Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс

zapálil. Irrien si všiml, že několik jeho mužů při takové ukázce brutality zalapalo vyděšeně po dechu. Několik reptalo, že pokud se věc nepodaří, bude se jednat o zbytečné plýtvání. Pokud něco nevyjde, bude dost času N’choa potrestat.

      Ale všechno vyšlo, a to takovým způsobem, jaký Irrien rozhodně neočekával.

      Sledoval N’choa, jak vystupuje z kruhu a provolává přitom neznámá hesla. Zem uvnitř kruhu se přitom zachvěla a propadla se. Otevřela se, jako když se rozestupoval písek na pláních Šeropelu, které Irrien tak dobře znal. Vřeštící, hořící oběti se zřítily do jámy a N’cho nepřestával mluvit.

      Irrien zaslechl vrzání a praskání kamene, hrobky se začaly otevírat. Hrob nedaleko Irriena se otevřel s protivným trhavým zvukem a Irrien viděl kosti, které se z hrobu vznesly, jako by je nasál nějaký neviditelný vír, a beze stopy zmizely v díře, která předtím pohltila hořící oběti.

      Následovaly je další a další, jako by je vtahovala nějaká neviditelná síla, létaly prudce, jako vržená kopí. Irrien viděl jednoho ze svých mužů, kterého probodla stehenní kost a stáhla ho s sebou do jámy. Muž křičel, pak zmizel v jámě a nastalo ticho.

      Několik okamžiků bylo vše naprosto klidné. N’cho pokynul kněžím smrti, aby k němu přišli. Poslechli ho, očividně chtěli na vlastní oči vidět, co provádí. Irrien je kvůli tomu považoval za blázny, protože upřednostňovali svoji touhu po moci před vším ostatním, dokonce i před vlastním přežitím.

      Irrien tušil, co přijde, ještě před tím, než se obrovská spárovitá ruka vynořila z kaverny a chňapla po jednom z kněží. Spáry se zaryly do jeho těla a táhly ho dolů do jámy, zatímco on škemral o milost.

      N’cho přihlížel, jak se stvůra zmocnila umírajícího muže, a ještě před tím, než její pazoura zmizela v temnotě, omotal kolem ní stříbrný řetěz stejně nenuceně, jako by nasazoval koni ohlávku. Předal řetěz skupině vojáků. Ti se ho váhavě chopili. Zjevně se báli, že budou další na řadě.

      „Táhněte,“ přikázal jim. „Táhněte jako o život.“

      Muži se podívali na Irriena a ten přikývl. Pokud ho to mělo stát několik mužů, byl připraven je obětovat. Sledoval, jak muži táhnou, zapírají se nohama a napínají svaly, jako když námořníci vytahují velkou plachtu. Nedokázali vytáhnout nestvůru z jejího úkrytu, ale zdálo se, že ji dokážou přesvědčit, aby se pohnula.

      Stvůra vylezla z jámy. Měla dlouhé nohy a celá byla pokrytá tenkou, pergamenovitou kůží napnutou na kostech, z nichž každá byla delší než nejvyšší muž. Některé kosti procházely její kůží a tvořily tak ostny a kostěné hřebeny, které byly delší než hlavice kopí. Příšera byla vysoká jako půl stěžně ohromné lodi, působila neskutečně mocně, nezastavitelně. Její hlava vypadala jako hlava krokodýla a byla pokrytá šupinami. Z čela jí zlověstně zíralo jediné obrovské oko planoucí žlutou září.

      N’cho měl připravené další řetězy, obíhal kolem nestvůry a předával je dalším mužům. Brzy tak kolem ní stála celá skupina vojáků a svírala řetězy, jako by na tom závisel jejich život. Dokonce i když byla spoutaná řetězy, působila nestvůra hrozivě nebezpečně. Zdálo se, jako by z ní vyzařovala smrt. Tráva kolem hnědla už jen kvůli její přítomnosti.

      Irrien se nehýbal. Netasil meč z jediného důvodu – nemělo to smysl. Jak zabít něco, co očividně nebylo živé v žádném smyslu, který znal? A co víc – proč by to chtěl zabít, když nejspíš právě tohle potřeboval, aby se dokázal vypořádat s obránci Haylonu a dívkou, která byla pravděpodobně nebezpečnější než oni všichni dohromady?

      „Jak jsem slíbil, První kameni,“ ozval se N’cho a pokynul rukou k bestii jako otrokář, který se chlubí obzvlášť kvalitním zbožím. „Stvoření mnohem nebezpečnější než jakékoli jiné.“

      „Dost nebezpečné, aby zabilo Prastaré?“ nedal se Irrien.

      Viděl, že zabiják přikývl, podobně jako kovář hrdý na své dílo.

      „Tohle je stvoření z čisté smrti, První kameni,“ pronesl N’cho. „Dokáže zabít cokoli, co žije. Věřím, že jsi spokojen.“

      Irrien sledoval své muže, jak bojují se stříbrnými řetězy, a snažil se odhadnout, jakou ta věc má asi sílu. Nedokázal si představit, jak by s ní mohl bojovat. Nedokázal si představit, že by kdokoli přežil její útok. Její pohled se na okamžik střetl s Irrienovým a jediný dojem, který si z toho Irrien odnesl, byla nenávist: čistá, spalující nenávist ke všemu živému.

      „Pokud se toho nakonec dokážeš zase zbavit,“ pronesl Irrien. „Vážně nechci, aby si to pak přišlo pro mě.“

      N’cho přikývl. „Nepatří do našeho světa, První kameni,“ odpověděl. „Moc, která to drží pohromadě, postupně vyprchá, chce to jen čas.“

      „Odveďte to k lodím,“ přikázal Irrien.

      N’cho přikývl a pokynul mužům. Vydal rozkazy, kdy zatáhnout a jak silně. Irrien viděl, že jeden z jeho mužů udělal chybný krok a stvůra na něj zaútočila, přesekla ho v půli těla.

      Irriena nedokázalo jen tak něco vyděsit. Tahle věc ale ano. Což bylo nakonec dobře. Znamenalo to, že je silná. Dost silná, aby zničila jeho nepřátele.

      Dost silná, aby vše jednou pro vždy ukončila.

      KAPITOLA DEVÁTÁ

      Stephania netrpělivě přešlapovala v přijímacím pokoji Ulrenova rozlehlého domu. Snažila se tvářit stejně netečně jako sochy, které ji obklopovaly. Ve skutečnosti ale cítila strach. Bála se i přes to, jak dobře vše naplánovala. I přes to, co všechno už udělala, aby se sem dostala.

      Při svém pokusu svést Irriena zjistila, jak moc se může všechno zvrtnout. Jediný špatný krok a může skončit mrtvá nebo hůř – jako otrokyně nějakého boháče. Doufala, že to s Druhým kamenem bude snadnější než s tím Prvním.

      Nepřetržitá přítomnost pohůnků, kteří ji přivedli, situaci nijak neulehčovala. Nemluvili ani nechovali se k ní tak, jak vyžadoval její původ. Naopak. Oba muži stáli u dveří jako strážní ve vězení, žena odešla oznámit Ulrenovi, že na něj Stephania čeká.

      Stephania zatím trávila čas přemýšlením, jak se nejlépe uvést. Vybrala si pohovku uprostřed místnosti. Položila se na ni a snažila se vypadat elegantně a svůdně. Chtěla, aby měl Ulren od začátku jasno, proč tu na něj čeká.