Reid rychle obhlédl terén. Oba chlapi měli zbraně – Sig Sauer P365, rozšířený zásobník na třicet nábojů – žádný z nich ji však nezvedl. Jak předpokládal, Otec mezitím unikl předními dveřmi a momentálně byl na půli cesty k SUV. Kulhal a držel se za zraněnou nohu. Jedno rameno mu podpíral malý podsaditý muž v černé čepici – řidič, předpokládal Reid.
„Zahoďte zbraně,“ nařídil Reid, „nebo to odpálím.“
Výrobci výbušnin opatrně položili své zbraně do prachu na zemi. Reid z dálky slyšel výkřiky, víc hlasů. Od staré stavby se sem hnali další. Ta Ruska je pravděpodobně musela upozornit.
„Běžte,“ řekl jim, „řekněte jim, co se tady stane.“
Reid to dvěma pracovníkům nemusel opakovat. Dali se na rychlý úprk stejným směrem, kterým před chvílí utekl jejich stoupenec.
Reid přesunul svou pozornost k řidiči, který zrovna pomáhal kulhajícímu Otci. „Stát!“ zařval na ně.
„Ne!“ vykřikl Otec rusky.
Řidič zaváhal. Reid pustil kalašnikov a vytáhl z kapsy své bundy Glock. Dostali se sotva na půl cesty k autu – zhruba dvacet metrů. Jednoduché.
Udělal několik kroků směrem k nim a zvolal: „Ještě včera jsem si nemyslel, že bych kdy dřív vystřelil ze zbraně. Ale vypadá to, že jsem dost dobrý střelec.“
Řidič byl rozumný muž – nebo možná zbabělec, případně obojí. Odstrčil Otce a bez cavyků jej nechal spadnout na štěrkovou cestu.
„Klíče,“ dožadoval se Reid, „pusť je na zem.“
Řidičovy ruce se třásly, když sahal do vnitřní kapsy svého kabátu pro klíče od SUV a upustil je na zem ke svým nohám.
Reid mu pokynul hlavní pistole. „Zmiz.“
Řidič se dal na útěk. Z hlavy mu spadla černá čepice, ale nevěnoval tomu pozornost.
„Zbabělče!“ vyštěkl Rus.
Reid se ke klíčům dostal jako první a pak se postavil nad Otce. Hlasy se přibližovaly. Stará budova byla něco přes půl kilometru daleko; té ruské ženě mohlo trvat tak čtyři minuty, než se k ní pěšky dostala, a pak několik dalších minut, než ostatní doběhnou zpět. Matematika říkala, že má asi dvě minuty.
„Vstávej.“
Otec mu místo odpovědi plivl na boty.
„Jak chceš.“ Reid schoval Glock do kapsy, popadl Otce zezadu za sako a táhl ho k SUV. Rus řval bolestí, když mu postřelená noha dřela o štěrk.
„Nastup,“ neřídil Reid, „nebo tě střelím i do druhé.“
Otec si něco bručel pod vousy a syčel bolestí, ale nastoupil do auta. Reid za ním zabouchl dveře, rychle vůz oběhl a sedl si za volant. V levé ruce stále svíral spínač mrtvého muže.
Nastartoval motor a dupl na plyn. Pneumatiky se protočily na místě, až od nich odlétal štěrk a prach, a pak vozidlo s trhnutím vyrazilo vpřed. Jen co se Reid dostal zpět na rovnou příjezdovou cestu, ozvalo se několik výstřelů, které ve sledu těžkých nárazů zazvonily o stranu spolujezdce. Okno – vpravo přímo vedle Otcovy hlavy – prasklo jako pavučina, ale nepovolilo.
„Idioti!“ zařval Otec. „Přestaňte střílet!“
Neprůstřelné, pomyslel si Reid. Samozřejmě. Věděl ale, že nevydrží věčně. Sešlápl plyn až na podlahu, SUV opět vyrazilo kupředu a s řevem se prohnalo kolem tří mužů po stranách, kteří pálili na auto. Když projížděli kolem dvou dělníků, kteří stále utíkali jako o život, Reid stáhl okénko na své straně.
Pak vyhodil spínač z okna.
Výbuch otřásl celým SUV, přestože už byli relativně daleko. Ten výbuch Reid ani tak neslyšel, jako spíš cítil hluboko uvnitř, jak mu otřásl vnitřnostmi. Letmý pohled do zpětného zrcátka neukazoval nic jiného než intenzivní žluté světlo, jako by se díval přímo do slunce. V zorném poli mu chvíli plavaly jen tečky, ale přinutil se soustředit na cestu. K obloze se vznesla oranžová koule, která s sebou nesla ohromný oblak kouře.
Otci unikl trhaný, naštvaný povzdech. „Nemáš ani tušení, co jsi právě udělal,“ řekl tiše. „Jsi mrtvý muž, agente.“
Reid nic neřekl. Uvědomoval si, co právě udělal – zničil značné množství důkazů, které by moly svědčit proti Otci, jakmile ho předá úřadům. Otec se ale mýlil; nebyl mrtvý muž, alespoň zatím ne, a ta bomba mu naopak pomohla dostat se pryč.
Zatím.
Před nimi se vztyčila stará budova, ale tentokrát nebyl žádný čas pozastavit se a obdivovat její architekturu. Reid se díval přímo před sebe, jen kolem ní projel. SUV skákalo na hrbolaté cestě.
Reidovu pozornost upoutala záře ve zpětném zrcátku. V jeho zorném poli se objevily dva páry světel vyjíždějících od staré budovy. Byly nízko k zemi a i přes řev svého auta slyšel typické vysoké řičení motoru. Sportovní auta. Znovu dupl na plyn. Budou rychlejší, ale SUV bylo na nerovný terén lépe vybavené.
Vzduch rozrazilo několik dalších výstřelů, které se setkaly se zadním nárazníkem. Reid sevřel volant oběma rukama, až mu pod napjatými svaly vystouply žíly. Měl to pod kontrolou. Tohle dokázal zvládnout. Ta kovová brána nemohla být daleko. Přes vinici jel osmdesát osm kilometrů v hodině; pokud by udržel takovou rychlost, mohlo by to stačit, aby bránu rozrazil.
Jedna střela zasáhla zadní pneumatiku na straně řidiče. Ta vybouchla a SUV se prudce zakymácelo. Přední část auta se divoce stočila. Reid zaťal zuby a automaticky strhl volant na druhou stranu. Zadní část sebou smýkla, ale SUV se nepřevrátilo.
„Bože ochraňuj mě,“ zaúpěl Otec. „Tenhle šílenec bude moje smrt…“
Reid znovu strhl volant a podařilo se mu vůz vyrovnat, ale pravidelné bouchání pneumatiky mu říkalo, že jednou jenom na ráfku a cárech gumy. Jejich rychlost klesla na šedesát pět kilometrů v hodině. Reid se snažil znovu přidal plyn, ale SUV sebou zatřáslo a málem dostalo další smyk.
Věděl, že nedokážou udržet dostatečnou rychlost na to, aby bránu rozrazili. Jen by se od ní odrazili.
Je to elektrická brána, napadlo ho najednou. Ovládal ji ten strážný venku – ke kterému se už bezpochyby doneslo, že se bude pokoušet uniknout a bude tak připravený se svou zbraní – to ale znamenalo, že z tohohle pozemku musel existovat ještě jeden východ.
Jejich pronásledovatelé nepřestávali pálit a výstřely stále bubnovaly o jejich zadní nárazník. Reid zapnul dálková světla a zahlédl kovovou bránu, která se k nim rychle přibližovala.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную