Ale on si vybral. Navzdory všemu si vybral mě. Opět, zachránil mě. Vše kvůli mně riskoval. Miluju ho za to. Víc, než kdy bude vědět.
A já mu za to taky musím pomoct. Myslí si, že jsem vyvolená, nějaký druh upírského mesiáše nebo tak něco. Je přesvědčený, že ho přivedu k nějakému stracenému meči, který zabrání upíří válce a všechny zachrání. Já osobně tomu nevěřím. Jeho vlastní lidé tomu nevěří. Ale vím, že nic víc nemá , a znamená to pro něj celý svět. Riskoval pro mně všechno a toto je to nejmíň, co pro něj můžu udělat. Pro mně to dokonce ani není o tom meči. Jen ho prostě nechci vidět odcházet.
A tak udělám, co můžu. Stejně jsem vždycky chtěla poznat svého tátu. Chci vědět, kdo doopravdy je. Kdo jsem já. Jestli jsem opravdu poloviční upír, nebo poloviční člověk, nebo co vlastně. Potřebuji odpovědi. Pokud nic jiného, potřebuji vědět, čím se stávám…
*
“Caitlin?”
Zobudila se zasněná. Podívala se nahoru a spatřila Caleba, který stál nad ní a ruce měl jemně položené na jejím rameně. Usmál se.
“Myslím, že jsi zaspala,” řekl.
Porozhlédla se, zbadala svůj otevřený deník na svém klíně a rychle ho zavřela. Cítila, jak její tváře zalévá ruměnec a doufala, že si nic z toho nečetl. Zejména tu část o jejích citech k němu.
Sedla si a přetřela si oči. Byla stale noc a oheň pořád hořel, I když z něj zbyli jenom uhlíky. Musel se taky právě vzbudit. Přemýšlela, jak dlouho spala.
“Promiň,” řekla. “Je to poprvé za několik dní, co jsem spala.”
Opět se usmál a přešel přes místnost směrem ke krbu. Hodil do něj několik dalších polen, které praskali a syčeli, jak se oheň zvětšoval. Cítila, jak jí teplo sahá na nohy.
Stál tam a civěl na oheň, zatímco jeho úsměv se pomalu vytrácel a vypadal být ztracen ve svých myšlenkách. Jak koukal do plamenů, jeho tvář byla osvícena teplou září, co ho dělalo ještě atraktivnějším, jestli to bylo vůbec možné. Jak ho pozorovala, jeho velké bledě hnědé oči změnili barvu na bledě zelenou.
Caitlin se posadila vzpřímeněji a všimla si, že její pohár s červeným vínem byl pořád plný. Dala si doušek, který jí zahřál. Už nějakou dobu nejedla a tak jí víno hned stouplo do hlavy. Spatřila další plastový pohár a vzpomněla si na své způsoby.
“Můžu ti trochu nalít?” zeptala se, a pak nervózně dodala, “tedy, já nevím, jestli piješ—”
Zasmál se.
“Ano, upíři taky pijou víno,” řekl s úsměvem, přistoupil blíž a držel svůj pohár, zatím co mu nalévala.
Byla překvapená. Ne z jeho slov, ale z jeho smíchu. Byl jemný, elegantný a příjemně se rozléval po místnosti. Byl záhadný, jako vše, co se ho týkalo.
Jak zvedal pohár ke svým rtům, podívala se nahoru do jeho očí a doufala, že se i on podívá do těch jejích.
Podíval se.
Pak oba najednou odvrátili pohled. Cítíla, že její srdce bije rychleji.
Caleb se vrátil na svoje místo, sednul si na slámu, opřel se a díval se na ní. Zdálo se, že jí studuje. Cítila se rozpačitě.
Nevědomky si přešla rukou po svém oblečení a přála si, aby na sobě měla něco hezčího. Pokoušela se vzpomenout si, co má na sobě. Někde po cestě, nedokázala si vzpomenout kde, se zastavili v nějakém městě a ona šla do jediného obchodu, který tam byl – Armáda Spásy- a našla tam nějaké oblečení.
S hrůzou se podívala dolů a téměř se ani nepoznala. Měla na sobě roztrhané, vybledlé džíny, tenisky, které jí byly příliš velké a pulovr přes tričko. Na tom měla vyblednutý fialový kabát, kterému chyběl jeden knoflík a který jí byl take velký. Ale byl alespoň teplý. A to právě teď potřebovala.
Cítila se nejistě. Proč jí musí takhle vidět? Bylo to prostě její štěstí, že poprvé, když potkala kluka, kterého měla opravdu ráda, neměla ani šanci vypadat hezky. V této stodole nebyla koupelna, a i kdyby byla, neměla žádný make up. Znovu odvrátila pohled a cítila se trápně.
“Spala jsem dlouho?” zeptala se.
“Nejsem si jistý, právě jsem se vzbudil,” řekl, opírajíc se a přecházejíc si rukou ve vlasech. “Dnes jsem se krmil brzy. To mě položilo.”
Podívala se na něj.
“To mi vysvětli,” řekla.
Podíval se na ní.
“Krmení,” dodala. “Jak to funguje? Ty…zabíjíš lidi?”
“Ne, nikdy,” řekl.
Místnost zalilo ticho, zatímco si uspořádával myšlenky.
“Jako všechno ve světě upírů, je to komplikované,” řekl. “Závisí to od toho, jaký typ upíra si a k jakému sabatu patříš. Co se týče mě, já se krmím pouze zvířaty. Zejména jeleny. Stejně jsou přemnožení a lidi je loví taky- a dokonce ne kvůli jídlu.”
Jeho výraz se změnil.
“Ale ostatní sabaty nejsou tak milosrdné. Krmí se i lidmi. Většinou nežádoucími.”
“Nežádoucími?”
“Bezdomovci, tuláci, prostitutky…ti, kteří nemůžou být rozeznáni. Tak to vždycky bylo. Nechtějí poutat pozornost na rasu.
“Proto považujeme můj sabat, moje plemeno upírů, za čistokrevné a ostatné za nečisté. To, čím se krmíš…ta energie tě naplňuje.”
Caitlin tam seděla a přemýšlela.
“A co já?” zeptala se.
Podíval se na ní.
“Proč se někdy chci krmit, ale někdy ne?”
Svraštil obočí.
“Nejsem si jistý. S tebou je to jiné. Ty jsi kříženec. Je to hodně vzácná věc….Vím, že u tebe to přichází s věkem. Ostatní jsou proměněni přes noc. Pro tebe je to proces. Může ti chvíli trvat se s tím vyrovnat, projít všemi těmi změnami.”
Caitlin si vzpomněla na její bodavé bolesti z hladu, jak se z ničeho nic objevili a celou ji ovládli. Jak jí znemožnili přemýšlet nad něčím jiným než nad krmením. Bylo to hrozný. Děsila se toho, že se to stane opět.
“Ale jak vím, kdy se to znovu stane?”
Podíval se na ní. “Nevíš.”
“Ale já nikdy nechtěla zabít člověka,” řekla. “Nikdy.”
“To ani nemusíš. Můžeš se krmit zvířaty.”
“Ale co se stane, pokud se někde zaseknu?”
“Musíš se to naučit kontrolovat. Chce to trénink. A vůli. Není to lehké. Ale je to možné. Můžeš to kontrolovat. Je to něco, čím si projde každý upír.”
Caitlin přemýšlela nad tím, jaké by to bylo chytit živé zvíře a krmit se ním. Věděla, že už teď byla rychlejší jak kdykoliv předtím, no nevěděla, jestli byla až tak rychlá. A taky vlastně nevěděla, co dělat, pokud opravdu uloví jelena.
Podívala se na něj.