Westmoreland: “Kéž by tu s námi bylo
jen deset tisíc ze všech Angličanů…”
Jindřich V.: “Ne, bratranče…
…čím míň nás je, tím větší podíl slávy.
Nechtějte, prosím, ani muže navíc!”
--William Shakespeare
Jindřich V.
KAPITOLA PRVNÍ
Gwendolyn hlasitě křičela. Měla pocit, jako by ji měla bolest roztrhat na kusy.
Ležela na zádech na louce plné divokých květin. Břicho ji bolelo tak, jak si to nikdy dřív nedokázala ani představit. Bila pěstí do země, tlačila a snažila se dostat dítě ven. Jedna její část si přála, aby to všechno skončilo, aby se dostali do bezpečí ještě před tím, než se dítě narodí. Ale její větší část věděla, že dítě chce ven už teď. Ať se jí to líbí nebo ne.
Prosím, Bože, teď ne, modlila se. Jen několik dalších hodin, nech nás prosím nejdřív dojít do bezpečí.
Ale tak to být nemělo. Gwendolyn cítila další neskutečný nával bolesti, jak jí projel tělem, zaklonila se a zavřískala, jak se v ní dítě obracelo. Téměř už se chystalo ven. Věděla, že už není žádná možnost, jak to zastavit.
Gwen tedy začala tlačit. Nutila se dýchat tak, jak ji to naučily ošetřovatelky, a pomáhala dítěti ven. I tak se ale nezdálo, že by to fungovalo, a tak agonicky naříkala.
Ještě jednou se posadila a rozhlížela se po jakémkoli náznaku lidské přítomnosti.
„POMÓC!“ zakřičela z plných plic.
Nepřišla žádná odpověď. Gwen se nacházela uprostřed letních luk, příliš daleko od jakékoli živé duše, a její křik pohltily okolní stromy a vítr.
Gwen se vždycky snažila zůstat silná. Teď si ale musela přiznat, že se skutečně bojí. Ani ne tak o sebe, jako o svoje dítě. Co když je nikdo nenajde? I kdyby sama dokázala porodit, jak zvládne odejít s dítětem v náručí? Zachvátila ji nepříjemná předtucha, že tu i s dítětem zemřou.
Gwen se v myšlenkách vrátila do Zásvětí. K tomu osudovému momentu s Argonem, kdy ho vysvobodila, a k volbě, kterou musela udělat. K oběti. K nesnesitelné volbě, která padla na její hlavu. K volbě mezi dítětem a manželem. Teď plakala, když si vzpomněla na rozhodnutí, které udělala. Proč si život stále žádal nějaké oběti?
Gwendolyn zadržela dech, když se v ní dítě náhle obrátilo. Projela jí bolest tak strašná, že ji cítila od hlavy až po prsty na nohou. Připadala si, jako by se měla vzápětí rozdělit na dvě poloviny a ještě se přitom obrátit naruby.
Gwendolyn se zaklonila a s pohledem upřeným k nebesům zasténala. Snažila se představit si sebe sama kdekoli jinde než na téhle louce. Snažila se upnout myslí k něčemu, čemukoli, co by jí poskytlo alespoň náznak klidu a míru.
Pomyslela na Thora. Myslela na to, jak se poprvé setkali, procházeli právě těmito loukami a drželi se za ruce. Krohn jim skotačil u nohou. Snažila se v mysli ten obrázek oživit a vybavit si i nejmenší detaily.
Ale nefungovalo to. Otevřela oči a bolest ji vtáhla zpět do reality. Přemýšlela nad tím, jak se tu vlastně ocitla, úplně sama – a pak