„Vrať se, smrade!“ zaječel Chris.
Hnal se hned za Oliverem. Ten byl ale rychlý a zamířil k jídelnímu stolu. Otec vzhlédl a zadíval se na oddechujícího Olivera.
„Vy dva už se zase perete?“ Povzdechl si. „O co jde tentokrát?“
Chris prudce zastavil vedle Olivera.
„O nic,“ vyhrkl.
Oliver náhle ucítil u pasu bodavý pocit. Chris do něj bořil nehty. Oliver na něj koukl koutkem oka a viděl, jak se Chris spokojeně šklebí.
Otec si je podezřívavě prohlížel. „Nějak se mi to nechce věřit. Co se děje?“
Bodavý pocit zesílil, Oliverovi projížděla bokem nepříjemná bolest. Věděl, co musí udělat. Neměl na vybranou.
„Jen jsem říkal,“ pronesl s námahou, „že dnes nějak nemám hlad.“
Otec se na něj podezřívavě podíval. „Mamka se kvůli tobě dře u plotny a ty teď řekneš, že nemáš hlad?“
Matka po něm střelila ublíženým pohledem. „Co se děje? Nechceš jíst maso? Nebo ti vadí brambory?“
Oliver cítil, jak Chrisovo sevření ještě zesílilo. Projížděla jím čím dál silnější bodavá bolest.
„Promiň, mami,“ pronesl a do očí se mu přitom draly slzy. „Vážím si tvojí práce, ale opravdu nemám hlad.“
„Co s ním mám dělat?“ zvolala matka. „Nejdřív ten pokoj, teď tohle! Já už to vážně nevydržím.“
„Vezmu si jeho porci,“ přihlásil se rychle Chris. A pak dodal sladkým hlasem: „Nechci, aby tvá práce přišla nazmar, mami.“
Matka i otec se podívali na Chrise. Nebyl nijak hubený a stále přibíral, jim to ale asi nedělalo starosti. Buď to, nebo nechtěli řešit, že se z jejich syna stává tyran.
„Dobře,“ povzdechla si matka. „Ale koukej se srovnat, Olivere. Vážně mě nebaví se každý večer dohadovat.“
Oliver cítil, jak Chrisovo sevření povoluje. Promnul si bolavý bok.
„Jasně, mami,“ pronesl smutně. „Omlouvám se.“
Oliver se odvrátil od cinkání nádobí a příborů. Zamířil k výklenku a kručelo mu přitom v břiše. Aby si přestal všímat zvuků a vůní, které jen zvyšovaly jeho hlad, rozhodl se otevřít kufr a vyndat z něj jediný svůj majetek. Knihu o vynálezcích. Před mnoha lety mu ji věnoval jeden laskavý knihovník, který si všiml, že se Oliver stále vrací, aby si v ní četl. Kniha teď měla oslí uši a byla ošoupaná od toho, jak v ní Oliver už milionkrát listoval. Nezáleželo ale na tom, jak často si ji četl, nikdy ho nepřestala bavit. Vynálezci a vynálezy ho fascinovaly. Popravdě, jedním z důvodů, proč Oliverovi nevadilo, že se přestěhovali právě sem, bylo, že někde nedaleko odsud stála továrna, o které si přečetl, že v ní pracoval vynálezce Armando Illstrom. A že tam vytvořil některá svá nejlepší díla. Oliverovi nijak nevadilo, že byl Armando Illstrom zařazený v sekci Blázniví vynálezci, ani že většina jeho výtvorů nikdy nefungovala. I přesto mu totiž Armando připadal velice inspirativní. Hlavně se mu líbila jedna z jeho pastí, která měla odhánět mývaly. Oliver se pokusil vytvořit její napodobeninu, kterou by odháněl Chrise.
V tu chvíli ho z rozjímání vytrhlo zaskřípání nože o talíř. Vzhlédl a viděl rodinu sedící kolem stolu. Všichni byli zabraní do večeře. Chris hltal Oliverovu porci.
Oliver se zamračil. Připadalo mu to nespravedlivé. Vyjmul z kufru jednotlivé vynálezy a rozložil je na zemi před sebou. Past byla dokončená jen z poloviny. Byl to v podstatě prak, který se aktivoval, když někdo šlápl na určené místo. Metal oběti do obličeje žaludy. Vzhledem k tomu, že Armandova verze byla určená k plašení mývalů, musel ji Oliver zvětšit, aby odpovídala rozměrům jeho bratra. Žaludy nahradil jedinou věcí, kterou měl právě k dispozici – tedy malou plastikovou soškou vojáka. Podařilo se mu zkonstruovat větší část spouštěcího mechanismu, stejně jako nášlapnou plochu. Kdykoli ji ale vyzkoušel, past nikdy nespustila. Voják jen čekal s namířenou puškou a nic se nedělo.
Když se teď rodina věnovala večeři, pustil se Oliver do práce. Rozložil před sebou všechny díly pasti, nalíčil ji, ale nemohl přijít na to, proč nefunguje. Možná právě proto považovali Armanda Illstroma za bláznivého. Žádný z jeho vynálezů nefungoval zrovna dobře. Pokud vůbec.
V tu chvíli uslyšel Oliver od stolu hádku. Zavřel oči a snažil se ji ignorovat. Dovolil myšlenkám, aby ho vzaly na jeho snové místo. Zase byl v továrně. Tentokrát tam s sebou měl i svoji past. Až na to, že tady ta past fungovala. Metala žaludy všude kolem. Oliver ale netušil, v čem je rozdíl. Proč tahle dělá to, co má, a ta doma ne.
„Magie,“ ozvalo se za ním.
Oliver sebou trhnul. V jeho snovém světě nikdy nebyli žádní další lidé!
Když se ale ohlédl, nikdo za ním nebyl. Rozhlížel se na všechny strany a pátral po tom, kdo promluvil, ale nikoho neviděl.
Otevřel oči a vrátil se do skutečného světa, do tmavého kouta zašlé místnosti. Do kouta, který teď byl jeho domovem. Proč si zatraceně jeho představivost vybrala jako řešení problému zrovna magii? Magie nebyla jeho oborem. Kdyby ano, obstaral by si knihu s různými triky, a ne knihu o vynálezcích. Líbily se mu vynálezy, spolehlivé přístroje, předměty s praktickým využitím. Měl rád vědu a fyziku, ne neurčité a mystické záležitosti.
Náhle ho přes nos praštila vůně, která k němu zavanula z kuchyně. Oliver si nemohl pomoct, podíval se ze svého místa na podlaze směrem k jídelnímu koutu. Jeho oči se střetly s Chrisovýma. Ten seděl u stolu, nacpal si do pusy ohromný kus brambory a široce se usmíval, zatímco mu po bradě stékal omastek.
Oliver z něj nemohl spustit zrak. Zmocňoval se ho vztek. To měla být jeho brambora! Zmocnilo se ho nutkání vstát a smést všechno ze stolu, shodit to na podlahu. Úplně to viděl. Bylo by to pro něj ohromné zadostiučinění!
Oliverův pocit vzteku náhle nahradilo něco úplně jiného. Něco, co nikdy dřív necítil. S podivným zasvištěním se ho zmocnil podivný klid. Jako by jistě věděl, že se něco stane. V tu chvíli se od stolu ozvalo hlasité zapraštění. Jedna jeho noha se zlomila právě uprostřed. Stůl se naklonil ke straně. Všechny talíře po něm začaly sklouzávat a jeden po druhém padaly na podlahu. Byl to strašlivý zvuk.
Matka i otec vykřikli, oba překvapil náhlý vývoj událostí. Vyskočili ze židlí a hrášek s bramborami létaly všude kolem.
Oliver se prudce postavil. Byl v šoku. Může za to on? Způsobil to myšlenkou? To určitě ne!
Matka spěchala do kuchyně pro utěrky, kterými by mohla uklidit tu spoušť, otec zatím poklekl a prohlížel si stůl.
„Levnej šmejd,“ zavrčel. „Ta noha se zlomila přímo uprostřed!“
Chris nespouštěl Olivera z očí. Ať už Oliver tu nohu nějakým způsobem zlomil nebo ne, Chris to očividně kladl za vinu jemu.
S pohledem upřeným na Olivera Chris pomalu vstal ze židle. Z klína se mu skutálely brambory a hrášek. V obličeji byl stále brunátnější. Sevřel ruce v pěst. A pak vystartoval