„Takže je to někdo, kdo má problémy?“ zeptal se Kevin a při té myšlence ucítil nový příval strachu. Neměli by pomáhat místo toho, aby takhle váhali? Na jedné klávesnici si všiml obrázku kamery. Stiskl ho a na obrazovkách se objevily záběry z bezpečnostních kamer kolem základny.
„Tamhle,“ ukázala Luna na jeden ze záběrů. Kevin nevěděl, na co se soustředit. „Pusť mě k tomu.“
Stiskla nějaká tlačítka a záběr se objevil na víc obrazovkách.
Kevin nevěděl, co čekal – hordu lidí ovládanou vetřelci, vojáka, který věděl o téhle základně a probojoval se k ní přes mimozemšťany? Dost možná něco takového, ale určitě ne dívku v jeho věku, která v pravidelném rytmu bušila do dveří zbytkem nějaké značky.
Měla sportovní postavu, tmavé, na krátko ostříhané vlasy a provokativní piercing v nose. Kevin viděl, že má hezký obličej. Vlastně moc hezký, pomyslel si. Současně si ale uvědomil, že by asi dívka neměla radost, kdyby jí to řekl. Měla na sobě tmavou mikinu s kapucí a na ní ještě koženou bundu, která jí byla očividně moc velká. Na nohou rozedrané džínsy a trekingové boty. Na zádech nesla malý batoh, jako kdyby opravdu byla na túře v horách, ale podle toho, jak vypadala, se zdálo, že spíš utíká z domova. Oblečení totiž měla tak špinavé, až se zdálo, že byla venku dávno před příchodem vetřelců.
„Tohle se mi nelíbí,“ pronesla Luna. „Proč se dovnitř snaží dostat jen jedna holka?“
„Nevím,“ řekl Kevin, „ale asi bysme ji měli pustit.“
Dávalo to přece smysl, nebo ne? Pokud žádala o pomoct, měli by to alespoň zkusit, že? Dívka se teď dívala přímo do kamery, a i když neslyšeli žádný zvuk, bylo jasné, že nemá zrovna radost, když je zavřená venku.
Luna něco stiskla a teď už dívku slyšeli díky vnějším mikrofonům.
„…pustit dovnitř! Ty věci tu pořád ještě jsou! Určitě!“
Kevin se zadíval na jinou obrazovku a opravdu na ní viděl nějaký pohyb. Pohyb lidí, kteří se pohybovali sice pomalu, ale s jasným cílem. Bylo očividné, že se jich zmocnili vetřelci.
„Měli bysme ji pustit dovnitř,“ řekl Kevin. „Nemůžeme ji nechat venku.“
„Nemá masku,“ podotkla Luna.
„A?“
Luna zavrtěla hlavou. „A pokud nemá masku, jak je možné, že ji ty výpary neproměnily? Jak můžeme vědět, že není jednou z nich?“
Jako kdyby je dívka slyšela. Přiblížila se ke kameře a doslova na ně upřela oči.
„Vím, že tam jste,“ řekla. „Viděla jsem, že se ta kamera pohnula. Hele, nejsem jedna z nich. Jsem normální. Podívejte se!“
Kevin se jí zadíval do očí. Měla je vykulené a tmavě hnědé. Hlavní ale bylo, že její zornice byly normální. Ne bílé, jako u vědců, kterých se zmocnily výpary z kamene nebo u jeho matky, která na něj čekala doma…
„Musíme ji pustit dovnitř,“ prohlásil Kevin. Pokud ji necháme venku, dostanou ji.“
Na obrazovce skutečně bylo vidět postavy ve vojenských uniformách, jak se přibližují.
Rozběhl se k přechodové komoře a v ruce svíral klíč od doktorky Levinové. Za dveřmi čekala dívka, zatímco vojáci začali zrychlovat.
„Dovnitř, rychle!“ vyhrkl Kevin. Zatáhl dívku dovnitř. Neměli času nazbyt. Zatáhl za dveře a věděl, že jakmile se zavřou budou v bezpečí. Vytvoří přehradu mezi nimi a proměněnci.
Dveře se nedovřely.
„Pomoz mi,“ křikl Kevin na dívku. Táhl ze všech sil, cítil, jak jsou dveře těžké. Dívka se chopila madla a ze všech sil zabrala.
Vojáci se stále přibližovali, teď už běželi. Jediné, co mohl Kevin dělat, bylo soustředit se na dveře. Jen díky tomu potlačil strach, nepustil je a neutekl.
Konečně se dveře pohnuly a se zaskřípěním se zavřely. Kevin slyšel duté cvaknutí, se kterým zapadly na místo a zarachocení automatického zámku.
„Spouštím dekontaminační proceduru,“ pronesl elektronický hlas stejným tónem, jako když se tu Kevin s Lunou objevili poprvé. Pak se ozvalo syčení vzduchu hnaného přes filtry bunkru.
„Ahoj, já jsem Kevin,“ představil se. Měl pocit, že by v takovou chvíli měl říct něco dramatičtějšího, ale nenapadlo ho, co by to mělo být.
Dívka chvíli mlčela, jako by si se zpožděním uvědomila, že Kevin nejspíš čeká na odpověď. „Já jsem Chloe.“
„Rád tě poznávám, Chloe,“ pronesl Kevin.
Tiše si ho prohlížela, jako by ho odhadovala. Zdálo se, že se chystá utéct. „Jo, jasně.“
Otevřely se druhé dveře přechodové komory. Luna už na ně čekala a usmívala se svým nejpříjemnějším úsměvem, i když původně protestovala proti tomu, aby Chloe pustili dál.
„Ahoj,“ pronesla a podala Chloe ruku. „Já jsem Luna.“
Chloe se na ni podívala, ale ruku jí nepodala. Jen pokrčila rameny.
„Tohle je Chloe,“ pronesl místo ní Kevin.
Chloe téměř bez zájmu přikývla a opatrně se rozhlížela.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala se nakonec.
„Žádní ostatní nejsou,“ odpověděla Luna. „Jsme tu jen my. Já a Kevin.“
Udělala krok ke Kevinovi, jako by chtěla ukázat, jaký jsou tým. Dokonce mu položila ruku na rameno.
„Jen vy dva?“ zeptala se Chloe. Posadila se do jedné z židlí velitelského střediska. Zavrtěla hlavou. „Taková dálka a jste tu jen vy dva.“
„Odkud jsi sem přišla?“ zeptal se Kevin.
„Na tom nesejde,“ pronesla Chloe, aniž by se na něj podívala.
„Myslím, že na tom docela sejde,“ štěkla Luna. „Jen tak se tu ukážeš a chceš, abysme ti věřili?“
Chloe se na ni chladně podívala, znovu pokrčila rameny a pak odešla z místnosti. Kevin ji následoval. Hlavně kvůli tomu, že kdyby za ní šla Luna, nejspíš by došlo k velké hádce. A také proto, že na Chloe bylo něco zajímavého. Bylo toho tolik, co o ní nevěděl.
„Nemusíš mě sledovat,“ odsekla Chloe, když si všimla, že za ní Kevin jde chodbou.
„Myslel jsem, že bych tě tu provedl,“ řekl. „Víš… jestli chceš.“
Chloe znovu pokrčila rameny. Zdálo se, že má různé způsoby, jak krčit rameny. Tohle pokrčení nejspíš znamenalo, že jí to nevadí. Kevin si nebyl jistý, co si o ní myslet.
„Prohledávali jsme to tu od chvíle, kdy jsme se sem dostali,“ řekl Kevin. „Je tu kuchyně a skladiště. Taky nějaké sprchy. Tady je ložnice, ve které jsme spali. Jestli chceš, vyber si postel. Já spím tamhle a Luna taky.“
Chloe