– co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.
– A křičí na mě spravedlivě?
– Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.
– Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?
– Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.
– Ano. Mami, můžu se projít po řece?
– Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…
– Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…
– Uuh, – správce, rodák z lotyšské kolektivní farmy, zavrtěla hlavou a nechala návštěvníky projít. – Není svědomí, je zřejmé, že obličej není Rus a uniforma generála je natažená.
– A za to existuje správní trest … – vysvětlil seržant Golytko, rodák ze Lvova.
– A tady je můj pas s výkřikem, Harutun Karapetovich a podal mu penta. – Rusky. Jsem Rus, můj!
– Jako já, – přidal pent
– A já. – vypoukla oči, přidal ovladač.
– No, jsi v pořádku. – Listový pas prohlásil pauzu, i když na vteřinu, – díval se zpod čela, – jste umělec? – do vícebarevných očí, po kterých sklonil svůj studijní pohled na uši, – nebo zoofilní?
Ottilovy oči se vylíhly a on si povzdechl jako valach a podíval se na Intsefalopat. Desátník zčervenal.
– No, steh, se kterým skotem tě skladujete, nebo v domácí kultuře? – obsluha předala pas Harutunovi.
– Jaký jsem umělec? Nejsem asistent na plný úvazek v místní vesnici Sokolovský potok, Leningradská oblast.
– Oh, pane, vypadni odsud. – navrhl služební důstojník.
– Tady je moje ID.
– Desátník, říkáte? – seržant se poškrábal na tváři a vložil semeno do úst. – dobře, jsi volný a tohle přijde se mnou.
– Co to znamená, «pojď se mnou»? – štěnice byla rozhořčená. – Dovolte mi zavolat svému šéfovi? Postaví vaše mozky…
– Zavoláte, zavoláte tam, v mé kanceláři a na začátku vás vyzkouším na pátrání, možná jste čečenský terorista nebo jste unikli rodičům. No tak, jdeme. sluha nadával a jednoduše ho strčil: buď zadkem, nebo barelem, byl mu Ottil pověřen útočnou puškou ve službě strážce železnice vlakové nádraží. Ancephalopath ho následoval a dokonce chtěl s jeho Ottilou vystřelit, jak se zdálo Klopovi, okamžitě zmizel za sloupem a předstíral, že Klopa nezná.
– Harutun, zavolej Isolde, ať mu přinese dokumenty! – vykřikl Klop.
«A rychlejší,» dodal seržant, «jinak zůstane s námi dlouho.»
– A kdy bude vydán? zeptal se Harutun.
– Jak založit osobu…
– Tři dny? – starý muž se usmál.
– Nebo možná tři roky. – odpověděl obsluha. – pokud nebude odolávat úřadům. – a zabouchl dveře zevnitř.
Incephalopath prsty jeho levé ruky objal tenkou bradu a, mající pod nosem, se rozhodl provést úkol, který mu vyhovoval i jeho šéfovi. Rychle vyšel ze stanice do ulice a okamžitě se zastavil.
– Kam jdu? Zeptal se Harutun.
– K Isolde, ty hlupáku. – odpověděl sarkasticky vnitřní hlas.
– Takže nejsou peníze? Na co půjdu?
– A vy, kvůli svému milovanému, ukradněte tam, od toho tlustého tváře, který seděl v černém džípu.
– Její, porazí její tvář. A nemělo by to být pent?
A zatímco se Harutun radil se svým vnitřním hlasem, Klop, když dal své údaje, skromně ustoupil, zatímco seděl v opici.
– Hej, zlato, dobrý prd! – Křičel na obsluhu. Ottila sebou trhla a otevřela vyduté oči. Umyl si ústa a pocítil v ústech rozbřesk, pokusil se sbírat sliny jazykem, ale v ústech nebyl dostatek vlhkosti a požádal, aby šel na záchod.
– kolego, můžu použít záchod?
«Je to možné,» odpověděli starší dobromyslně, «ale pokud to umyješ.»
– Proč? – Ottila byla rozhořčená, – jsem zadržená, ale ve vašem stavu máte uklízečku a musí si umýt podlahu.
– Měl, ale neměl by být povinen umýt dolnyak po tak páchnoucích bezdomovcích. Tak jak?
– Nebudu umýt bod! – Obecně řečeno Bedbug kategoricky.
– Dobře, pak do prdele. A pokud něco dopadne na podlahu, pak celý prostor vymažete.
– Je to v rozporu se zákonem, musíte mi poskytnout toaletu a telefon.
– A co ještě dlužím? Ahh? – seržant dorazil.
Ottila neřekla nic. A když cítil, že se chystá vyrůst, souhlasil. Navíc to nikdo nevidí.
– Dobře, souhlasím.
– Dobře. seržant se radoval a vedl Klopa na záchod. – hadr, prášek tam, pod dřezem. A pro technické věci dostanu. Krize, hahaha.
– A kde je kbelík a toaletní papír?
– Opláchněte hadr v dřezu a otřete prdel prstem. – seržant se mýlil.
– Jak je to? – překvapilo Klopa.
– Jak se naučíte, v zásadě mám brusný papír, mohu nabídnout, a tak u obyčejného papíru máme hodně stresu. Krize v zemi. Navíc jsme státní zaměstnanci.
Ottila se zakysal na tváři a vzal navrhovaný papír a vylezl na záchod. Ozvalo se hlasité mrholení, Pent se otočil a vyšel ven a zavřel sloup. A Ottila se uvolnila, rozhlédla se mezi nohama a zvrásnila jeho tvář. Nebol to jen zápach kyselých očí, ale všechny kalhoty zvnějšku byly protkány malými, ošklivými barvami a páchnoucí suchou srstí. Nebylo pochyb o záchodu. Na zdi blikaly i kapky průjmu.
Incephalopath stál u sloupu a viděl seržanta, který opustil post, rychle k němu běžel.
– Ahoj! apchi, «polichotil.
– Co čekáte na vnuka? Zeptal se Penth sarkasticky.
– Jaký vnuk? Apchi, – hloupá Arutun Karapetovič.
– Co mi tady stavíte grimasy? Nebo je to váš komplic? Co plánujete, hostující pracovníci?
– Kdo? Apchi, «Harutun se vyděsil.
– Co buduješ hlupáka? Vaše přátelství je žádoucí federální. Jsi s ním
– Ah? apchi, – potřásl mu tvářemi Incephalopathem. – ne. Neznám ho vůbec. Poprvé, co vidím.
– A co mu tedy vaříte? Stab, strýčku. – Náhle seržant štěkal. Harutun se stáhl. – Využil pro vás, jako pro sebe, a vy?
– Apchi, znám ho, ale je to velmi špatné, a to jen díky jeho manželce.
– Co? – Pent se usmál.
– Spím