FAKT:
V roce 2009 bylo objeveno první neporušené tělo údajného upíra na malém ostrově Lazzaretto Nuovo v Benátském zálivu. Upír, žena, která zemřela na mor v 16. století, byla nalezena pohřbena s cihlou v puse—podpořilo to středověkou pověru, že upíři jsou za nákazami jako Černá smrt.
FAKT:
Benátky v 18. století byli jiné, jako všechny místa na světě. Lidé z celého světa tam proudili, aby si užili přepychové párty a bály, aby se oblíkali do propracovaných kostýmů a masek. Pro lidi bylo normální chodit po ulici celý v kostýmu. Poprvé v historii neexistovala nerovnost pohlaví. Ženy, předtím omezovány autoritami, se teď mohli převlékat za muže a získat tak přístup tam, kam chtěli…
Ó, lásko! Choti moje!
Smrt vypila sic dechu tvého med,
k tvé kráse ale moci neměla: ty nejsi přemožena;
krásy prapor na tvářích, na rtech vlaje purpurem…
--William Shakespeare, Romeo a Julie
KAPITOLA PRVNÍ
Assisi, Umbria (Itálie)
(1790)
Caitlin Paine se pomalu probudila, kompletně obklopená tmou. Pokoušela se otevřít oči, zjistit, kde se to vlastně ocitla, no nic z toho se jí nedařilo. Zkusila pohnout rukama, rameny—no to taky nefungovalo. Cítila se, jako kdyby byla pokryta jemnou tkaninou a nedokázala přijít na to, co to je. Tížilo ji to a s každou uplynutou chvílí se zdálo, že je to pořád těžší a těžší.
Snažila se dýchat, no když to dělala, uvědomila si, že její dýchací cesty jsou něčím ucpány.
V panice se Caitlin pokoušela nadechnout ústy, no najednou ucítila, že jí něco uvázlo v krku. Pach té věci naplnil její nos a ona si konečně uvědomila, co to vlastně bylo: zemina. Byla ponořena do zeminy, která pokrývala její tvář a nos a plnila její ústa. Uvědomila si, že byla těžká, protože ji těžila, dusila a s každou vteřinou se stávala nesnesitelnější.
Neschopná dýchat, neschopná vidět, Caitlin propadla absolutní panika. Snažila se hýbat svými nohami, rukami, no ty ji taky neskutečně těžili. V záchvatu se snažila, jak to jen šlo a nakonec se jí podařilo trochu uvolnit své ruce; dokázala je zvednout, výš a výš. Prorazila hlínu a kolem svých rukou ucítila vzduch. S obnovenou sílou mlátila rukama tak, jak to jen dokázala, horečně škrábala a drápala a odhazovala ze sebe půdu.
Caitlin se nakonec zvládla posadit a odevšad se z ní sypala zemina. Očistila si hlínu, kterou měla na tváři, na řasech, dostala ji ze svých úst, ze svého nosu. Hystericky se jí zbavovala oběma rukama a nakonec se očistila natolik, aby byla opět schopná dýchat.
Hyperventilujíc dělala obrovské, hltavé nádechy, vděčná, že může dýchat, jako nikdy předtím. Když opět popadla dech, začala drásajíc kašlat a z nosu a úst jí vycházela další hlína.
Caitlin ztěžka otevřela oči, řasy pořád slepené, a dokázala je rozevřít alespoň natolik, aby viděla, kde se nachází. Západ slunce. Venkov. Ležela ponořená v hromadě půdy na malém, venkovském hřbitově. Když se porozhlédla, všimla si ohromené tváře tuctu vesničanů, oblečených v hadrech, kteří se na ni dívali v naprostém šoku. Vedle ní stál hrobník, robustní muž, rozptýlený svou lopatou. Pořád si ničeho nevšiml, dokonce se ani nepodíval jejím směrem, když se natáhl, nabral další lopatu půdy a hodil ji k ní.
Předtím, jak Caitlin stihla zareagovat, trefila ji nová kopa hlíny přímo do tváře a opět pokryla její ústa a nos. Otřela ji a posadila se vzpřímeněji, kopala nohami a ze všech svých sil se snažila dostat spod čerstvé, těžké půdy.
Hrobník si toho konečně všiml. Když se chystal hodit další kopu půdy, spatřil ji a uskočil. Lopata mu pomalu vypadla z rukou a on udělal několik kroků zpátky.
Výkřik prorazil ticho. Přišel od jednoho z vesničanů, pronikavý výkřik staré, pověrčivé ženy, která civěla dolů na to, co by mělo být čerstvou mrtvolou Caitlin, no teď se zvedalo ze země. Křičela a křičela.
Ostatní vesničané reagovali různě. Několik z nich se otočilo a uteklo, sprintovali pryč. Další si jednoduše zakryli rukama ústa a nedokázali ze sebe dostat ani jediné slovo. No několik mužů, držíc pochodně, kolísalo mezi strachem a hněvem. Udělali několik váhavých kroků směrem ke Caitlin a z jejich výrazů a taky z jejich zvednutých farmářských nástrojů mohla vidět, že jsou připraveni zaútočit.
Kde jsem? zoufale přemýšlela. Kto jsou tito lidé?
I při tom, jak dezorientovaná byla, si Caitlin pořád dokázala uvědomit, že musí konat velmi rychle.
Seškrábala ze sebe vrstvu hlíny a zuřivě se snažila vyhrabat své nohy. No hlína byla hrozně vlhká a těžká a nešla jen tak lehce dolů. Přinutilo ji to vzpomenout si na den, kdy ji její bratr Sam někde na pláži pohřbil až po hlavu do písku. Nebyla schopná se pohnout. Prosila ho, aby ji pustil a on ji donutil čekat dlouhé hodiny.
Cítila se tak bezmocně, jako by byla chycena do pasti, že i když nechtěla, začala brečet. Přemýšlela, proč zmizela všechna její upíří síla. Byla opět pouze obyčejným člověkem? Cítila se tak. Smrtelně. Slabě. Jako kdokoliv jiný.
Náhle se začala cítit vyděšeně. Hodně, hodně vyděšeně.
“Pomozte mi někdo, prosím!” volala Caitlin a snažila