„Já vím,“ řekla Riley. „Mrzí mě to.“
„Na jak dlouho jedeš pryč?“
Riley polkla a odpověděla: „No, já – já vlastně netuším.“
„Co tím myslíš, že netušíš? A co vůbec budeš dělat v Arizoně? Vrátíš se vůbec domů do Vánoc? Že bys třeba měla pár dní volno, víš?“
To je dobrá otázka, pomyslela si Riley.
Jeho otázku ponechala bez odpovědi a místo toho mu řekla: „Hele, jen co zjistím, kdy se vrátím, tak ti dám vědět.“
„A to tam jedeš autem, nebo co?“ pokračoval Ryan.
„Samozřejmě, že ne. Poletíme komerční linkou.“
„Kdo ‚my‘?“
„Já a agent Crivaro.“
Riley a Crivaro vystoupili z výtahu a zamířili ven z budovy.
„Co bude s mým autem, když tam letíte?“ zeptal se Ryan.
Odpověděla: „Zůstane na parkovišti před oddělením behaviorální analýzy v Quanticu. Nemusíš se bát, nic se s ním nestane.“
„A jak dlouho se bez něj budu muset obejít?“
Riley náhle přepadl nával vzteku.
„To nějak zvládneš, Ryane,“ řekla mu.
„No ale jak dlouho to budu muset zvládat?“
„Jak jsem už říkala – zavolám ti, až to sama budu vědět.“
Riley s Crivarem vyšli z budovy a Ryan dál po telefonu drmolil.
Rileyině pozornosti neuniklo, že ho nejvíc zajímá auto.
Čím déle Ryan mluvil, tím víc byla Riley naštvaná.
S Crivarem akorát procházeli skrz parkoviště, když Riley konečně řekla: „Podívej, Ryane – já teď vážně nemůžu mluvit. Slibuju, že se ti ozvu, jen co budu moci. Miluju tě.“
Ryanovo stěžování ukončilo až ukončení hovoru.
Agent Crivaro otevřel Riley dveře: „Je doma všechno v pořádku?“
„Naprosto perfektní,“ zamručela Riley a nastoupila na místo spolujezdce.
Vztek už ji opouštěl a místo toho se dostavoval pocit trapnosti kvůli tomu, že Crivaro nemohl přeslechnout, co říkala Ryanovi.
Crivaro nastoupil do auta a nastartoval.
Náhle se na Riley téměř neznatelně usmál a řekl: „Jo a jestli jsem to zapomněl zmínit – už jsme oficiálně parťáci.
To jsem si tak nějak domyslela, říkala si v duchu Riley, když opouštěli parkoviště.
Takže pár v pár věcech už má jasno.
Určitě je agentka FBI.
Stala se novou parťačkou agenta Crivara.
A jsou na cestě do Arizony.
Kéž by alespoň tušila, co dalšího může očekávat.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley se neustále honilo hlavou: Je na mě naštvaný nebo co?
Agent Crivaro na ni celou cestu z Quantica na Reaganovo letiště sotva promluvil.
Ale proč…?
Crivara už znala a věděla, že umí být nevrlý, netrpělivý, a dokonce i vzteklý, když Riley něco pokazí nebo neposlechne rozkaz – obojí se bohužel stávalo až příliš často. Co ale mohla stihnout udělat špatně za tak krátkou dobu, co během rána strávili spolu?
Z budovy oddělení behaviorální analýzy ji vyhnal prakticky bez vysvětlení a ani ji nenechal, aby zavolala Ryanovi o samotě. Ryan byl na ni samozřejmě naštvaný a zčásti na to měl právo.
Ale co mohl mít za problém agent Crivaro?
Možná to se mnou nijak nesouvisí, doufala.
Možná, že ho trápí něco osobního.
Tak jako tak, Riley nepovažovala za dobrý nápad se ho na to na rovinu zeptat.
Dál jen tiše seděla v autě a snažila se soustředit na to nejlepší co mohla – je agentkou FBI, která jede vyšetřovat případ a bude na něm spolupracovat s jedním z nejvíc respektovaných agentů z oddělení behaviorální analýzy.
Když se dostali na letiště, Crivaro rychle pospíchal do příletové haly. Byli hodně ve spěchu a k letištní bráně v podstatě běželi.
Celí zadýchání se přiřítili k letištní bráně akorát při poslední výzvě pro cestující. Riley si vzpomněla, jak ráno dorazila ke Crivarovi do kanceláře a on se podíval na hodinky a zamručel: „Už jste měla na čase.“
Teď už Riley chápala, proč Crivaro tak moc řešil čas, kdy dorazila.
Kdyby se k letištní bráně dostali jen o pár minut později, nestihli by let. Byla by ale raději, kdyby jí vysvětlil, co se děje a nečekal od ní jen, že se bude slepě řídit rozkazy.
Jednou se jí svěřil, že se mu s parťáky vždy pracovalo obtížně. Když už není jen v zácviku, ale je jeho nejbližší kolegyní, co to asi pro ni bude znamenat?
Riley si připomněla, že Crivaro musel tuhle cestu plánovat narychlo. Sám o ní nejspíš až do poslední chvíle neměl tušení.
Musí jít o něco hodně naléhavého, domyslela si vzrušeně.
Nastoupili do letadla a Crivaro si sedl k okýnku a při vzletu koukal ven. Riley seděla vedle něj a přemítala, o čem asi přemýšlí a proč museli odjet tak narychlo. Když dosáhli požadované letové výšky, Crivaro si položil sedačku o něco níže a dál koukal z okýnka. Světlo na jeho tváři odhalilo vrásky, které mu přibyly za léta práce na složitých případech.
I když Riley nevěděla, o jaký případ se jedná, jedno bylo jisté – určitě se naučí hodně nového. V předešlých případech ji vždy vytrhl z její každodenní rutiny – studium na univerzitě, stáž, výcvik na Akademii. V tomhle případě to ale byla její práce, kterou má přidělenou a musí teda vědět co nejvíc o tom, co se děje.
Ale kdy to asi tak zjistí? Určitě má právo být víc informovaná.
Po chvíli konečně posbírala odvahu.
„Ehm, můžete mi něco říct o případu, na kterém budeme pracovat?“ zeptala se.
Crivaro se nepatrně ušklíbnul. Působil, jako kdyby nevěděl, jak na tuhle otázku odpovědět.
Poté promluvil: „Možná – ale opravdu jen možná – máme co do činění se sériovým vrahem.“
Riley měla pocit, že to, co slyšela v jeho hlase, bylo víc než jen náznak skepse. Zdálo se, že o tom sám není ani trochu přesvědčený.
Po krátké odmlce pokračoval: „Přibližně před rokem bylo nalezeno tělo mladé ženy na turistické stezce v parku Dyson v Coloradu. Včera bylo nalezeno tělo jiné mladé ženy na turistické stezce v Arizoně. Okolnosti úmrtí byly u obou případů dost podobné. Jedeme do Arizony prověřit, jestli mezi těmito případy je opravdu propojení.“
Crivaro se opět zadíval ven z okýnka, jako by už k tomu neměl co říct.
„Co dalšího víme?“