Thor se podíval na temnící se nebe a zvažoval, co si počít. Nemohl přece nechat svoji ovci jen tak odejít. Nakonec si řekl, že jestli se bude pohybovat opravdu rychle, mohl by být do soumraku zpátky.
Jednou jedinkrát se ohlédl, aby zkontroloval stádo a potom se rychle rozběhl směrem na západ, do Temného lesa, kolem kterého se stahovala těžká mračna. Chvílemi měl pocit, že už prostě nemá žádný zbývající dech, ale nohy ho přesto nesly dál a dál. Věděl dobře, že teď už se nemůže vrátit, i kdyby třeba chtěl.
Bylo to jako běžet vstříc noční můře.
*
Thor seběhl sérii menších kopců aniž by si dopřál chvilku oddechu a už se blížil k těžkému baldachýnu Temného lesa. Cesty končily tam, kde stromy začínaly a on se najednou ocitl v neznámém teritoriu. Spadané listí hlasitě šustilo pod jeho nohama.
V okamžiku, kdy vstoupil do lesa, vše kolem něj pohltilo příšeří. Denní světlo bylo zachycováno borovicemi rozpínajícími své koruny někde v horních patrech lesa. Také zde bylo znatelně chladněji než venku, a jakmile překročil práh lesa, ucítil mrazení v zádech. Nebylo způsobené jenom temnotou a chladem – bylo tu ještě něco dalšího. Něco, co nedokázal pojmenovat…byl sledován.
Thor vzhlédl vzhůru k prastarým větvím, sukovitým, silnějším než on sám, pohupujícím se a vrzajícím v lehkém větru. Ještě se nedostal do lesa ani na padesát kroků, když tu zaslechl zvláštní zvířecí zvuky. Ohlédl se a zjistil, že už teď může jenom stěží rozeznat místo, kterým do lesa vstoupil, už teď se zdálo, že by nemusel najít cestu zpátky ven. Zaváhal.
Temný les byl odnepaměti pro celou osadu, i pro Thorovo vlastní povědomí, něčím hluboce záhadným. Žádný pasák, který kdy ztratil ovci v Temném lese, se nikdy neodvážil ji tam jít hledat. Dokonce ani takovýhle kousek do lesa. Pověsti o tomto místě byly příliš temné, příliš zlověstné.
Toho dne se ale už událo tolik věcí, že se Thor jednoduše přestal starat a odhodil veškerou opatrnost za hlavu. Jedna jeho část si ze všeho nejvíc přála opřít se do mantinelů jeho starého života, dostat se od domova co nejdál je to možné a jednoduše nechat život, aby s ním naložil tak, jak uzná za vhodné.
Odvážil se postoupit dále. Brzy se ale zase zastavil, protože si nebyl jistý kudy se vydat dál. Všiml si stop v listí a ohnutých větviček. Tudy jeho ovce určitě musela procházet. Vydal se tedy tím směrem. Po nějakém čase změnil směr ještě jednou.
Než stačila uběhnout další hodina, byl beznadějně ztracený. Snažil se vybavit si směr, kterým přišel, ale ať dělal co dělal, nebyl si vůbec jistý. Nepříjemný pocit sevřel jeho útroby, ale zároveň si uvědomoval, že jediný správný směr je teď ten, který vede kupředu.
V dálce najednou spatřil paprsek denního světla a vydal se k němu. Dostal se tak na malou mýtinku, na jejímž okraji se zastavil jako přimražený. Nemohl uvěřit tomu, co viděl.
Uprostřed mýtiny stál muž oblečený v modré saténové róbě. K Thorovi byl obrácený zády. Něco však nebylo v úplném pořádku. Postava stojící na mýtině nebyla normální člověk. Thor to mohl jasně cítit. Možná to byl druid. Stál tam, vysoký a vzpřímený, hlavu ukrytou v kápi, dokonale klidný a nehybný, jako kdyby ho okolní svět ani trochu nezajímal.
Thor si nebyl jistý co teď udělat. O druidech už slyšel, ale nikdy předtím žádného nepotkal. Podle znaků na jeho zlatě lemované róbě to nebyl jenom ledajaký druid, ty znaky byly královské. Byly to znaky Králova Dvora. Thor to nedokázal pochopit. Co dělá královský druid v téhle končině?
Po chvíli, která se zdála spíše jako věčnost, se druid pomalu otočil a podíval se na Thora. A Thor jeho tvář poznal. Sebralo mu to dech. Byla to totiž jedna z nejznámějších tváří v celém království. Králův osobní druid. Argon, kancléř králů Západního království v posledních několika stoletích. Co pohledával tak daleko od dvora, uprostřed Temného lesa, byla naprostá záhada. Thor si nebyl jistý, jestli se mu to všechno jenom nezdá.
„Tvé oči tě neklamou,“ řekl Argon a díval se přímo na Thora.
Jeho hlas byl hluboký, jakoby prastarý, jako kdyby skrze něj promlouvaly samotné stromy. Jeho velké průsvitné oči zkoumaly Thora od hlavy k patě a snad i skrz něj. Thor cítil silnou energii, která vyzařovala z druidova těla, jenž stál ve slunečním kuželu.
Thor se okamžitě vzpamatoval, poklekl a sklonil hlavu.
„Můj pane,“ řekl „je mi líto, že jsem tě vyrušil.“
Projev neúcty ke královu kancléři se trestal vězením nebo i smrtí. Tato informace byla Thorovi vštěpována od narození.
„Povstaň, dítě,“ řekl Argon. „Kdybych chtěl abys poklekl, řekl bych ti to.“
Thor se pomalu postavil a podíval se na druida. Argon popošel o několik kroků blíže. Zastavil se a hleděl na Thora tak dlouho, až se chlapec začal ošívat.
„Máš oči po matce,“ řekl Argon.
Thor strnul v překvapení. Svou matku nikdy nepoznal a nikdy nepoznal ani nikoho, kdo ji znal, tedy kromě otce. Řekli mu, že zemřela během jeho porodu. Thor kvůli tomu celý svůj život cítil pocit viny. Myslel si, že to byl důvod proč ho jeho rodina nenáviděla.
„Myslím, že si mě s někým pleteš,“ řekl Thor. „Já nemám matku.“
„Nemáš?“ zeptal se Argon pobaveně. „Zrodil jsi se pouze z muže?“
„Chtěl jsem říci, sire, že má matka zemřela při porodu. Myslím, že si mě pleteš.“
„Jsi Thorgrin z klanu McLeodů. Nejmladší ze čtyř bratrů. Ten, kterého nevybrali.“
Thor vykulil oči. Stěží dokázal pochopit jak se tohle vůbec může dít. Že někdo jako je Argon ho zná a ví o něm tolik informací. Bylo to mimo jeho chápání. Nikdy ho nenapadlo, že by ho mohl znát ještě někdo jiný mimo lidi z vesnice.
„Jak…tohle víš?“
Argon se zasmál, ale neodpověděl.
Thora to pouze naplnilo zvědavostí.
„Jak…“ opakoval Thor, „…jaktože znáš moji matku? Znal jsi ji? Jaká byla?“
Argon se otočil a odcházel pryč.
„Otázky až někdy jindy,“ řekl nakonec.
Zmatený Thor sledoval, jak druid odchází. Celé setkání bylo záhadné a vše se seběhlo příliš rychle. Chlapec se rozhodl, že nesmí nechat Argona jen tak odejít a rozběhl se za ním.
„Co tu děláš?“ zeptal se Thor ve snaze druida dohnat. Argon, opíraje se o prastarou slonovinovou hůl, kráčel neskutečně rychle. „Nečekal jsi tady na mě, že ne?“
„A na koho jiného?“ zeptal se Argon.
Thor musel zase popoběhnout, aby se mu druid opět nevzdálil. Mýtina už zůstala někde za nimi.
„Ale proč na mě? Jak jsi věděl, že tu budu? A co ode mě chceš?“
„Příliš mnoho otázek,“ řekl Argon.