Už nejsem jen stážistka letního programu.
Letní program působil v porovnání s touto výzvou jako tábor pro teenagery.
Neocitla se zde za hranicemi svých schopností?
Nebyla to celé chyba?
Když se rozhlédla kolem sebe, připadala si mezi ostatními přítomnými rekruty jako dítě. Málokdo byl ve stejném věku. Z jejich tváří vyčetla, že skoro každý už má zkušenosti a někteří z nich mají dokonce o poznání více zkušeností. Většině rekrutů bylo více než 23 let a někteří už byli na horní hranici 37 let, kdy mohli vstoupit do programu.
Pravdou bylo, že rekruti pocházeli z různých prostředí a pracovních odvětví. Mnoho z nich bylo policejními důstojníky a mnoho z nich sloužilo v armádě. Jiní pracovali jako učitelé, právníci, vědci nebo se věnovali obchodu a ostatní se věnovali spoustě dalších povolání. Všichni ale měli jedno společné – silné odhodlání strávit zbytek života prosazováním práva.
Jen pár z nich sem přešlo rovnou z programu pro stážisty. John Welch, který seděl o několik řad před ní, byl jedním z nich. Riley i jemu byla prominuta podmínka, že rekruti musí mít alespoň tři roky zkušeností v oblasti prosazování práva, aby mohli nastoupit na Akademii FBI.
„Těším se, až pogratuluju těm z vás, kteří úspěšně dokončí zde v Quanticu program. V ten den budete skládat přísahu přímo u vedoucího FBI Billa Cormacka. Přeji všem hodně štěstí,“ dokončil Swanson svou řeč.
Nakonec se drsně zasmál: „A teď – honem do práce!“
Swansonovo místo zaujmul instruktor a začal vyvolávat rekruty podle jména – říkal jim „NAV“, zkratka pro „nové agenty ve výcviku“. Když noví agenti odpověděli na své jméno, instruktor je rozdělil do menších skupin, v rámci kterých budou navštěvovat své kurzy.
Riley čekala se zatajeným dechem, až uslyší své jméno a při tom si vybavila, jak nudný byl včerejšek, když sem dorazila. Poté, co se nahlásila, že přijela, stála jen ve frontách, vyplňovala formuláře, koupila si uniformu a dostala přidělenou ložnici.
Dnešek už byl mnohem zajímavější.
Když zaznělo jméno Johna Welche, zamrzelo ji, že nebyl následně přidělený do stejné skupiny jako ona. Určitě by jí pomohlo, kdyby měla poblíž kamaráda, o kterého se může opřít a se kterým by mohla prožívat všechny nesnáze, které je v příštích týdnech čekají.
I když, možná je to tak lepší, pomyslela si.
Ve vztahu k Johnovi měla poněkud smíšené pocity, takže jeho přítomnost by ji mohla spíše rozptylovat.
Riley si nakonec oddechla, když se dostala do stejné skupiny jako Francine Dowová, která jí byla včera přidělená jako spolubydlící. Francine měla raději oslovení Frankie a byla starší než Riley, bylo jí kolem 30 let. Temperamentní zrzka se zdravou barvou ve tváři, která už něco v životě zažila.
Riley a Frankie se ještě nestihly nijak více poznat. Včera spolu strávily jen chvíli při vybalování věcí ve společné ložnici. Dnes na snídani šla každá zvlášť.
Rileyina skupina se nakonec sešla ve vstupní hale u agenta Martyho Glicka, který jim byl přidělen jako instruktor. Glickovi mohlo být mezi 30 a 40 lety. Byl vysoký a svalnatý, podobně jako hráč fotbalu, a ve tváři se mu zračil vážný a strohý výraz.
Promluvil ke skupině: „Máte před sebou velký den. Ale ještě před tím, než začneme, chtěl bych vám něco ukázat.“
Glick je odvedl do hlavního vstupního vestibulu, obrovské místnosti s mramorovou podlahou se znakem FBI veprostřed a obrovským bronzovým odznakem s černou stuhou na zdi. Riley tudy procházela, když včera dorazila a věděla, že se nachází v síni slávy. Na tomto slavnostním místě si připomínali zemřelé agenty FBI.
Glick je zavedl ke zdi, kde se nacházely portréty a jména. Uprostřed mezi nimi byla zarámovaná pamětní deska, na které stálo:
Absolventi Akademie FBI, kteří zemřeli při výkonu služby přímým následkem činů zločinců.
Jak si skupina prohlížela toto pamětní místo, ozval se občas lehký povzdech. Glick chvíli neřekl ani slovo a nechal na ně působit pocity, které toto místo vyvolávalo.
Téměř šeptem nakonec řekl: „Nezklamte je.“
Když odváděl skupinu dál, aby mohli začít s činnostmi, které je ten den čekají, Riley se ještě ohlédla přes rameno na portréty na zdi.
Bude tu jednou viset i můj portrét? napadlo ji.
To samozřejmě nemohla vědět. S jistotou ale věděla, že následující dny budou plné výzev, kterým ještě nikdy v životě nečelila. Ucítila ohromující pocit odpovědnosti vůči těmto zemřelým agentům.
Nesmím je zklamat, pomyslela si.
KAPITOLA SEDMÁ
Jake řídil narychlo půjčené auto po štěrkových cestách, které spojovaly Dighton s Hylandem. Auto mu půjčil velitel Messenger, aby se Jake mohl vydat na cestu ještě předtím, než přistane vrtulník od televize.
Nevěděl, co ho v Hylandu čeká, ale byl rád, že unikl. Nesnášel být v obležení reportérů, kteří ho zahrnovali otázkami, na které nedokázal odpovědět. Neexistovalo moc věcí, které by si média vychutnávala víc, než šokující vraždy na odlehlých místech na venkově. Skutečnost, že obětí byla starostova žena, činila příběh ještě přitažlivějším.
Při jízdě měl stažené okýnko, aby si mohl vychutnat čerstvý venkovský vzduch. Messenger mu vyznačil cestu na mapě a Jake si užíval pomalou cestu krajinou. Zadržený, kterého jede vyslechnout, čeká v cele a nikam mu neuteče.
Je dost dobře možné, že podezřelý, který sedí ve vězení v Hylandu, nemá ani s jednou vraždou nic společného. V době druhé vraždy byl držen ve vězení.
Ne, že by to prokazovalo jeho nevinu, pomyslel si Jake.
Pořád musel počítat s možností, že pracuje ve skupině dvou či více vrahů. Někdo se také mohl snažit kopírovat vraždu Alice Gibsonové.
Žádná verze by Jakea nepřekvapila. Během své dlouhé kariéry pracoval i na podivnějších případech.
Hned, jak zajel do Hylandu, povšiml si, jak ospale malé město působí – bylo menší než Dighton, který měl něco přes tisíc obyvatel. Projel okolo cedule, podle které zde žilo jen pár stovek obyvatel.
To stačí sotva, aby se tomu vůbec dalo říkat obec, pomyslel si Jake.
Policejní stanici našel v krátké řadě obchodů mezi ostatními průčelími. Zaparkoval na kraji silnice a spatřil, jak se tlustý muž v uniformě opírá o vchod a očividně nemá nic lepšího na práci.
Jake vystoupil z auta. Cestou ke stanici si všiml, že velký policista nemůže spustit oči z člověka přes ulici. Ten člověk měl na sobě bílý lékařský plášť a stál tam se založenýma rukama. Jake měl zvláštní pocit, že tito dva už tady stojí a v tichosti na sebe zírají poměrně dlouhou dobu.
Co