„Udělej si čas a zamysli se nad vším, co jsem ti řekl,“ pronesl Lucious. „Popřemýšlej nad vším, co by ti sňatek se mnou mohl přinést. Určitě si to porovnej s tím, co by tě čekalo jako ženu, která si vzala zrádce. Možná mě zatím nemiluješ, protože lidé jako my nedělají rozhodnutí založená na podobných bláznovstvích. Děláme je podle toho, co nám přinese užitek. Jsme lepší než ostatní. A poznáme ty, kteří jsou stejní jako my.“
Stephania nebyla v žádném případě jako Lucious, ale věděla, že bude lepší mlčet. Prostě jen chtěla, aby už konečně odešel.
„A mezitím,“ řekl Lucious, když viděl, že neodpoví, „pro tebe mám dárek. Služebná, o které jsme se bavili, si myslela, že bys ho mohla potřebovat. Řekla mi o tobě všechno možné, když žebrala o život.“
Z váčku na opasku vytáhl ampuli a položil ji na stolek u okna.
„Řekla mi, proč jsi musela utéct z hostiny krvavého měsíce,“ pronesl Lucious. „Řekla mi o tvém těhotenství. Je jasné, že Thanovo dítě bych nikdy vychovávat nemohl. Vypij to a nebudou problémy. V žádném smyslu slova.“
Stephania chtěla ampuli sebrat a hodit ji po něm. Uchopila ji do ruky, aby to udělala, ale on už byl pryč.
I tak ji chtěla zahodit, ale neudělala to. Posadila se k oknu a podívala se na lahvičku.
Byla průhledná s průzračnou tekutinou. Slunce ji prozařovalo a vypadala mnohem nevinněji, než skutečně byla. Když to vypije, bude si moct vzít Lucia. Děsivá myšlenka. Dostalo by se jí tak ale jednoho z nejmocnějších postavení v Impériu. Když to vypije, zbaví se tak poslední památky na Thana.
Dlouho nehnutě seděla a nevěděla, co má dělat. Po chvíli se jí začaly po tváři pomalu kutálet slzy.
Možná by to opravdu měla vypít.
KAPITOLA TŘETÍ
Ceres se ze všech sil snažila probrat. Bojovala se závoji temnoty, které se ji snažily stáhnout dolů. Připadala si, jako kdyby se topila a bojovala s vodním proudem. Dokonce i teď slyšela křik umírajících. Léčka. Bitva. Nutila se probudit, jinak bude všechno ztraceno…
Prudce otevřela oči a vyskočila na nohy, aby pokračovala v boji. Nebo se o to spíš pokusila. Něco, co ji drželo za kotníky a zápěstí, jí v tom zabránilo. Konečně ze sebe setřásla spánek a uviděla, kde je.
Obklopovaly ji kamenné stěny, vymezovaly prostor stěží dost velký k tomu, aby si Ceres mohla lehnout. Nebyla tu postel, jen tvrdá kamenná podlaha. Malé zamřížované okénko dovnitř pouštělo trochu světla. Ceres cítila svazující tíhu okovů na zápěstích a kotnících. Viděla masivní okov ve zdi, kterým procházel řetěz. Těžké dveře pobité železem, které ji ubezpečily v tom, že je vězněm. Řetěz procházel okovem ve zdi a od zdi pak vedl do otvoru ve dveřích. Ceres došlo, že když za řetěz někdo zvenčí zatáhne, přinutí ji dojít až k okovu ve zdi.
To, že ji tu takhle drží, Ceres naplnilo vztekem. Zatáhla za okov a snažila se ho vytrhnout ze zdi. Využívala k tomu veškerou svoji sílu a moc. Nic se ale nestalo.
Bylo to, jako by měla v hlavě mlhu, snažila se skrz ni proniknout, a dokonce to vypadalo, že tu a tam skrz mlhu probleskují staré vzpomínky, ale byly to jen jejich zlomky.
Ceres si vzpomínala, že se městská brána otevřela a „rebelové“ je tak pozvali do města. Vjela do něj i se svými muži. Myslela si, že je vede do klíčové bitvy o město.
Ceres klesla zpět na podlahu. Všechno ji bolelo a některé neviditelné rány byly hlubší než ty na těle.
„Někdo nás zradil,“ pronesla tiše sama k sobě.
Měli nakročeno k vítězství a někdo je všechny zradil. Ať už kvůli penězům nebo proto, že se bál, či toužil po moci, někdo zničil vše, o co se tak dlouho snažili, a nechal je vjet do pasti.
Pak se Ceres rozpomněla. Vzpomněla si na synovce lorda Westa, kterému z krku trčel šíp. Na bezradný, nevěřící pohled, který se mu mihl ve tváři, než se zhroutil ze sedla.
Vzpomněla si na salvy šípů tak husté, že zastínily slunce, na barikády a oheň.
Muži lorda Westa se pokoušeli pálit po lukostřelcích, kteří na ně útočili. Ceres věděla, že umí používat luky při jízdě na koni. Viděla, jak zkušeně s nimi zacházeli cestou do Delosu. Pokud to bylo nutné, byli schopní lovit za plného trysku. Když vypustili první salvu jako odpověď na nepřátelskou palbu, dovolila si Ceres na okamžik zadoufat. Zdálo se jí totiž, že jsou to muži, kteří dokážou překonat všechny problémy.
Nedokázali. Luciovi lukostřelci stáli v krytech na střechách a muži lorda Westa tak byli v příliš velké nevýhodě. Někdy v průběhu chaotické bitvy začaly ze střech přilétat nejen šípy, ale také zápalné hrnce s olejem. Ceres se zmocnila neskonalá hrůza, když sledovala, jak muže kolem zachvacují plameny. Jen Lucious byl schopen použít oheň jako zbraň ve svém vlastním městě a nestarat se o to, jestli se plameny nerozšíří i na přilehlé domy. Ceres slyšela řičení koní, nářek mužů padajících ze sedel.
Měla být schopná je zachránit. Pokusila se v sobě vyvolat svoji moc, ale místo toho cítila jen prázdnotu. Černou prázdnotu tam, kde vždycky nacházela sílu a odvahu porazit své nepřátele.
Stále ještě se snažila vyvolat svoji moc, když se její kůň vzepjal a vyhodil ji ze sedla…
Ceres se přinutila vrátit myšlenkami do současnosti. Na některé události totiž bylo lepší nevzpomínat. Ačkoli současnost nebyla o mnoho lepší, protože zvenčí bylo slyšet nářek muže, který s největší pravděpodobností umíral.
Ceres se pokusila dostat k oknu. Dokonce i to ji stálo spoustu sil. Řetěz na rukou ji tížil. Měla pocit, jako by ji něco spálilo zevnitř. Jako by z ní něco vysálo všechnu sílu, kterou kdy měla. Měla pocit, že se téměř ani nedokáže postavit, natož, aby se nějakým způsobem dokázala vyprostit z pout.
Podařilo se jí natáhnout ruce k mříži a vzít je do dlaní, jako by se je chystala vytrhnout. Pravdou ale bylo, že v podstatě jen díky nim se stále ještě dokázala udržet na nohou. Když se podívala na nádvoří, které se rozkládalo pod její novou celou, rozhodně takovou podporu potřebovala.
Ceres tam spatřila muže lorda Westa stojící v dlouhých řadách. Voják za vojákem. Všichni na sobě měli zbytky zbrojí, i když v mnoha případech byly zbroje rozbité nebo je z vojáků někdo strhal. Žádný z nich neměl zbraň. Měli spoutané ruce a velké množství jich klečelo. Na tom pohledu bylo něco neskutečně smutného. Tolik z něj čišela porážka, že se to ani nedalo popsat slovy.
Ceres na nádvoří poznávala i další lidi. Rebely. Z pohledu na ně se Ceres svíral žaludek ještě víc. Muži lorda Westa s ní šli z vlastní vůle, riskovali kvůli ní své životy a Ceres za ně cítila zodpovědnost. Rebelové, muži i ženy, ale patřili k těm, které znala.
Viděla mezi nimi Anku. Anka byla připoutaná v samotném středu všech ostatních. Ruce měla spoutané za zády a přivázané ke kůlu tak vysoko, aby se nemohla posadit nebo pokleknout kvůli odpočinku. Provaz uvázaný kolem krku hrozil, že ji uškrtí ve chvíli, kdy by se zkusila uvolnit. Ceres viděla, že má zkrvavenou tvář, ale nikdo se s tím nesnažil nic udělat, jako by