Toho večera byla Caitlin už tak rozrušená, že se rozhodla matčin hlas prostě ignorovat. Namísto toho si v hlavě znovu přehrávala události dne. Smích těch kluků na ulici. Zvuk jejich bijících srdcí. A potom zvuk jejího vlastního řevu.
Co se to vlastně stalo? Kde se v ní najednou vzalo tolik síly? Bylo to prostě jenom díky zvýšenému adrenalinu? Část jejího já si přála, aby tomu tak bylo. Ale ta druhá věděla jistě, že to není pravda. Co se to s ní děje?
Bouchání na dveře pokračovalo dál, ale Caitlin to téměř nevnímala. Její telefon ležel na stole, vibroval jako šílený, když přicházely nové smsky, emaily a facebookové zprávy, ale ona si nijak zvlášť nevšímala ani toho.
Přesunula se ke svému malému okénku a podívala se ven na ulici, když se jí najednou vybavil ještě další zvuk. Byl to Jonahův hlas. A spolu s ním i obraz jeho usmívající se tváře. Tichý, hluboký a klidný hlas. Znovu si připomněla, jak křehký se zdál, jak zranitelně působil. Potom ho uviděla ležícího na zemi, tvář potřísněnou vlastní krví a jeho viola byla rozbitá na kusy vedle něj. Zvedla se v ní vlna nového vzteku.
A ten se potom změnil v obavu. Obavu, jestli je Jonah v pořádku, jestli dokázal sám vstát a odejít domů. Představovala si ho, jak ji volá. Caitlin. Caitlin.
„Caitlin?“
Za dveřmi se ozval nový hlas. Chlapecký hlas.
Zmateně se otočila ke dveřím.
„To jsem já, Sam. Pusť mě dovnitř prosím.“
Došla ke dveřím a opřela se o ně čelem.
„Máma je pryč,“ řekl hlas na druhé straně. „Šla si koupit cigarety. No tak, pusť mě dovnitř.“
Caitlin otevřela dveře.
Sam stál za nimi a ve tváři se mu zračil starostlivý výraz. Ještě mu nebylo ani patnáct, ale zdál se být starší. Vyrostl docela brzy, už teď měl přes sto osmdesát centimetrů, ale jeho tělo ještě nestačilo zmohutnět, takže byl samá ruka, samá noha. Měl černé vlasy a hnědé oči, stejně jako ona. Na první pohled bylo jasně vidět, že jsou sourozenci. Caitlin věděla, že o ní má starost. Měl ji rád víc než kohokoliv jiného.
Pustila ho dovnitř a rychle za ním dveře zase zavřela.
„Promiň,“ řekla mu. „Já s ní prostě dneska večer nechci mluvit.“
„Co se s váma dvěma stalo?“
„Jako vždycky. Skočila mi po krku v prvním momentě, kdy jsem se objevila ve dveřích.“
„Myslím, že měla dost náročnej den,“ řekl Sam, který se je snažil usmířit, jako to ostatně dělával pokaždé. „Doufám, že jí zase nevyhodí.“
„Koho to zajímá? New York, Arizona, Texas…Koho zajímá, kam se pojede zas příště? Naše věčný stěhování nikdy neskončí.“
Sam si sedl k jejímu stolu a zakabonil se. Caitlin se okamžitě zastyděla za to, co říká. Občas měla příliš rychlý jazyk a mluvila, aniž by si to stačila pořádně rozmyslet. Potom si vždycky přála, aby to mohla vzít zpátky.
„Jaký byl tvůj první den?“ zeptala se ve snaze změnit téma.
Pokrčil rameny. „Myslím, že to bylo OK.“ Lehce se zhoupnul na židli.
Potom se na ní podíval. „A tvůj?“
Caitlin pokrčila rameny. Něco ve výrazu jejího obličeje ale muselo být nápadné, protože Sam se nepodíval zpátky na stůl. Namísto toho se upřeně díval na ní.
„Co se stalo?“
„Nic,“ řekla uhýbavě a otočila se zpátky k oknu.
Stále však cítila jeho pohled.
„Vypadáš…jinak.“
Zarazila se a přemýšlela, jestli si opravdu mohl něčeho všimnout. Jestli její zevnějšek opravdu prošel nějakými změnami. Polkla.
„Jak?“
Ticho.
„Já nevím,“ odpověděl nakonec.
Dívala se dál z okna. Nějaký muž venku na ulici před vinárnou nenápadně podával kupci malý balíček.
„Nesnáším tohle místo,“ řekla.
Potom se otočila a podívala se na Sama.
„Stejně jako já,“ odpověděl.
„Dokonce jsem i přemýšlel, že…“ sklonil hlavu, „…že odejdu.“
„Co tím myslíš?“
Pokrčil rameny.
Pátravě si ho prohlédla. Vypadal silně nespokojeně.
„Kam?“ zeptala se.
„Možná…zkusit najít tátu.“
„Jak? Nemáme nejmenší ponětí, kde by mohl být.“
„Můžu to zkusit. Možná ho najdu.“
„Ale jak?“
„Já nevím…ale můžu to aspoň zkusit.“
„Same. Klidně teď může být i mrtvý. Nic nevíme.“
„Nemluv tak!“ zakřičel náhle a jeho tvář zbrunátněla.
„Omlouvám se,“ řekla.
Sam se opět uklidnil.
„Napadlo tě ale někdy, že i když ho najdeme, tak nás třeba nebude ani chtít vidět? Vždyť od nás přece odešel. A nikdy už se potom neozval.“
„Možná proto, že mu to máma nechce povolit.“
„Nebo možná proto, že o nás jednoduše nestojí.“
Samův zamračený obličej se zakabonil ještě víc. Dupnul patou o zem. „Našel jsem ho na facebooku.“
Caitlin vykulila oči v překvapení.
„Tys ho našel?“
„Nejsem si úplně jistý. Byli tam čtyři lidi se stejným jménem. Dva z nich mají privátní profily a nemají žádnou fotku. Oběma sem napsal zprávu.“
„A?“
Sam zakroutil hlavou.
„Žádnou odpověď jsem nedostal.“
„Táta by se na facebook asi nepřidal.“
„To nemůžeš vědět,“ odpověděl znovu trochu popuzeně.
Caitlin si povzdechla, došla ke své posteli a lehla si na ní. Dívala se na zažloutlý, odlupující se nátěr na stropě a ptala se sama sebe, jak se to stalo, že se dostali až sem. Dřív byli v městech, kde jim bylo dobře. Dokonce i máma se zdála, že je tam téměř šťastná. Třeba, když zrovna randila s nějakým chlapem. Dost šťastná na to, aby aspoň nechala Caitlin na pokoji.
Byla tu také města, třeba jako to úplně poslední, kde Caitlin i Sam měli pár dobrých kamarádů a kde to vypadalo, že už by mohli konečně zůstat aspoň než odmaturují. A potom se všechno zase rychle zkazilo. Další balení