazy, kterou tam pro ně nechal šerif. Prošla předsíní a obývacím pokojem až do kuchyně. Vzala složku a otevřela ji. Prolistovala se základním hlášením a přeskočila až na fotografie místa činu. Vrátila se zpátky ke vchodu, aby je ukázala Rhodesové a obě těch pět obrázků chvíli studovaly a srovnávaly je s teď už bezvadně čistým místem činu.
Na fotkách byla na podlaze přímo před vchodovými dveřmi krev. Na zemi leželo tělo Kim Wieldingové s levou nohou ani ne patnáct centimetrů od dveří. Na druhé fotce bylo jasně znát, že ji někdo udeřil do obličeje nějakým tupým předmětem. Nos měla částečně promáčknutý a spodní část obličeje nebyla nic víc než jedna velká skvrna sražené krve.
„Hádám, že otevřela dveře,“ řekla Rhodesová.
„Což znamená, že tu osobu znala,“ dodala Chloe, „nebo že na někoho čekala.“
Rhodesová vytáhla fotky ze složky. Ne že by je z ní vytrhla, ale na žádné zdvořilosti si taky nehrála. „Tohle mě fakt vytáčí.“
„Co?“ zeptala se Chloe.
„Tenhle případ. Jediná vražda ve čtvrti, kde žije vyšší třída. Co můžeme dělat, když nám vyčistili celé místo činu a policie nám nepomůže?“
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.