Volusie na něj klidně dál hleděla, ani se nezachvěla.
„Nebudu ti svoji nabídku opakovat,“ pronesla nenuceně. „Když teď kapitulujete, ušetřím vaše životy.“
Zmateně se na ni zadíval, jako by mu konečně došlo, že mluví vážně.
„Jsi bláznivá malá holka. Příliš dlouho jsi trpěla pod paprsky pouštních sluncí.“
Volusie na něj hleděla stále temnějším pohledem.
„Nejsem žádná malá holka,“ odpověděla. „Já jsem velká Volusie z velkého města Volusie. Jsem bohyně Volusie. A ty i všechny ostatní bytosti na zemi jste mi podřízeni.“
Při pohledu na ni se mu postupně měnil výraz ve tváři. Teď se na ni díval, jako by opravdu zešílela.
„Ty nejsi Volusie,“ řekl. „Volusie je starší. Sám jsem se s ní už setkal. Byla to velmi nepříjemná zkušenost. A přesto vidím jistou podobu. Ty jsi… její dcera. Ano, teď už je mi to jasné. Proč si s námi nepřišla promluvit sama tvoje matka? Proč posílá tebe? Svoji dceru?“
„Já jsem Volusie,“ odpověděla. „Moje matka je mrtvá. O to jsem se sama postarala.“
Vyslanec na ni hleděl stále vážněji. Poprvé za celou dobu se zdál nejistý.
„Možná se ti podařilo zavraždit svoji matku,“ řekl. „Ale jsi blázen, když vyhrožuješ nám. Nejsme žádná bezbranná žena a armáda Volusie je daleko odsud. Jsi blázen, když ses vydala tak daleko od svého sídla. Opravdu si myslíš, že můžeš získat město s pouhým tuctem vojáků?“ zeptal se jí. Pak sevřel do dlaně jílec meče, jako by se rozmýšlel, jestli ji má zabít.
Pomalu se na něj usmála.
„Nemůžu získat město s tuctem mužů,“ odpověděla. „Ale můžu ho získat se dvěma sty tisíci.“
Volusie pozvedla ruku do vzduchu. Svírala v ní zlaté žezlo. Nespouštěla oči z vyslance a zdvihala ruku stále výš. Sledovala, jak se jeho výraz znovu mění. Tentokrát bloudil očima on za jejími zády a z jeho pohledu šel vyčíst šok a strach. Volusie se nemusela obracet, aby věděla, na co se dívá: jejích dvě stě tisíc vojáků z Maltolisu obklopilo na její znamení horu a rozestoupilo se po celém horizontu. Vůdce Danských vyslanců teď věděl, jaká hrozba se řítí na jeho město.
Celý jeho doprovod se naježil, bylo vidět, že jsou všichni zděšení a nejradši by se obrátili a běželi do bezpečí svého města.
„Armáda Maltolisu,“ pronesl vůdce vyslanců. Hlas se mu poprvé roztřásl strachem. „Co dělají tady, s tebou?“
Volusie se usmála.
„Jsem bohyně,“ odpověděla. „Proč by mi neměli sloužit?“
Vyslanec teď na ni hleděl s výrazem hrůzy a překvapení.
„Přesto by ses neodvážila zaútočit na Dansk,“ řekl roztřeseným hlasem. „Jsme pod přímou ochranou hlavního města. Imperiální armáda čítá miliony mužů. Pokud zabereš naše město, mají povinnost zaútočit. Všechny vás při tom zmasakrují. Nemůžeš vyhrát. Přeci nejsi tak zbrklá. Nebo tak hloupá?“
Volusie se stále usmívala, užívala si jeho rozpaky.
„Možná tak trochu od obojího,“ řekla. „Nebo se prostě jen třesu, abych mohla vyzkoušet svoji novou armádu a ještě ji na vás trochu vycvičit. Máte neskutečnou smůlu, že vaše město stojí přímo na cestě mezi mými muži a kapitolem. A mě nesmí nikdo a nic stát v cestě.“
Zíral na ni a tvář se mu pomalu křivila ošklivým šklebem. Přesto ale bylo možné v jeho očích číst narůstající nepokoj.
„Přišli jsme jednat o podmínkách kapitulace a neshodli jsme se na nich. Připravíme se na válku, pokud je to to, co chceš. Jen si pamatuj: můžeš si za to sama.“
Pak náhle pobídl svoji zertu a s hlasitým výkřikem se obrátil a společně s ostatními vyrazil pryč. Skupina rozvířila mračna prachu.
Volusie nenuceně sesedla ze svojí zerty, pokynula rukou a přijala krátké zlaté kopí, které jí předal velitel Soku.
Pozvedla jednu ruku do větru, vnímala jeho směr a rychlost, přimhouřila oko a zamířila.
Pak prudce švihla rukou a vrhla kopí.
Klidně sledovala, jak koupí stoupá vysokým obloukem do vzduchu, zvolna klesá, letí dobrých padesát metrů a pak konečně uslyšela hlasité zanaříkání společně s uspokojujícím mlasknutím kopí zabodávajícího se do masa. Viděla, jak se kopí zanořilo do zad vůdce Danského konvoje. Ten hlasitě vykřikl a v kotrmelcích se zhroutil ze zerty na tvrdou pouštní půdu.
Jeho doprovod se zastavil a zhrozeně ho pozoroval. Všichni seděli na zertách, zdálo se, že se dohadují, jestli sesednout a sebrat velitele. Pak se podívali zpět a viděli všechny Volusiiny muže, jak pochodují směrem na město, a očividně se rychle rozmysleli. Obrátili se a prudkým tryskem vyrazili k městským branám. Vůdce nechali ležet v prachu.
Volusie se svým doprovodem dorazila k umírajícímu vůdci vyslanců. Seskočila k němu do prachu. Z dálky bylo slyšet hlasité kovové zadunění. Danští vyslanci se vrátili do města a padací brána se za nimi uzavřela, stejně jako masivní železná dvoukřídlá brána. Z města se stala nedobytná pevnost.
Volusie pohlédla na zem na umírajícího vyslance. Ten se obrátil na záda a hleděl na ni se směsicí strachu a znechucení.
„Nemůžeš útočit na někoho, kdo přijel vyjednávat,“ pronesl rozzlobeně. „Je to proti všem zákonům Impéria! Nikdo nikdy dřív neudělal nic takového!“
„Nechtěla jsem ti ublížit,“ odpověděla Volusie a poklekla po jeho boku. Natáhla ruku a dotkla se ratiště kopí. Pak na něj zatlačila a prohnala vyslanci hrot srdcem. Nepovolila, dokud se konečně nepřestal třást a nevydechl naposledy.
Široce se usmála.
„Chtěla jsem tě zabít.“
KAPITOLA DESÁTÁ
Thor stál na přídi malé loďky a srdce mu bušilo očekáváním. Jeho bratři stáli za ním a společně hleděli na ostrov, který se před nimi tyčil z vody. Proud je nesl přímo k němu. Když vzhlédl, viděl ostrovní útesy zvedající se do výše. Nikdy dřív nic takového neviděl. Vypadaly jako zdi z perfektně hladké bílé žuly. Ve světle dvou sluncí se třpytily po celé svojí výšce stovek stop. Samotný ostrov měl tvar kruhu a jeho základnu obklopovaly balvany. Zvuk vln, které se o ně tříštily, téměř bránil člověku v myšlení. Celý ostrov vypadal jako neproniknutelná pevnost, kterou by nedobyla ani největší armáda světa.
Thor zvedl ruku k očím, aby si je zastínil před slunečními paprsky. Zdálo se, že útesy končí ve výšce stovek stop a tvoří plošinu. Thor si uvědomil, že ať tam nahoře žil kdokoli, mohl tam žít v bezpečí navěky. Samozřejmě za předpokladu, že tam vůbec někdo žil.
Na samotném vrcholu, přímo nad ostrovem, se vznášel prstenec růžových a purpurových