„Já byla také zajata,“ vyštěkla královna.
„Aha, samozřejmě. Kdybych to věděla, osvobodila bych tě společně s ostatními. Teď mě ale omluv, musím získat hrad.“
Stephania vyrazila pryč. Věděla, že nejlepší způsob, jak vyhrát hádku, je nedat druhému šanci mluvit. Nebyla překvapená, když ji ostatní následovali.
Zaslechla zvuk blízkého boje. Pokynula těm, kteří ji následovali, a zamířila ke schodišti. Chtěla se dostat na balkon. Rychle našla to, co hledala. Samozřejmě dobře věděla, kam jít, stejně jako všichni ostatní.
Dole viděla boj, který by zřejmě většinu lidí zaujal. Tucet svalnatých mužů, z nichž žádný neměl stejnou zbroj ani zbraň, jako kterýkoli další, bojoval před hlavní bránou. Bojovali proti nejméně dvojnásobné přesile strážných vedených hlavním správcem Scarelem. Na začátku boje byla přesila možná trojnásobná. Zdálo se ale, že svalnatí muži vyhrávají. Stephania viděla těla mužů v imperiálních zbrojích ležící na dlažbě všude kolem. Šlechtic, který si rád vybíral, s kým bude bojovat, zřejmě konečně přebral.
„Blázen,“ pronesla Stephania.
Stephania je okamžik sledovala. Kdyby toho v Aréně neviděla už dost, možná by v tom spatřila i jistou divokou krásu. Viděla muže s obrovskou sekerou, jak toporem srazil k zemi dva protivníky, pak se obrátil a zaťal ji do jednoho z nich tak prudce, že ho málem přesekl vejpůl. Bojepán s řetězem v rukách se dostal za záda jinému vojákovi a omotal mu řetěz kolem krku.
Byla to impozantní ukázka statečnosti. Možná, že ji mělo dřív napadnout koupit si tucet bojepánů a proměnit je ve správně loajální osobní stráž. Jediným problémem by byl jejich nedostatek nenápadnosti. Stephania se otřásla, když viděla cákanec krve, který vyletěl málem až k balkonu.
„Nejsou úžasní?“ zeptala se jedna ze šlechtičen.
Stephania se na ni podívala s tak zachmuřeným výrazem, jaký jen dokázala zahrát. „Myslím, že jsou to blázni.“ Luskla prsty směrem k Elethe. „Elethe, nože a luky. Hned.“
Služebná přikývla a Stephania ji sledovala, když společně s ostatními tasila vrhací zbraně a šipky. Několik strážných mělo krátké luky ze zbrojnice. Jeden měl lodní kuši, která určitě sloužila lépe na palubě než na balkoně. Váhali.
„Máme tam naše lidi,“ pronesl šlechtic.
Stephania mu vytrhla z ruky lehký luk. „Jenže ti stejně zemřou, když s nimi tak špatně bojují. Takhle nám alespoň dávají šanci zvítězit.“
Vítězství bylo vše, o co tu šlo. Jednoho dne to možná ostatní pochopí. Ale možná by bylo lepší, kdyby nepochopili. Stephania by byla nerada, kdyby je musela zabít.
Teď ale sebrala luk a pokusila se napnout tětivu. S jejím rozměrným břichem to nebylo nic lehkého, ale když střílela směrem dolů, téměř na tom nezáleželo. Rozhodně nezáleželo na tom, že neměla čas mířit. Vzhledem k množství lidí dole bylo jisté, že něco trefí.
A co víc, ostatní to považovali za signál.
Rozpršely se šípy. Stephania sledovala, jak jeden prorazil svaly na bojepánově paži. Bojepán zařval jako zraněné zvíře, pak ho zasáhly další tři šípy do hrudi. Nože se leskly a řezaly a bodaly a nořily se do masa. Muži zasažení otrávenými šipkami nejspíš ani nezaznamenali otravu a už je srážely šípy.
Stephania viděla, že s bojepány padají i imperiální vojáci. Hlavní správce Scarel na ni upřel obviňující pohled. Rukou svíral šipku z kuše, která mu prorazila břicho. Muži dál padali pod útoky bojepánů nebo nacházeli mezery v jejich obraně jen proto, aby za okamžik padli zasažení šípy.
Stephanii to bylo jedno. Až ve chvíli, kdy padl poslední bojepán, pozvedla ruku a zastavila útok.
„Tolik…“ začala šlechtična, ale Stephania se k ní prudce obrátila.
„Nebuď hloupá. Připravili jsme Ceres o její zálohy a získali jsme hrad. Na ničem jiném nezáleží.“
„A co Ceres?“ zeptal se jeden ze strážných. „Je mrtvá?“
Stephania přimhouřila oči. Tohle byla jediná část jejího plánu, která ji rozčilovala.
„Zatím ne.“
Musejí udržet hrad, než skončí invaze. Pokud by se rebelům nějak podařilo získat ho zpátky, bude se jim Ceres hodit k vyjednávání. Možná se jim bude hodit i jako dar pro Pět kamenů Šeropelu. Když bude Ceres naživu, možná to dokonce přiláká Thana, aby se ji pokusil zachránit. Stephania by se jim pak mohla pomstít oběma současně.
Prozatím to znamenalo, že Ceres nesmí zemřít. Přesto ale může trpět.
Může a také bude.
KAPITOLA PÁTÁ
Ceres se vznášela nad ostrovy z hladkého kamene, které byly tak krásné a nádherné, až se jí z toho draly do očí slzy. Poznala práci Prastarých. Téměř okamžitě si vzpomněla na svoji matku.
Vzápětí ji uviděla v dálce před sebou, stále ještě zahalenou v mlze. Spěchala k ní, dokonce viděla, jak se k ní matka otáčí, ale nezdálo se, že se k ní přibližuje.
Byla mezi nimi široká propast. Ceres skočila a napřáhla ruku. Viděla, že její matka také natahuje ruku, aby ji zachytila, a Ceres si na okamžik myslela, že se jí to podaří. Otřely se o sebe prsty a pak už Ceres jen padala.
Dopadla doprostřed bitvy. Kolem se míhaly postavy. Byli tu i mrtví, jejich smrt jim očividně nijak nebránila bojovat. Lord West bojoval po boku Anky, Rexus po boku stovky mužů, které Ceres pobila v nejrůznějších soubojích. Byli všude kolem, bojovali mezi sebou, bojovali proti celému světu…
Poslední dech stál přímo před ní. Bývalý bojepán byl stejně ohromný a děsivý, jako vždy. Ceres si uvědomila, že právě přeskočila jeho hůl s čepelemi a natáhla ruku, aby ho proměnila v kámen tak, jako minule.
Tentokrát se ale nic nestalo. Poslední dech ji srazil k zemi a triumfálně se nad ní tyčil. Teď se z něj ale stala Stephania a místo zbraně držela lahvičku, ze které stoupaly výpary, které Ceres štípaly v nose.
Pak se Ceres probudila. Ihned si uvědomila, že skutečnost nebyla o nic lepší než její sny.
Když se probrala, cítila pod rukama drsný kámen. Na okamžik si pomyslela, že ji Stephania nechala v její komnatě, nebo že je možná dokonce stále s ní. Ceres se prudce obrátila, aby s ní mohla bojovat. Zjistila ale, že na to nemá prostor.
Nutila se dýchat pomalu, bojovala se strachem, který se jí postupně zmocňoval a hrozil, že ji připraví o rozum. Všude kolem byly kamenné zdi. Až když se podívala vzhůru a uviděla kovovou mříž, uvědomila si, že je v díře, a ne pohřbená zaživa.
Díra byla stěží dost široká k tomu, aby si v ní sedla. Rozhodně si v ní nemohla lehnout a natáhnout nohy. Ceres se natáhla vzhůru a ohmatala mříž. Pokusila se vyvolat svoji moc, aby je ohnula nebo roztrhla.
Nic se nestalo.
Zmocnila