Kyra tam stála, spálená, zmatená – a ze všeho nejvíc, se zlomeným srdcem. Bezmocně přihlížela, jak se toto ohromné stvoření zvedlo do vzduchu, zapištělo a letělo výš a výš. Připlachtil tak rychle, jako zase odletěl a Theos najednou zmizel mezi mraky a nezbylo po něm nic než ticho.
Kyra tam stála, otupělá a osamocená, jako nikdy předtím. A jak dozněly jeho poslední výkřiky, věděla, prostě věděla, že tentokrát byl Theos navždy pryč.
KAPITOLA DRUHÁ
Alec běžel po tmě lesem, Marco vedle něj, klopýtali přes kořeny ponořené do sněhu a přemýšlel, jestli z něho vyjde živý. Jeho srdce mu bilo v hrudi, jak běžel o život, lapal po dechu, chtěl zastavit, ale potřeboval se držet Marca. Po sté se ohlédl přes rameno a pozoroval zář Plamenů, která slábla, čím hlouběji byli v lese. Minul hustý shluk stromů a brzy byla záře ta tam, oba dva se vnořili téměř do úplné tmy.
Alec se otočil a šmátral, protože narážel do stromů, rameny vrážel do kmenů, větve mu škrábaly paže. Hleděl do tmy před sebou, sotva rozpoznával cestu a snažil se neposlouchat cizí zvuky všude kolem sebe. O tomto lese, kde žádný uprchlík nepřežije, byl jak se patří varován, a čím hlouběji byl v lese, tím sklíčenější se cítil. Cítil kolem sebe nebezpečí, všude číhající zlomyslná stvoření, les byl tak hustý, že bylo těžké se v něm orientovat a každým krokem se do něj stále více zamotával. Začal přemýšlet nad tím, jestli by mu nebylo bývalo lépe u Plamenů.
“Tudy!” zasyčel hlas.
Marco ho chytil za rameno a přitáhl ho k sobě, jak uhnul doprava, mezi dvěma ohromnými stromy, a sehnul se pod jejich zkroucenými větvemi. Alec ho následoval, ve sněhu mu to klouzalo, a brzy se ocitl na mýtině uprostřed hustého lesa, měsíční svit jím prosvěcoval a ozařoval jim cestu.
Oba dva se zastavili, předklonili se, ruce dali v bok a lapali po dechu. Podívali se jeden na druhého a Alec se ohlédl zpět přes rameno a pohlédl do lesa. Ztěžka dýchal, jeho plíce ho zimou bolely, jeho žebra ho bolela a on přemýšlel.
“Proč nás nepronásledují?” zeptal se Alec.
Marco pokrčil rameny.
“Možná ví, že za nich odvede práci tento les.”
Alec poslouchal, jestli neuslyší zvuky pandesiánských vojáků, čekal, že je budou pronásledovat – ale žádný se neobjevil. Místo toho se Alecovi zdálo, že uslyšel jiný zvuk – něco jako hluboké, rozčilené vrčení.
“Slyšíš to?” zeptal se Alec a za krkem mu vstaly chlupy.
Marco zakroutil hlavou.
Alec tam stál a čekal, přemýšlel, jestli se mu to jenom nezdá. Potom to znovu zaslechl. Byl to vzdálený zvuk, sotva slyšitelné vrčení, hrozivé, takové Alec nikdy neslyšel. A jak poslouchal, bylo to hlasitější, jako by se to blížilo.
Marco se na něj najednou z hrůzou podíval.
“Tak proto nás nepronásledovali,” řekl Marco a v jeho hlase zaznělo pochopení.
Alec byl zmatený.
“Co tím myslíš?” zeptal se.
“Wilvox,” odpověděl a jeho oči byly plné strachu. “Kvůli nám je pustili.”
Slovo Wilvox v Alecovi vyvolalo hrůzu; jako malý o nich slýchával a věděl, že se o nich říkalo, že obývají Trnový les, ale vždy si myslel, že patří jenom do pověstí. Povídalo se o nich, že jsou nejsmrtelnější stvoření noci – takoví, kteří se objevují v nočních můrách.
Vrčení zesílilo a znělo, jako by jich bylo hned několik.
“UTÍKEJ!” úpěnlivě prosil Marco.
Marco se otočil a Alec se k němu přidal a oba vystřelili přes mýtinu a zpět do lesa. Jak Alec běžel, v žilách mu pulzoval adrenalin, v uších mu duněl jeho vlastní tep a přehlušoval zvuk ledu a sněhu, který jim křupal pod nohama. A již brzy uslyšel, že stvoření za nimi jsou již velmi blízko a věděl, že je pronásledují bestie, kterým nemohou utéct.
Alec zakopl o kořen a narazil do stromu; vykřikl bolestí, jak mu to vyrazilo dech, pak se od něj odrazil a pokračoval v běhu. Hledal v lese možnost, jak uprchnout, protože si uvědomoval, že už jim nezbývá mnoho času – ale kolem nebylo nic.
Vrčení bylo hlasitější a hlasitější a jak běžel, ohlédl se Alec přes rameno – a okamžitě si přál, aby to nikdy neudělal. Tlačily se na ně čtyři nejhrůznější stvoření, jaká kdy spatřil. Byla podobná vlkům, ale Wilvox byl dvakrát tak velký, měl malé špičaté rohy, které mu koukaly z temena hlavy, jediné velké, červené oko, umístěné mezi rohy. Jejich tlapy byly velké jako medvědí a měly dlouhé, zašpičatělé drápy a jejich srst byla hladká a černá jako noc.
Když je uviděl tak blízko, Alec si uvědomil, že bude brzy mrtev.
Ze svých posledních sil Alec vystřelil kupředu, i když byla mrazivá zima, jeho dlaně byly zpocené a jeho dech před ním ve vzduchu mrznul. Wilvoxové už nebyli ani dvacet stop od nich a on v jejich zoufalém pohledu a slinách, které jim visely z tlamy, věděl, že ho rozcupují na kousky. Neviděl možnost, jak jim utéct. Podíval se na Marca a doufal, že spatří alespoň náznak nějakého plánu – ale Marco sdílel stejný pohled zoufalství, jako on. Bylo zjevné, že ani on nevěděl, co si počít.
Alec zavřel oči a udělal něco, co ještě nikdy předtím neučinil: začal se modlit. Jak se mu před očima promítnul celý život, nějak ho to změnilo a uvědomil si, jak hodně si vážil svého života a byl o to zoufalejší si jej zachovat.
Prosím, Bože, dostaň mě z toho. Poté, co jsem udělal pro svého bratra, nenech mě tu zemřít. Ne zde, a ne těmito stvořeními. Udělám cokoli.
Alec otevřel oči, podíval se přímo před sebe a jak to udělal, tentokrát si všimnul jednoho stromu, který se od ostatních trochu lišil. Jeho větve byly trochu více zkroucené a visely níže u země, byly dost nízko na to, aby se jedné v skoku zmocnil. Neměl ponětí, jestli umí Wilvox šplhat, ale neměl žádnou jinou možnost.
“Ta větev!” vykřikl Alec na Marca a ukázal.
Běželi společně ke stromu a jak už byl Wilvox blízko, ani ne stopu vzdálený, ani nezpomalili a oba vyskočili, chytili se větve a přitáhli se.
Alecovi se na zasněženém dřevě sklouzly ruce, ale podařilo se mu udržet se, a on se přitáhl tak, že se chytil další větve, několik stop nad zemi. Pak okamžitě skočil na další větev, která byla o tři stopy výše a Marco byl vedle něj. Nikdy v životě nešplhal tak rychle.
Wilvox je dohnal, smečka zuřivě vrčela, skákala a lapala po jejich nohou. Alec cítil jejich horký dech na patách a chvilku předtím, než zvedl svou nohu, ho tesáky minuly jen o kousíček. Oba dva pokračovali ve šplhu, poháněni adrenalinem, dokud nebyli alespoň patnáct stop nad zemí a dokud nebyli v bezpečí.
Alec se konečně zastavil, vší svou silou svíral větev, lapal po dechu, v očích ho pálil pot. Pohlédl dolů, díval se a modlil se, aby Wilvox nezačal šplhat.
K jeho ohromné úlevě byli stále na zemi, vrčeli a štěkali, skákali na strom, ale nebyli schopni na