Ceres kličkovala po okrajích děr a doufala, že tak zpomalí nepřátelského válečníka.
„Ceres!“ vykřikl Paulo.
Obrátila se a viděla, že jí její zbrojíř hodil krátké kopí. Hrubé dřevěné ratiště jí vklouzlo do rukou. Kopí bylo kratší, než jaké se obvykle používalo v bitvách, ale pořád bylo dost dlouhé na to, aby se jím dalo útočit přes díry v zemi.
„Rozkrájím tě kousek po kousku,“ sliboval jí bojepán a snažil se k ní přiblížit.
Vzhledem k tomu, jak silný byl její nepřítel, věděla Ceres, že její jedinou nadějí je, ho unavit. Jak dlouho může někdo tak velký vydržet bojovat? Ceres už teď cítila, že ji pálí svaly, a po tváři jí stéká pot. O kolik horší to bylo pro bojepána, kterému právě čelila?
Jistě to vědět nemohla, ale i tak musela doufat. Uskočila před jeho dalším výpadem a snažila se využívat délku kopí, jak nejlépe mohla. Podařilo se jí proniknout válečníkovou obranou, ale i tak její ostří jen zarachotilo na jeho zbroji.
Bojepán vykopl písek směrem k Ceres, ale ta včas odvrátila hlavu, aby ji nezasáhl do očí. Pak se prudce zatočila, švihla kopím nízko nad zemí a zaútočila na protivníkovy nechráněné nohy. Válečník se tomuto jejímu útoku vyhnul, ale když Ceres stahovala kopí zpět, znovu se jí podařilo zasáhnout ho do předloktí.
Ceres bodala chvíli nízko, chvíli vysoko, snažila se zasáhnout nepřítele do končetin. Obr vířil mečem a blokoval její útoky. Snažil se k ní dostat blíž, ale Ceres zůstávala v pohybu. Občas bodla směrem k jeho obličeji a doufala, že ho tak vyvede z koncentrace.
Bojepánovi se podařilo zachytit její kopí. Uchopil ho těsně za hlavicí a trhnul jím kupředu. Ceres ho musela pustit, protože nechtěla riskovat, že si ji bojepán přitáhne na dosah svého velkého meče. Válečník pak chytil kopí oběma rukama a zlomil ho přes koleno, jako by to byl klacík na podpal v krbu.
Dav burácel.
Ceres ucítila na zádech chladný pot. V tu chvíli si totiž představila, jak snadno by obr zlomil její tělo. Při té myšlence se jí v krku udělal knedlík, těžce polkla a připravila si meč.
Když na ni mířil další nepřátelský úder, sevřela jílec oběma rukama. Byl to jediný způsob, jak mohla zachytit část energie válečníkových úderů. I tak to ale bylo téměř nemožné. Každý úder jí připadal, jako by byla podkovou na kovadlině, do které buší kovář svým obrovským kladivem. Každý úder jí vysílal do paží rázové vlny.
Ceres cítila, jak ji útoky unavují. Dýchalo se jí stále hůř, cítila, že i samotné dýchání ji unavuje. Na protiútok nemohla ani pomyslet, nemohla dělat nic. Mohla jen ustupovat a doufat.
A pak se to stalo. Ceres cítila, jak se v ní začíná hromadit nová energie. Začalo to, jako když dopadne jiskra na troud a někdo ji pomalu rozfoukává. Cítila teplo v břiše, čekalo tam na ni a Ceres po něm sáhla.
Energie ji zaplavila jako vlna. Svět se zpomalil, pohyboval se jako moucha lapená v medu. Ceres náhle cítila, že na zablokování dalšího útoku má tolik času, kolik jen bude chtít.
Stejně jako rychlost měla k dispozici i sílu. Další útok zablokovala, švihla mečem a sekla bojepána do paže. Z meče v jejích rukách byla jen šmouha.
„Ceres! Ceres!“ burácel dav.
Viděla, že bojepán se tváří stále vztekleji. Dav nepřestával skandovat její jméno. Chápala, co se bojepánovi honí hlavou. Chtěl, aby volali jeho jméno, slavili jeho vítězství. Užívali si její smrt.
Zařval a vyrazil kupředu. Ceres čekala, přinutila se zůstat stát tak dlouho, jak si jen troufala. Nakonec byl téměř u ní.
Vyčkala na nejvhodnější okamžik a padla na kolena. Cítila zašeptání bojepánovy čepele, která jí prosvištěla nad hlavou. Pak hrubý písek kousající ji do kolenou. Vrhla se tělem kupředu, švihla mečem v širokém oblouku a ve chvíli, kdy bojepán probíhal kolem, zamířila mu na nohy.
Zřítil se obličejem k zemi, meč mu vylétl z rukou.
Dav naprosto zdivočel.
Ceres vstala a teď se ona tyčila nad bojepánem. Dívala se na zbytky jeho nohou. Na chvíli si dokonce myslela, že se mu navzdory hrozivému zranění podaří vstát, ale bojepán se nakonec zhroutil k zemi. Přetočil se na záda a pozvedl jednu ruku – žádal o milosrdenství. Ceres zůstala stát a podívala se směrem ke královským, kteří měli rozhodnout, jestli muž před ní bude žít, nebo zemře. Tak nebo tak, ona se rozhodla, že bezmocného válečníka nezabije.
Znovu zazněly trumpety.
Následovalo burácení davu, který sledoval otevírající se brány po stranách bojiště. Tentokrát jí z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. V tu chvíli si Ceres připadala jako kořist, jako něco, co má být uloveno, jako něco, co musí prchat. Odvážila se pohlédnout ke královským, věděla, že muselo jít o jejich záměr. Boj skončil. Ona zvítězila. Jim to ale ani tak nestačilo. Uvědomila si, že ji zabijí. Ať tak nebo jinak. Nedopustí, aby z Arény odešla živá.
Dovnitř se vpotácela ošklivá stvůra. Byla větší než člověk, pokrytá zacuchanou srstí. Z medvědovitého obličeje jí trčely dlouhé tesáky, ze hřbetu kostnaté výběžky. Na nohách měla spáry dlouhé jako dýky. Ceres nevěděla, co je to zač, ale nepotřebovala znát její jméno na to, aby si uvědomila, o jak smrtící bestii jde.
Medvědovitá bestie se spustila na všechny čtyři a vyrazila na Ceres. Ta si zatím připravovala meč.
Bestie se nejprve dostala k padlému bojepánovi. Ceres by nejraději odvrátila zrak, ale nemohla si to dovolit. Muž vykřikl bolestí, když na něj stvůra zatočila. Neměl šanci se jí odvalit pryč z cesty. Obrovské pracky zaútočily a Ceres slyšela zapraskání hrudního plátu, který nevydržel jejich útok. Bestie rvala Ceresina předchozího soupeře a divoce při tom řvala.
Když zvedla hlavu, měla tesáky mokré a zbarvené jeho krví. Podívala se na Ceres, vycenila zuby a znovu vyrazila kupředu.
Ceres jen tak tak uskočila, a když ji bestie míjela, sekla po ní mečem. Stvůra zaječela bolestí.
Setrvačnost ale vytrhla Ceres meč z rukou. Ceres se zdálo, že kdyby meč nepustila, utrhl by jí ruce. S hrůzou sledovala, jak meč letí vzduchem, klouže po písku a mizí v jedné z děr.
Bestie uháněla dál a Ceres zoufale pátrala po něčem, co by mohla využít. Pohled jí padl na místo, kde v písku leželo zlomené kopí. Vrhla se k němu a v jediném pohybu sebrala polovinu kopí a současně se překulila bokem.
Potom zaklekla a viděla, že bestie znovu míří směrem k ní. Uvědomila si, že před bestií neuteče. Tohle byla její jediná šance.
Bestie do ní narazila takovou silou a rychlostí, že ji zvedla ze země. Nebyl čas přemýšlet. Nebyl čas se bát. Ceres zaútočila polovinou kopí a bodala s ní do stvůry znovu a znovu. Medvědovité pracky se kolem ní začaly svírat.
Bestie měla neskutečnou sílu. Ceres se jí ani v nejmenším nemohla vyrovnat. Sevření bylo stále silnější a Ceres čekala, že jí tlakem brzy prasknou