V hlavě mu stále pulzovala čísla: 23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59.
KAPITOLA DRUHÁ
Kevin přemýšlel, jestli byl někdy tak unavený, jako ve chvíli, kdy jeho matka zajela na školní parkoviště. Měli v plánu chovat se co nejnormálněji, ale měl pocit, jako by každou chvíli mohl usnut. To ani zdaleka nebylo normální.
Nejspíš za to mohly ty léky. V posledních několika dnech jich spolykal spousty. Jeho matka našla další doktory a každý z nich měl jiný plán, jak alespoň zpomalit postup jeho nemoci. Právě tak to vždycky říkali, všichni dávali jasně najevo, že i když jejich přístup je naprosto výjimečný, stejně nemají možnost Kevina zachránit.
„Ať ti to ve škole uteče, zlato,“ popřála mu matka. V jejím hlase zazníval náznak falše. Kevin vycítil, že ji stojí hodně sil se na něj usmát. Věděl, že se snaží kvůli němu, a tak se snažil být silný i on.
„Určitě to uteče, mami,“ ujistil ji a slyšel, že ani jeho hlas nezní přirozeně. Jako kdyby oba hráli nějakou roli, protože se báli přijmout pravdu. Kevin hrál ale hlavně proto, že nechtěl vidět matku znovu brečet.
Kolikrát už před ním plakala? Kolik dní uběhlo od chvíle, kdy poprvé navštívili doktora Markhama? Kevin už to ani nepočítal. Pár dní nechodil do školy, protože mu bylo špatně, ale nakonec si uvědomil, že to tak nevyhovuje ani jemu ani jeho matce. Znovu tak chodil do školy a jen docházel na testy a pokusné terapie. Napíchali do něj nepočítaně injekcí, provedli nespočet krevních testů a užíval mraky potravinových doplňků, protože jeho matka někde na internetu četla, že můžou pomoct. A navíc teď jedli zdravě, takže už žádná pizza.
„Ráda bych, aby vše bylo pokud možno normální,“ pronesla jeho matka. Ani jeden z nich ale nemluvil o tom, že za normálních okolností by do školy jel Kevin autobusem a určitě by se nestarali o to co je normální a co ne.
Nemluvě o tom, že normálně by neskrýval, co ho trápí, ani by neměl radost z toho že, protože se s matkou přestěhoval, jeho nejlepší kamarádka chodí do jiné školy, a tak teď neví nic z toho, co se s ním dělo. S Lunou netelefonoval už několik dní, a tak mu jen přibývaly zprávy v telefonu. Kevin je ignoroval, protože vůbec netušil, co by měl odpovědět.
Jakmile vešel do školy, okamžitě na sobě ucítil upřené pohledy ostatních. Všude se šířily nejrůznější zvěsti, protože nikdo nevěděl přesně, co s ním je. Všiml si učitele, pana Williamse, a za normálního dne by kolem něj prošel, aniž by si ho vůbec všiml. Nepatřil k dětem, kterým učitelé věnovali zvýšenou pozornost, protože neustále vyváděly nějaké lumpárny. Teď ho ale učitel zastavil a prohlížel si ho od hlavy k patě, jako by čekal, že může každou chvíli padnout mrtvý k zemi.
„Jak se cítíš, Kevine?“ zeptal se. „Jsi v pohodě?“
„Dobře, pane Williamsi,“ ujistil ho Kevin. Bylo to snadnější než vysvětlovat, jak se skutečně cítí – že se bojí o matku, že je z léčebných pokusů pořád unavený a jak ho děsí, co asi bude dál.
Jak mu hlavou neustále rotují ta čísla.
23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59. Nemohl je zapudit, držela se ho jako klíště. Nedala se zapomenout, nedala se ignorovat. Kevin se snažil poslechnout matku a dostat je z hlavy, ale nešlo to.
„No, kdybys něco potřeboval, určitě dej vědět,“ požádal ho učitel.
Kevin si nebyl jistý, co na to říct. Byla to jedna z věcí, které lidé říkali a která byla současně milá, ale neužitečná. Jediná věc, kterou potřeboval, byla taková, kterou mu nikdo dát nemohl – všechno to zvrátit, vrátit vše do normálu. Učitelé toho dokázali hodně, ale tohle nebylo v jejich silách.
Přesto se Kevin snažil, aby vypadal co nejnormálněji. Přežil matematiku a z větší části i dějepis. Paní Kapinská jim vyprávěla o ranné evropské historii a Kevin si nebyl jistý, jestli se to objeví v nějakém testu nebo ne. Očividně šlo ale o to, že se tomu jejich učitelka věnovala na vysoké, a tak se chtěla podělit.
„Věděli jste, že většina stop po Římanech v severní Evropě ve skutečnosti nepochází od Římanů?“ zeptala se. Kevin měl hodiny paní Kapinské rád, protože se nebála odchýlit od tématu a bavit se s nimi o tom, co se jí zrovna honilo hlavou. Kevinovi to připomínalo, kolik se toho ve světě stalo ještě před narozením všech lidí ve třídě.
„Takže jsou falešné?“ zeptal se Francis de Longe. Normálně by se možná zeptal Kevin, ale teď se snažil být pokud možno neviditelný.
„To zase ne,“ pronesla paní Kapinská. „Když jsem řekla, že nejsou od Římanů, chtěla jsem tím říct, že je tam zanechali lidé, kteří nikdy nebyli tam, kde je dnes Itálie. Tyto památky pocházejí od místní populace. Jak ale Římané postupovali a podrobovali si stále větší část světa, uvědomili si místní, že bude nejlepší se přizpůsobit. Změnili způsob oblékání, stavební styl, a dokonce i řeč, kterou mluvili. Změnili všechno, aby dali najevo, na jakou stranu se postavili a získali tak v novém uspořádání společnosti lepší postavení.“ Usmála se. „A pak, když začala propukat povstání proti Římu, bylo nutné znovu změnit postoj.“
Kevin si to zkusil představit: stejní lidé, jen se měnil jejich názor podle toho, kdo zrovna vládl. Celá jejich osobnost se měnila v závislosti na okolnostech. Představoval si to, jako kdyby chtěl být v nejlepší partě ze školy a snažil by se nosit správné oblečení a říkat ty správné věci. I tak ale nebylo snadné si to představit a nejen proto, že se mu v hlavě stále objevovaly neznámé kraje.
Tohle byla zřejmě jediná dobrá věc na tom, co se mu dělo – symptomy nebyly viditelné. Současně to ale bylo trochu děsivé. Něco ho zabíjelo a pokud o tom někdo nevěděl, neměl možnost to zjistit. Kevin tu mohl jen tak sedět a nikdo—
Náhle měl divný pocit, cítil, jak se ho zmocňuje jakési vidění. Narůstal v něm tlak. Ucítil závrať, jako by se celý svět zahoupal, jako by byl propojený s něčím… jiným. Kevin vstal, aby se zeptal, jestli může na záchod, ale pak už bylo pozdě. Nohy ho zradily a on se zhroutil.
Viděl před sebou stejnou krajinu jako v minulosti. Nebe mělo divný odstín, stromy byly divně pokroucené. Sledoval, jak celé okolí hoří oslepujícím plamenem. Jako by plameny šlehaly úplně ze všeho. Všechno to už viděl. Teď ale cítil něco navíc. Jakési pravidelné tepání, jako zvuk podivných hodin.
Jedna Kevinova část věděla, že se určitě jedná o hodiny. Stejně jako podvědomě věděla, že hodiny něco odpočítávají, že jen neměří čas. Pulzy jako by se postupně stávaly intenzivnější, naléhavější. Cítil slovo v jazyce, kterému neměl rozumět. Jenže on mu rozuměl.
„Počkej.“
Kevin se chtěl zeptat, na co má čekat, jak dlouho nebo proč vlastně. Neudělal to ale, protože současně nevěděl, koho by se měl zeptat a hlavně proto, že už se probíral z temnoty a uvědomil si, že leží na podlaze učebny. Stála nad ním paní Kapinská.
„Zůstaň ležet, Kevine,“ řekla. „Poslala jsem pro školního zdravotníka. Hal tu bude každou chvíli.“
Kevin se přesto posadil, protože už věděl, co ho čeká.
„Jsem v pohodě,“