Obrovitý imperián se na útočníka nevěřícně podíval, vykulil oči a potom se sesunul k zemi jako hromada starých hadrů.
To už se na Godfreyho vrhnuli dva další. Tasili své strašlivé meče a on věděl, že jeho zbraň se s nimi nemůže rovnat. Uvědomil si, že za tento čin zaplatí životem.
To se ale už ozvalo zavrčení, ohlašující, že Dray nehodlá jenom tak stát stranou. Skočil na jednoho ze strážných a málem přitom v letu narazil i do Godfreyho. Zahryznul se tomu muži do krku a cukáním vlastního těla jej strhnul k zemi. Tam mu vyrval hrdlo.
Ve stejném okamžiku už konečně dorazili i Merek s Ariem. Oba dva zároveň vrazili zbývajícímu strážnému své krátké meče do zad. Zabili jej ještě než stačil seknout po Godfreym.
Všichni se zastavili a zhrozeně si prohlíželi tu řezničinu kolem. Do jednoho byli šokováni tím, co právě provedli a také tím, že v sobě Godfrey vůbec našel k podobnému činu odvahu. Dray mu začal olizovat ruku.
„Nenapadlo by mě, že v sobě máš něco takového,“ řekl Merek obdivně.
Godfrey se nemohl ani pohnout.
„Já ani nevím, co jsem právě udělal,“ řekl slabým hlasem. O ničem nepřemýšlel, nic neplánoval, neměl ani čas začít se bát. Jenom nechal vztek, aby převzal kontrolu. Dělá to z něj snad hrdinu?
Akorth s Fultonem se mezitím zděšeně rozhlíželi na všechny strany, ve snaze zahlédnout případné imperiální posily.
„Musíme odsud okamžitě vypadnout!“ křičel Akorth. „Hned!“
Godfrey cítil, jak jej někdo chytil za ramena a potom táhnul pryč. Zabralo pár okamžiků než si uvědomil, že musí spolupracovat a dát se spolu s ostatními na útěk. I s Drayem po boku se všichni rozeběhli zpět do uliček Volusie, vstříc čemukoliv dalšímu, co si na ně osud přichystá pro příště.
KAPITOLA SEDMÁ
Darius seděl opřený zády k železným mřížím, jeho zápěstí byla spoutána stejně jako jeho kotníky a mezi oběma okovy se táhnul dlouhý, těžký řetěz. Jeho tělo bylo pokryté ranami a modřinami. Měl pocit, jako kdyby vážilo tunu. Vězeňský vůz poskakoval na nerovné cestě a on vyhlížel ven, pozoroval pouštní oblohu a cítil se strašlivě opuštěně. Jeho kočár projížděl nekonečně pustými kraji, kde nebylo možno zahlédnout vůbec nic zajímavého. Připadal si, jako kdyby se ocitl na samém konci světa.
Jeho klec byla částečně zastíněna, ale přesto se pruhy slunečního světla dostávaly dovnitř, a tak se musel v jednom kuse potýkat s trýznivým pouštním vedrem. Potil se, i když se snažil vůbec nehýbat a klidně dýchat.
Bylo mu to ale jedno. Celé jeho tělo hořelo horečkou z ran, bolelo jej od hlavy až k patě a sebemenší pohyb mu působil učiněná muka. Nekonečný řetěz bojů, bez možnosti si odpočinout více než jednu jedinou noc, jej naprosto vyčerpal. Teď zavřel oči a snažil se rozehnat vzpomínky na to všechno, ale pokaždé, když to udělal, docílil jenom toho, že viděl všechny své kamarády umírat v aréně vedle něj, zatímco on pokračoval dál v boji. Desmond, Raj, Luzi a Kaz, ti všichni tam zůstali. Všichni zemřeli, aby on mohl přežít.
Byl šampiónem, dokázal něco nemožného, ale to pro něj znamenalo jenom velice málo. Věděl, že smrt přichází tak jako tak, a že jeho odměna - svoboda, se nakonec proměnila v další boj v nové aréně. Tentokrát v hlavním městě Impéria. Stane se podívanou pro ještě větší a náročnější publikum a bude bojovat s ještě horšími nepřáteli. Odměnou za všechno co vykonal, i za oběti jeho bratří, tedy vlastně stejně byla vidina smrti.
Raději by zemřel rovnou teď, než aby si tím vším musel projít znovu. Jenže ani toto nemohl nijak ovlivnit. Byl spoutaný a zcela bezmocný. Jak dlouho ještě tato muka potrvají? Bude přinucen sledovat, jak poslední věc, kterou na světě ještě miluje, umírá také, než sám naposledy vydechne?
Znovu zavřel oči a zoufale se snažil ty vzpomínky vyhnat z mysli, když tu se mu najednou vynořila jedna mnohem starší, až z dob jeho dětství. Hrál si tehdy před chatrčí svého dědy v blátě. Učil se sekat dřevěnou tyčí. Znovu a znovu jí udeřil do terče z bambusových prutů, až jej děd nakonec vyrušil.
„Přestaň si pořád hrát s těmi klacky,“ zamračil se tehdy. „Chceš, aby si tě začali všímat? Chceš, aby si mysleli, že jsi bojovník?“
Potom mu hůl dokonce vzal a přelomil ji přes koleno. Darius se naježil hněvem. Pro něj to bylo něco víc než jenom hůl. Byla to zbraň, jediná, kterou kdy v životě měl. Znamenala pro něj úplně všechno.
Přesně tak, chci, aby věděli, že jsem válečník. Přesně tohle chci, aby si o mě lidé mysleli, pomyslel si.
Jenže jeho děd se už otočil zády, odcházel pryč a Darius neměl dostatek odvahy aby za ním onu rebelantskou větu vykřikl nahlas.
Namísto toho jenom zvedl rozbitou hůl ze země, držel oba kusy v rukou a po tvářích mu tekly slzy. Toho dne přísahal sám sobě, že se jim jednou všem pomstí. Za utrpení jeho vesnice a nutnost otročení pro Impérium.
Jednoho dne je všechny rozdrtí. Válečník – to bude to, co o něm všichni budou říkat.
*
Nevěděl, kolik času, hodin nebo dnů uplynulo, ani kdy vlastně upadl do spánku, ale když se probudil, všiml si, že jasná ranní pouštní slunce zářící na obloze předtím byla najednou o notný kus dále a jejich svit zoranžověl. Bylo pozdní odpoledne a blížil se večer. Vzduch byl o poznání chladnější a jeho bolavé tělo ztuhlo, takže bylo najednou těžší se pohnout. Dokonce měl problémy si i na tvrdé podlaze vozu byť jenom poposednout. Také cítil strašný hlad, jako kdyby několik dní za sebou nejedl. Koně uháněly neúnavně dál a dál po kamenité pouštní půdě a vůz se mnohdy zmítal tak, že se Darius udeřil hlavou o mříže. Zamrkal očima, aby se alespoň trochu vzbudil, když už si je nemohl promnout svázanýma rukama, a přemýšlel, jak daleko to může do Kapitolu ještě být. Už teď měl pocit, že cestuje celé věky.
Několikrát zamrkal a podíval se ven. Očekával, že jako vždy spatří prázdný horizont, poušť a nic než poušť, ale tentokrát uviděl něco jiného. Poprvé od vsazení do této klece se ve svém posedu napřímil.
Vůz začal zpomalovat a hromobití několika párů koní také utichalo. Silnice se rovněž zdála hladší, a obklopovala ji nová krajina. Darius spatřil něco, na co už potom nikdy v životě nezapomněl. Přímo z pouště se zvedala masivní hradba. Byla tak vysoká, že se zdála sahat až do nebes a táhla se kam až oko dohlédlo. Cesta je vedla k obrovské zářící zlaté bráně, nad níž se ochozy ježily kopími imperiálních vojáků. Darius si uvědomil, že musel spát mnohem déle než si myslel. Nejspíše několik dní, protože toto už musel být Kapitol.
Potom se zvuk klapotu koňských kopyt najednou razantně změnil, když vjeli na dřevěný most před branou. Projížděli kolem stovek vojáků, kteří tam drželi stráž a stavěli se do pozoru.
Ozvalo se mohutné zavrzání, když se zlatá brána, neuvěřitelný to příklad imperiální pompéznosti, začala otvírat dokořán, jako kdyby je chtěla pohltit. Za ní Darius spatřil to překrásné město. Podle jeho fortifikace navíc usoudil, že odsud