„Přesně tak,“ přizvukoval Reid.
„Ale podívejte,“ ukázala Jessie na Lionelovu levou paži. „Kromě toho místa, kde má zabodnutou tuhle jehlu, je jeho levá paže úplně hladká—ani jeden jediný vpich.“
„A to vám říká co?“ zeptal se Hernandez, který začínal chápat, kam tím míří.
„To mi říká, že si prakticky nikdy nepíchal do levé ruky. Z toho, co vím, se ani nejedná o typ kluka, co by si nechal něco píchnout od někoho jiného. Měl v tom systém. Postupoval velice metodicky. Podívejte se na zadní stranu jeho pravé ruky. I tam má vpichy. Radši si napíchal ruku, než aby věřil někomu jinému. Vsadím se, že kdybychom mu vyzuli ponožky, najdeme vpichy i mezi prsty na jeho pravém chodidle.“
„Chcete říct, že se nepředávkoval?“ zeptal se Reid skepticky.
„Chci říct, že někdo chce, aby to vypadalo, že se předávkoval, ale pěkně to zmatlal a jen tak vrazil jehlu někam do jeho levé ruky, jak by to zpravidla udělal pravoruký člověk.“
„Proč?“ chtěl vědět Reid.
„No,“ začala Jessie opatrně, „začala jsem uvažovat o tom, proč mu chybí boty. Žádné jiné oblečení mu nechybí. Napadlo mě, jestli jeho boty, vzhledem k tomu, že býval profesionálním hráčem, nebyly drahé. Neprodávají se některé z nich i za stovky dolarů?“
„Prodávají,“ odpověděl Hernandez a v hlase mu zaznívalo vzrušení. „Popravdě řečeno, když se poprvé dostal do ligy a všichni si mysleli, že z něj bude velká hvězda, podepsal smlouvu na boty se společností Hardwood, která v té době zažívala náhlý vzestup. Většina hráčů podepisovala smlouvy s velkými firmami na tenisky—Nike, Adidas, Reebok. Lionel se ale rozhodl pro tyhle. Považovali se tehdy za převratné. Možná až moc, protože o pár let později zkrachovali.“
„Takže jeho tenisky by až takovou cenu neměly,“ poznamenal Reid.
„Ve skutečnosti je to přesně naopak,“ opravil ho Hernandez. „Protože zkrachovali, stali se jejich boty horkým zbožím. V oběhu jich je jen omezený počet, tím pádem mají pro sběratele docela velkou cenu. Lionel jich, jako tvář společnosti, určitě dostal hromadu, když s nimi tehdy podepisoval smlouvu. A klidně bych se vsadil, že je na sobě měl i dnes v noci.“
„Tak tedy,“ navázala Jessie, „ho někdo viděl, jak má ty boty na sobě. Možná zoufale potřebovali peníze. Lionel není známý jako drsňák. Je to snadná oběť. Takže tenhle člověk Lionela sejme, ukradne mu boty a do paže mu vrazí jehlu s nadějí, že se to bude brát jen jako další z tuctu předávkování.“
„Není to úplně šílená teorie,“ prohlásil Hernandez. „Podíváme se, jestli se nám podaří dát hledat někoho, kdo v téhle oblasti nosí pár Hardwoodek.“
„Pokud se Lionel nepředávkoval, jak ho v tom případě pachatel zabil?“ přemítal Reid nahlas. „Nevidím žádnou krev.“
„Myslím, že to je skvělá otázka… pro soudního lékaře,“ opáčil Hernandez a s úšklebkem překračoval policejní pásku, aby se dostal na její vnější stranu. „Co kdybychom ho zavolali a zašli si mezitím někam na oběd?“
„Já musím zaběhnout do banky,“ odmítl Reid. „Potkám se s vámi asi zpátky na stanici.“
„Tak jo. Vypadá to, že jsme zůstali jen vy a já, Jessie,“ prohlásil Hernandez. „Co říkáte na na hot dog od pouličního prodavače? Jednoho jsem si předtím všiml naproti přes ulici.“
„Řekla bych, že toho budu litovat, ale stejně do toho půjdu, protože nechci vypadat jako srab.“
„Víte,“ podotkl, „když řeknete, že to děláte jen, abyste nevypadala jako srab, všichni ví, že ho jíte jen kvůli uznání. A to trochu zavání srabinou. To jen taková rada od profíka.“
„Díky, Hernandezi,“ opáčila Jessie. „Učím se dneska spoustu nových věcí.“
„Říká se tomu školení na pracovišti,“ poučil ji a zatímco kráčeli uličkou zpátky k hlavní ulici, dál si ji dobíral. „A pokud si na svůj hot dog necháte dát jak cibuli, tak papričky, možná si vysloužíte uznání i na ulici.“
„Páni,“ zašklebila se Jessie. „Jak se vedle vás musí v noci ležet vaší ženě, jestli z vás táhne taková vůně?“
„To není žádný velký problém,“ poznamenal Hernandez a obrátil se k prodavači, aby si objednal.
Na Hernandezově odpovědi bylo něco podivného. Možná, že jeho ženu zápach cibule a papriček v posteli prostě netrápil. Jeho tón však spíše naznačoval, že to možná není žádný velký problém, protože on a jeho žena poslední dobou nespí ve stejné posteli.
Jessie se navzdory své zvědavosti rozhodla nechat to být. Sotva toho muže znala. Nehodlala ho začít podrobovat výslechu o stavu jeho manželství. Přála si však, aby mohla nějak zjistit, zda je její intuice úplně mimo mísu anebo zda je její podezření podložené.
Když už byla řeč o mísách, prodavač se na ni vyčkávavě díval a čekal na její objednávku. Zalétla pohledem k Hernandezovu hot dogu, přeplněnému cibulí, papričkami a něčím, co vypadalo jako salsa. Detektiv ji upřeně pozoroval, zjevně připravený si z ní utahovat.
„Dám si to, co on,“ prohlásila. „Přesně to, co má on.“
*
Když o pár hodin později zpátky na stanici už potřetí vycházela z dámských záchodů, uviděla, jak se k ní s širokým úsměvem na tváři blíží Hernandez. Donutila se vypadat jakoby nic a ignorovala nepříjemné kručení v podbříšku.
„Dobré zprávy,“ oznámil a díkybohu si nevšiml jejích potíží. „Doneslo se nám, že před pár minutami sebrali někoho, kdo měl na sobě Hardwoodky, které odpovídají Lionelově velikosti bot, což je padesát. Osoba, co je má na sobě má velikost nohy čtyřicet. Takže je to—však víte—trochu podezřelé. Dobrá práce.“
„Díky,“ řekla Jessie a snažila se předstírat, že to nic neznamená. „Ozval se už soudní lékař s možnou příčinou smrti?“
„Zatím nic oficiálního. Když ale Lionela převrátili, našli na zadní straně jeho hlavy obrovskou podlitinu. Nebylo by tedy nemožné, že jde o subdurální hematom. To by také vysvětlovalo, proč jsme nenašli krev.“
„Výborně,“ prohlásila Jessie, spokojená, že se její teorie podle všeho potvrdila.
„Jo, pro jeho rodinu to ovšem tak výborné není. Jeho matka tam teď je, aby identifikovala tělo a údajně je úplně hotová. Je to svobodná máma. Pamatuju si jeden článek, co jsem o něm četl—psalo se tam, že když byl Lionel ještě malý kluk, měla tři práce. Určitě si myslela, že až se prosadí, bude moct ubrat. Ale asi ne.“
Jessie nevěděla, co na to říct, a tak jen přikývla a zůstala zticha.
„Já pro dnešek končím,“ prohlásil najednou Hernandez. „Jdeme s pár dalšími na drink, kdybyste se chtěla přidat. Ode mě si jeden určitě zasloužíte.“
„Ráda bych,