KAPITOLA PRVNÍ
Akila vyšplhal do lanoví lodi a sledoval blížící se smrt.
Děsila ho. Nikdy nepatřil k těm, kteří věřili na znamení a předzvěsti, ale tady jich viděl tolik, že je nemohl přehlížet. Většinu života bojoval – ať už tím či oním způsobem – ale přesto nikdy neviděl flotilu, která by byla podobná té, která se zrovna blížila. V porovnání s ní vypadala flotila, kterou Impérium poslalo na Haylon, jako několik bárek na rybníce.
A lodě, které měl Akila k dispozici, teď působily ještě směšněji.
„Je jich na nás moc,“ pronesl jeden z námořníků v lanoví.
Akila nedopověděl, protože právě teď nevěděl, co říct. Nic ho nenapadalo, ale na něco přijít musel. Musel vymyslet odpověď, ze které by nebylo poznat, že čeká porážku. Když sešplhával zpátky na palubu, už se v mysli probíral věcmi, které bude nutné provést. Musí natáhnout přístavní řetěz. Budou muset poslat muže ke katapultům v přístavu.
Budou se muset rozptýlit, protože pokud by vyrazili podobné flotile vstříc, byla by to sebevražda. Musejí být jako vlci, kteří loví ohromné sněžné buvoly – zaútočit, kousnout a stáhnout se, postupně je oslabit.
Akila se při té myšlence usmál. Plánoval, jako by měli šanci zvítězit. Kdo by si o něm kdy pomyslel, že je optimista?
„Je jich tolik!“ děsil se jeden z procházejících námořníků.
Akila slyšel stejná slova i od ostatních. Když se dostal na velitelskou palubu, čekal tam na něj už alespoň tucet rebelů. Všichni měli ustarané výrazy.
„Nemůžeme s nimi bojovat,“ pronesl jeden.
„Bylo by to, jako bychom tu vůbec nebyli,“ souhlasil druhý.
„Zabijí nás všechny. Musíme utéct.“
Akila je vyslechl. Dokázal i pochopit jejich úmysly. Útěk dával smysl. Dokud byl útěk vůbec možný. Zformovat z lodí konvoj a vyrazit pryč. Kolem pobřeží a pak zamířit k Haylonu.
I on by si to částečně přál. Možná by na Haylonu skutečně byli v bezpečí. Šeropel by viděl, jak jsou silní, jak dobře je chráněný jejich přístav, a určitě by si rozmyslel, jestli na ně zaútočí.
Alespoň na chvíli.
„Přátelé,“ zvolal Akila dost hlasitě, aby ho slyšeli všichni muži na lodi. „Sami vidíte, jaká hrozba se k nám blíží, a ano, vím, že jsou mezi vámi tací, kteří by raději ustoupili.“
Rozpřáhl ruce, aby utišil mumlající muže.
„Já vím. Slyšel jsem vás. Plavil jsem se s vámi a vím, že nejste zbabělci. Nikdo nemůže říct, že jste zbabělí.“
Kdyby ale teď utekli, lidé by to o nich říkali. To Akila také dobře věděl. Nadávali by válečníkům z Haylonu i přes to všechno, co už dokázali. Nechtěl to ale říct nahlas. Nechtěl své muže k ničemu nutit.
„Také bych nejraději utekl. Své už jsme udělali. Porazili jsme Impérium. Vybojovali jsme si právo vrátit se domů. Rozhodně tu nemusíme zůstávat a bojovat v cizích bitvách.“
To všechno bylo jasné. Konec konců, přišli sem jen proto, že je o to Thanos prosil.
Zavrtěl hlavou. „Ale neudělám to. Neuteču, protože by to znamenalo opustit lidi, kteří na mě spoléhají. Neuteču, když vím, co by se stalo s lidmi Delosu. Neuteču, protože co jsou oni zač, aby mi říkali, že mám utéct?“
Namířil prstem na blížící se flotilu a pak udělal to nejvulgárnější gesto, jaké zrovna dokázal vymyslet. Alespoň tak přiměl své muže, aby se zasmáli. To bylo dobré. Věděl, že je potřebuje pobavit co nejvíc.
„Pravdou ale je, že boj se zlem musejí bojovat všichni. Když mi někdo řekne, že mám pokleknout nebo zemřít, dám mu pěstí!“ Muži se zasmáli ještě víc. „A neudělám to proto, že mi vyhrožoval. Udělám to proto, že člověk, který sráží lidi na kolena, potřebuje dostat pěstí!“
Ozval se jásot. Zdálo se, že to Akila zvládl. Ukázal na místo, kde byla u boku jeho lodi připoutaná výzvědná loď.
„Tam