„Tohle není hra, Mayo. Je to vážná věc a kdyby špatní lidé věděli, že o tom víš –“
„Věděla o tom máma?“
Ze všech těch otázek, na které se mohla zeptat, byla tohle rána pod pás. Na dlouhou chvíli se odmlčel. Jeho nejstarší dcera znovu prokázala, jak je chytrá, možná až příliš na úkor jejího vlastního dobra.
„Nemyslím si,“ řekl tiše.
„A to, jak jsi dřív hodně cestoval,“ řekla Maya, „nebyl jsi na konferencích a nepřednášel jako hostující profesor, že ne?“
„Ne, to ne.“
„Pak jsi s tím na nějakou dobu přestal. Bylo to potom… co se stalo mámě?“
„Ano. Ale pak mě potřebovali zpátky.“ To byla alespoň částečná pravda a necítil se kvůli tomu jako lhář – a také doufal, že postačí k uspokojení Mayiny zvědavosti.
Otočil se zpět k ní. Zírala na dlážděnou podlahu, obočí stažené. Očividně se chtěla zeptat ještě na víc věcí. Doufal, že to neudělá.
„Ještě jedna otázka.“ Její hlas nebyl hlasitější než šepot. „Má tohle všechno co dělat s… s máminou smrtí?“
„Proboha. Ne, Mayo. Jistě že ne.“ Rychle přešel místnost a vzal ji do silného objetí. „Nepřemýšlej o tom takhle. To, co se stalo mámě, mělo zdravotní důvod. Mohlo se to stát komukoliv. Nemělo to… nemělo to s tímhle vším nic společného.“
„Myslím, že jsem to tušila,“ řekla tiše. „Jen jsem se prostě musela zeptat…“
„To je v pořádku.“ Tohle byla poslední věc, na kterou chtěl, aby myslela; že smrt Kate byla nějak spojená s jeho tajemným druhým životem.
Něco mu prolétlo myslí – výjev. Vzpomínka na minulost.
Povědomá kuchyně. Jejich domov ve Virginii, než se přestěhovali do New Yorku. Předtím, než zemřela. Kate stojí před tebou, přesně tak krásná, jak si ji pamatuješ – ale obočí má stažené, pohled tvrdý. Zlobí se. Rukama ukazuje na něco na stole…
Reid udělal krok vzad a vymanil se tak z Mayina objětí. Za čelem mu po té neurčité vzpomínce začala tepat tupá bolest. Čas od času se mu jeho mozek snažil připomenout něco z jeho minulosti, něco, co bylo stále zamčené někde hluboko a jediné, co mu po tomhle násilném zásahu zbylo, byla migréna, tupá bolest za očima. Tentokrát to však bylo jiné, zvláštnější; tahle vzpomínka byla zcela jistě o Kate, o nějaké jejich hádce, na kterou si nemohl vzpomenout.
„Jsi v pohodě, tati?“ zeptala se Maya.
Najednou zazvonil zvonek u dveří a oba je vylekal.
„Ehm, jo,“ řekl tiše. „Jsem v pohodě. To bude ta pizza.“ Podíval se na hodinky a zamračil se. „To bylo rychlé. Hned jsem zpátky.“ Prošel předsíní a nahlédl přes kukátko. Venku stál mladý muž s tmavými vousy a napůl nepřítomným pohledem. Na sobě měl červenou polokošili s logem pizzerie.
Přesto se Reid ohlédl přes rameno, jestli se Maya nedívá, a pak pomalu strčil ruku do kapsy tmavě hnědé letecké bundy, která visela na háčku vedle dveří. V kapse byl schovaný nabitý Glock 22. Odklapl pojistku a zastrčil si ho za pásek svých kalhot. Až pak otevřel dveře.
„Pizza pro pana Lawsona,“ řekl monotónně poslíček.
„Jo, to jsem já. Kolik jsem dlužný?“
Chlapík si přendal obě krabice do jedné ruky a sáhl si do zadní kapsy. Reid udělal instinktivně to samé.
Koutkem oka zahlédl pohyb a jeho pohled zatěkal vlevo. Přes jeho trávník rychlým krokem přecházel muž s vojenským sestřihem – nejpodstatnějším detailem však bylo, že se mu u boku pohupovalo pouzdro se zbraní. A jeho dlaň spočívala na rukojeti.
DRUHÁ KAPITOLA
Reid pozvedl paži jako policista, když zastavuje auto.
„To je v pořádku, pane Thompsone,“ zavolal. „Jen pizza.“
Postarší muž s prošedivělými, u hlavy zastřiženými vlasy a mírným pupkem, se na trávníku před jeho domem zastavil. Poslíček pizzy se ohlédl přes rameno a vůbec poprvé dal najevo nějaké emoce – jeho oči se šokovaně rozšířily, když si všiml zbraně a ruky, která na ní spočívala.
„Jsi si jistý, Reide?“ Pan Thompson si poslíčka podezřívavě měřil.
„Jsem.“
Chlapík s pizzou ze zadní kapsy pomalu vytáhl účtenku. „Ehm, bude to za osmnáct dolarů, řekl vyjeveně.
Reid mu dal dvacet a vzal si od něj krabice. „Drobné si nechte.“
Poslíčkovi to nemusel říkat dvakrát. Odběhl zpátky ke svému čekajícímu autu, naskočil a odsvištěl pryč. Pan Thompson to celé s přimhouřenýma očima sledoval.
„Děkuji, pane Thompsone,“ řekl Reid, „ale byla to jen pizza.“
„Ten chlápek se mi nelíbil,“ zavrčel Reidův soused. Reid měl toho staříka rád – ačkoliv si myslel, že se pan Thompson zhostil své nové role dávat pozor na rodinu Lawsonových s příliš velkou vášní. Přesto však Reid pro tuto roli preferoval někoho přehnaně horlivého, než aby byl příliš laxní.
„Opatrnosti není nikdy dosti,“ dodal Thompson. „Jak se mají děvčata?“
„Dobře, dobře,“ usmál se Reid mile. „Ale, ehm… skutečně tohle s sebou musíte nosit na každém kroku, každému na očích?“ Pokynul ke zbrani typu Smith & Wesson u Thompsonova boku.
Postarší muž vypadal zmateně. „No… jistě. Moje dny u CHP už skončily a ve Virginii je nošení zbraně legální.“
„…Jistě.“ Reid se přinutil k úsměvu. „Jak jinak. Ještě jednou díky, pane Thompsone. Dám vám vědět, pokud bych něco potřeboval.“
Thompson přikývl a odklusal přes trávník zpátky ke svému domu. Zástupce ředitele Cartwright Reida ujistil, že tenhle stařík je velice zdatný; Thompson byl agent CIA v důchodu, a ačkoliv nebyl v akci už víc než dvě desetiletí, očividně byl šťastný – možná dokonce trochu dychtivý – že může být znovu k užitku.
Reid si povzdechl a zavřel za sebou dveře. Zamknul je a znovu aktivoval bezpečnostní panel (což se začínalo stávat jeho rituálem pokaždé, když otevřel nebo zavřel dveře). Pak se otočil a spatřil Mayu, která stála za ním v předsíni.
„Co tohle mělo znamenat?“ zeptala se.
„Ale nic. Pan Thompson tě pozdravuje.“
Maya si znovu založila ruce. „A to jsem si myslela, že jsme tak pokročili.“
„Ale no tak,“ řekl Reid s posměškem. „Thompson je jenom neškodný stařík –“
„Neškodný? Neudělá krok bez pistole,“ protestovala Maya. „A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak nás pozoruje z okna. Jako by nás špehoval –“ Brada jí mírně poklesla. „Proboha, to je to, co děláš? A pan Thompson je taky špeh?“
„Ježíši,