Mezitím, když se rozšířily slovanské kmeny z Medesu, poblíž Černého moře, do Illyriku a na jiná místa, usadili se v severních zemích ve velkém počtu. Novogorodský kronikář je v souladu s externími autory. Ačkoli jména Slaven, Rus a dalších bratrů byla fiktivní, jsou v ní však popsány záležitosti severních Slovanů, které nejsou v rozporu s pravdou. Ve Varangianském moři, které dostalo toto jméno od krádeže v chudské řeči, byly ve starověku obvykle velké loupeže a nejen od zkažených lidí, ale také od panujících dětí nebyly považovány za zlozvyk. O Sla-venovově synu Mudrců, od kterého Volkhov nese jméno, píše, že v této řece se proměnil v krokodýl a pohltil plavání. Tyto věci je třeba chápat tak, že zmíněný princ na jezeře Ladoga a na Volchovu, nebo na řece Mutnaya, zavolal, okradl a kvůli jeho podobnosti byl nazýván jeho masožravou bestií. Šíření severních Slovanů na řeky Vym a Pechora a dokonce i na Ob, třebaže by se později mělo zdát spíše než to, co se předpokládá v tomto kronikáři, není tak pozdě, jak si někteří lidé myslí, ale poté, po sedm set let, je vyjednávání z Ruska na západ známo drahou sobolí kožešinou od externí autoři a melouny ruských obchodníků se dříve líbily, než Jermak otevřel vstup na Sibiř vojenskou rukou.
Když Římská říše posílila a rozšířila své zbraně daleko, pocítili slovanští obyvatelé, kteří žili v Illyrici, v Dalmácii a poblíž Dunaje, násilí, kvůli kterému se obrátili na sever ke svým kámošům, kteří v něm dlouho žili. Podle Nesterova (List 4) Slované v místech, kde Novgorod žil při kázání evangelia svatým apoštolem Andrewem. Ptolemaios (Kn. 3, Ch. 5, tabulka 8.) položil Slovany blízko Velikiye Luki, Pskova, Starého Rusa a Novgorodu.”
Vladimir Chivilikhin v knize “Memory”, M., “Beletrie”, 1984, píše (str. 424—425): “Vynikající lingvista a historik A. A. Shakhmatov (1864—1920) vytvořil hlavní díla o historii středověku a moderny ruského jazyka, lidové dialekty, prováděné hloubkové studie ruských análů, objevily vědu Ermolinskaja, Simeonovskaja a dalších análů, vedly publikaci Kompletní sbírky ruských anál, vytvořily Dialektologickou komisi, po několik desetiletí řádně směřující ruskou filologickou vědu. Díla “Nejstarší osudy ruského kmene”, publikovaná v Petrohradě v roce 1919, která se mi, bohužel, stala známou později než čerstvé knihy od Mengese a Khaburgaeva, A. A. Šachmatova, založené na arabských a Khazarových zdrojích, jakož i na análech že Vyatichi přišli “od Poláků”, píše v hlavním textu: “Zastavím se… na samém jménu Vyatichi: zní to arabsko-perské spisovatelce Gardisi… Vantit.” Vzhled “en”, to znamená, přirozený nosní “e” přenos v tomto jménu si vysvětluji tím, že se Vyatichi, jako kmen Lyash, nazýval sám sebou Sám We-tic, – vzhledem k tomu, jejich sousední Slované prohlásil Wje-tic: nosní zvuk je vnímán jako “en” (nebo”? em>) Chazarů, kde Vantit Ceyhan a Vuntit Khazar král Joseph” A v poznámce hovoří o Artanii z arabských zdrojů 9. století, který nazval Artanii jedním ze tří hlavních ruských kmenů se svým městem Arta, a o přiblížení těchto jmen českým vědcem L. Niederlem se starými Ante, i když jméno mravenců zmizelo v době cest Arabů a raného středověku Ruska z příběhu. “Také si myslím, že mezi Artou, Artania, na jedné straně, Vantitem, na straně druhé, existuje spojení; ale toto spojení je úplně jiné, než si myslelo Nizozemsko: Vantit je Vyatichi a Artania je Erdzian, odtud Ryazan; Jak jsme viděli, Ryazan se stal městem Vyatichi (viz komentář pozdějších kronikářů: Vyatichi, tedy Ryazanians).”
Ale Ryazan byl založen na konci 11. století a kde jsou zde Wends (Benátci) jako předci Vyatichi? O něco dříve je vědec zmiňuje v souvislosti s jordánskými pracemi, které jsou nám známy: “Benátky (Venetarum natio) žijí na levém severním svahu pohoří hraničícím s Dacia (tj. Karpaty) a zasahují do rozlehlých prostor, počínaje prameny Visly.”. Jordánský příběh o cestě do země Antes Vinitar je také zmíněn, jméno kterého slavný německý archeolog I. Marquardt přiblížil kmenovému jménu Benátů, ale A. A. Shakhmatov sám v této práci dospěl k následujícímu závěru: “Všechno, co víme o Antsovi, s dokonalá jasnost nás vede k uznání jejich východních Slovanů, tedy předků Rusů. ‘’ Benátci však ve své práci nebyli nazýváni předky Vyatichi! A toto byla poslední publikovaná kniha velkého ruského vědce – o několik měsíců později zemřel v hladovém a chladném Petrohradu, který vyvíjel úsilí na obranu revoluce …”
Na konci 1. tisíciletí před naším letopočtem. e. V důsledku postupu na jih od Pomořanských kmenů a staroněmeckých Němců z Jutska se na místě gluzhitského kultury vyvinula przeworská kultura, jejíž území bylo mnohem širší. Důvody tohoto pohybu kpoka zůstávají nejasné. Osady Przeworsk byly umístěny na vyvýšených místech. Lidé žili v chatkách, zabývali se zemědělstvím a chovem skotu. V kulturních vrstvách osad Przewor se nacházejí železné srpky, sekery, pluhy a velké množství štukové keramiky. Má se za to, že patřil stejně starověkým Slovanům i starověkým Němcům. Navíc je nemožné teritoriálně rozdělit tuto kulturu na slovanskou a germánskou část, na dva regiony, protože v té době, na přelomu naší doby, germánské i slovanské kmeny často změnily své postavení, žily v pásech a prvky jejich kultury byly smíšené. Kultury, které jsme popsali 1. tisíciletí před naším letopočtem e. přibližně podat představu o území formování starověkých Slovanů. Nelze však říci, která z těchto kultur byla nejstarší slovanskou kulturou, ačkoli v minulosti existovaly spíše rozhodné pokusy spojit jednu z nich se Slovany.
Ve druhém století BC e. mezi horním tokem západní chyby a středním dněprem, tj. v jižní části Běloruska a v lesní stepi na severní Ukrajině, až do Kyjeva na jihu a Bryanska na severu, se objevuje Zarubinová kultura. Předpokládá se, že střediska formování této kultury byla v západní části tohoto území. Po čtyři sta let byly kmeny Zarubinets jedinou a četnou populací lesostepní Dněpru a Polesie, tedy území, která jsou ve východní Evropě považována za starověké slovanské země. Tato kultura absorbovala tradice řady předslovanských kultur, které se rozvíjely na jejich základě a na území, které okupovaly.
Osady kultury Zarubinets byly umístěny na strmých březích řek, posílené tynem. Lidé žili v obdélníkových půdních chatkách. Od začátku naší éry se převládaly obydlí obdélníkové poloviny se sedlovou střechou, krbem nebo sporákem. Tento typ obydlí se dochoval až do středověku s téměř žádnými změnami ve většině slovanských kmenů. V blízkosti bytu byly sklepní jámy. Základem ekonomiky bylo chov motyky a domácí chov skotu. Lidé chovali krávy, koně, ovce a prasata. U Chaplinského osídlení byly objeveny železné sekery, srpky, grejdry, šípy, harpuny a rybářské háčky, spousta šperků a keramiky.
Nejcharakterističtější však pro tuto kulturu jsou tzv. Pole pohřebních uren. Tento rituál byl také znám mezi starověkými Slovany a na konci naší éry se stal dominantním. U Kyjeva jsou známy dvě velké hřbitovy – Zarubinetsky a Korchevatovsky. Při výkopu se archeologové setkali s většinou spálenými kostmi a hrnčířskou hlínou. Kromě toho existují železné nože, bronzové brože (spony), špendlíky a náramky. Někdy se setkávají železné špičky kopí. Mezi archeologickými materiály Zarubinetsovy kultury jsou často nalezeny římské a keltské věci, což svědčí o spojení starověkých Slovanů s Černým mořem a západní Evropou. V průběhu času postupují kmeny Zarubinetské kultury na sever do zemí pobaltských států, přinášející prvky jejich kultury a především početné železné výrobky charakteristické pro Zarubinetskou kulturu. Kmen Zarubinets v té době dokonale ovládal výrobu