Erec otevřel oči. Zářilo z nich bílé světlo a Alistair cítila, jak se něco v Erecovi mění. Jeho tělo, ještě před chvílí tak chladné, se začalo pomalu zahřívat. Cítila, že se do něj vrací jeho životní síla.
Erec na ni pohlédl se směsicí údivu a překvapení. V tu chvíli Alistair ucítila, že zásoby jejích sil jsou vyčerpané. Její vlastní životní síla zeslábla. Většinu jí předala Erecovi.
Ten pak zavřel oči a upadl do hlubokého spánku. Její ruce náhle zchladly, a když zkontrolovala Erecův tep, cítila, že se vrátil do normálního stavu.
Alistair vydechla úlevou, věděla, že se jí podařilo ho zachránit. Ruce se jí třásly vyčerpáním. Nová zkušenost ji unavila, ale zároveň se cítila povzneseně.
Díky, Bože, pomyslela si a sklonila se k Erecovi. Položila si tvář na jeho hruď a objala ho. V očích se jí zaleskly slzy, tentokrát to ale byly slzy radosti. Děkuji ti, že jsi mi nevzal mého manžela.
Alistair přestala plakat, vzhlédla a přehlédla celou scenérii. Viděla Bowyerův meč ležící na kamenné podlaze. Čepel i jílec byly pokryté krví. Nenáviděla Bowyera tak hluboce, že to nedokázala skrývat. Byla odhodlaná Ereca pomstít.
Alistair sama ještě celá od Erecovy krve, sebrala zakrvácený meč, pozvedla ho a začala si ho prohlížet. Chtěla ho odhodit pryč, chtěla vidět, jak se zařinčením skončí na opačné straně místnosti – když tu se náhle prudce otevřely dveře.
Alistair se obrátila, v rukou stále svírala zakrvácený meč a uviděla, jak se do místnosti vřítila Erecova rodina. Spolu s ní přispěchal tucet vojáků. Když se dostali blíž, jejich poplašený výraz se změnil ve výraz hrůzy – spatřili na zemi v bezvědomí ležícího Ereca.
„Co jsi to udělala?“ vykřikla Dauphine.
Alistair se na ni nechápavě podívala.
„Já?“ zeptala se. „Já jsem neudělala nic.“
Dauphine se zamračila a přistoupila blíž.
„Vážně nic?“ pronesla. „Jen jsi zabila našeho nejlepšího a největšího krále!“
Alistair na ni s hrůzou hleděla. Uvědomila si, že se na ni všichni dívají, jako by byla vražedkyně.
Sklopila zrak a spatřila meč ve svých rukách, spatřila krvavé skvrny na svých dlaních a své zakrvácené šaty. Došlo jí, že si všichni myslí, že na Ereca zaútočila ona.
„Já jsem ho nepobodala!“ protestovala Alistair.
„Ne?“ zeptala se Dauphine obviňujícím hlasem. „Takže ten meč se ve tvých rukách objevil nějakým kouzlem?“
Alistair se rozhlédla po místnosti. Ostatní kolem ní vytvořili kruh.
„Udělal to někdo jiný. Muž, který vyzval Ereca v poli, v bitvě: Bowyer.“
Ostatní se na sebe nevěřícně podívali.
„Tak takhle to tedy bylo?“ oponovala Dauphine. „A kde je tedy ten muž?“ zeptala se a také se rozhlédla po místnosti.
Alistair po něm nikde neviděla ani stopy a uvědomila si, že si všichni myslí, že je lhářka.
„Utekl,“ řekla. „Po tom, co Ereca pobodal.“
„A jak se jeho zakrvácený meč dostal tobě do rukou?“ pokračovala v obviněních Dauphine.
Alistair se s hrůzou zadívala na krvavý meč, který svírala v rukách, a s odporem ho zahodila. Meč se zařinčením dopadl na zem.
„Ale proč bych já chtěla zabít svého nastávajícího manžela?“ zeptala se.
„Jsi čarodějka,“ pronesla Dauphine a teď už stála přímo proti Alistair. „Tvému druhu se nedá věřit. Ach, bratříčku!“ vykřikla Dauphine a vrhla se na kolena k Erecovu boku. Dostala se tak mezi Alistair a Ereca, kterého teď pevně objímala.
„Co ti to jen provedli?“ zanaříkala Dauphine mezi vzlyky.
„Ale já jsem nevinná!“ vykřikla Alistair.
Dauphine se k ní obrátila s výrazem nejhlubší nenávisti. Pak pohlédla na vojáky.
„Odveďte ji do žaláře!“ přikázala jim.
Alistair ucítila, jak ji zezadu zachytávají cizí ruce, jak jí smýkají sem a tam. Byla úplně vyčerpaná. Neměla sílu se bránit a tak jí stráže bez problémů spoutaly ruce za zády a začaly ji táhnout pryč. Alistair bylo téměř jedno, co se s ní stane – ale když ji táhli pryč, nedokázala unést myšlenku, že ji oddělí od Ereca. Ne teď, když ji potřeboval ze všeho nejvíc. Uzdravení, které mu poskytla, bylo pouze dočasné. Věděla, že Erec bude potřebovat další dávku, a pokud mu ji Alistair neposkytne, bude vše ztraceno a Erec stejně zemře.
„NE!“ vykřikla. „Nechte mě být!“
Její křik se ale nesetkal s odezvou. Táhli ji pryč, ruce spoutané za zády, jako by byla jen jedním z mnoha obyčejných vězňů.
KAPITOLA TŘETÍ
Thor si musel rukama zastínit oči, světlo vycházející z otevírajících se zlatých dveří vedoucích do hradu jeho matky bylo tak intenzivní, že ho téměř oslepilo. Ze dveří směrem k němu vyšla postava. Každým kouskem těla cítil, že je to žena. Že je to jeho matka. Thorovo srdce se rozbušilo, když ji uviděl. Ruce měla svěšené volně podél těla a dívala se na něj.
Světlo se začalo pomalu vytrácet, stačilo to k tomu, aby mohl Thor dát ruce dolů a pohlédnout na ženu. Byla to chvíle, na kterou čekal celý život. Okamžik, který ho pronásledoval ve snech. Nemohl tomu uvěřit. Byla to opravdu ona. Jeho matka. Uvnitř hradu posazeného na samém vrcholu skaliska. Thor otevřel oči dokořán a poprvé na ni pořádně pohlédl. Stála jen několik stop od něj a opětovala jeho pohled. Poprvé v životě spatřil její tvář.
Thorovi se zatajil dech, když pohlédl na tu nejkrásnější ženu, kterou kdy v životě viděl. Vypadala, jako by stála mimo čas. Zároveň stará i mladá, její pleť byla téměř průsvitná, její tvář zářila. Mile se na něj usmála. Všiml si, že její blond vlasy jí sahají až k pasu. Všiml si jejích velkých, průsvitně šedých očí, jejích perfektně tvarovaných lícních kostí a čelisti, která měla stejný tvar jako jeho vlastní. To, co Thora při pohledu na ni překvapilo nejvíc, bylo to, že v její tváři viděl mnoho vlastních rysů – křivku její brady, její rty, šeď jejích očí, dokonce i její hrdé čelo. Jistým způsobem to bylo jako dívat se na sebe sama. Její pohled také nápadně připomínal pohled Alistair.
Thorova matka byla oblečená do bílé hedvábné róby a pláště, kápi měla staženou. Stála jako prostá žena s rukama svěšenýma podél těla, nezdobila se žádnými šperky, kůži měla hladkou a jemnou jako kůži dítěte. Thor dokázal cítit energii, která z ní vyzařovala. Intenzivnější, než jakou kdy cítil. Jako by cítil samotné slunce. Stál a nechával se tou energií zaplavovat. Cítil vlny lásky, které k němu od ní proudily. Nikdy dřív necítil tak bezpodmínečnou lásku a přijetí. Připadal