Hlas přicházel někde zpoza Thora a zněl velmi mladě. Když se podívali tím směrem, spatřili malého kluka, mohlo mu být tak jedenáct, který běžel k nim a nesl něco, co vypadalo jako džbán plný tekutiny. Thor se sehnal a chlapec přes něj na brouka vychrstl obsah džbánu.
Brouk se rozeřval a z jeho obličeje začala stoupat pára. Pařáty si začal drásat tvář, ale jenom ji tím trhal na kusy a spolu s ní i své oči a celou hlavu. Řval hlasem tak strašlivým, že měl Thor pocit, že mu asi prasknou bubínky. Museli si dlaněmi přikrýt uši.
Potom se brouk konečně dal na útěk zpátky do džungle a brzy zmizel v porostu.
Vděčně se na toho malého kluka podívali. Byl oblečený do nuzných hadrů, měl dlouhé hnědé vlasy, světle zelené inteligentní oči a byl celý špinavý. Zdálo se, že je v téhle džungli doma.
Thor snad nikdy nebyl nikomu tak vděčný.
„Zbraně na Gathoru nepůsobí,“ řekl chlapec a zakoulel uličnicky očima. „Máte kliku, že jsem ho slyšel a byl jsem poblíž. Kdybych nedošel, tak už by bylo po vás. To nevíte, že tyhle obludy nemáte dráždit?“
Thor se podíval na ostatní a viděl, že i oni ztratili řeč.
„My jsme ho nedráždili,“ řekl Elden, který se jako první vzpamatoval. „To on na nás zaútočil.“
„Což by neudělal,“ řekl kluk drze, „kdybyste mu nevlezli na jeho území.“
„Co jsme měli dělat?“ zeptal se Reece.
„No, zaprvé se mu nikdy nedívat do očí,“ odpověděl kluk. „A pokud i tak zaútočí, tak si musíš lehnout tváří k zemi a nehýbat se dokud ho to nepřestane bavit. A ze všeho nejdůležitější je nezačít utíkat.“
Thor přistoupil k chlapci a přátelsky ho poplácal po rameni.
„Zachránils nám život,“ řekl. „Jsme tvoji dlužníci.“
Kluk jenom pokrčil rameny.
„Nevypadáte moc jako imperiální jednotky,“ řekl. „Vlastně vůbec nevypadáte jako někdo, kdo je odsud. Takže proč bych vám neměl pomoct? Přijdete mi podobní jako ta grupa, která se tu objevila před pár dny.“
Thor si s ostatními vyměnil významné pohledy a potom se obrátil zpátky k chlapci.
„Víš kam šli?“ zeptal se.
Kluk pokrčil rameny.
„Bylo jich hodně a nesli nějakou zbraň. Vypadalo to pořádně těžký, museli to nést úplně všichni. Pár dní jsem je sledoval. Bylo to hrozně snadný. Pohybovali se pomalu jako slimáci. A taky nebyli vůbec opatrní. Věděl jsem, že nejdou k našemu domu a tak jsem je sledoval jenom kousek. Můžu vás dovést tam, kde jsem toho nechal a ukázat vám správný směr jestli chcete. Ale ne dneska.“
Zmateně se na sebe podívali.
„A proč ne dneska?“ zeptal se Thor.
„Za pár hodin padne noc a to mi teda věřte, že nechcete bejt venku, až se to tu setmí.“
„Ale proč?“ zeptal se Reece.
Kluk se na něj podíval jako by ho považoval za blázna.
„Ethabugové,“ řekl.
Thor se na něj pozorně zadíval. Už teď se mu ten kluk zamlouval. Byl chytrý, nebojácný a zdálo se, že má dobré srdce.
„Nevíš, kde bychom se mohli na noc schovat?“
Kluk se ohlédnul a pak nejistě pokrčil rameny. Zdálo se, že nad něčím váhá.
„Myslím, že vás nemůžu vzít s sebou,“ řekl potom. „Děda by se zlobil.“
Vtom se zpoza Thora vynořil Krohn a vyrazil přímo k chlapci, jehož oči zazářily nadšením.
„Jé!“ vydechl.
Krohn mu nejprve zkusmo olízl ruku a potom se postavil na zadní a pokračoval s tváří. Chlapec se rozesmál a začal leoparda hladit po hlavě. Potom poklekl, zahodil svoje primitivní kopí a Krohna objal. Ten si položil packy na jeho ramena, jako kdyby mu objetí chtěl opětovat a vyvolal tím další vlnu chlapcova smíchu.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se. „A co vlastně je?“
„Jeho jméno je Krohn,“ řekl Thor s úsměvem, „a je to vzácný bílý leopard. Pochází z druhé strany oceánu. Z Prstenu. Stejně jako my. Líbíš se mu.“
Chlapec Krohna několikrát políbil, než se konečně zase postavil a podíval na Thora.
„Inu,“ řekl nejistě, „myslím, že vás k nám zkusím dovést. Snad to nebude dědovi moc vadit. Pokud ano, tak máte smůlu. Za mnou. Musíme sebou hnout. Brzy bude tma jako v pytli.“
Hned nato se otočil a rychle se vydal džunglí. Thor s ostatními jej následovali a nedokázali se přestat divit chlapcově obratnosti s jakou se proplétal hustým porostem, který očividně dobře znal. Bylo těžké s ním udržet krok.
„Lidé tudy občas procházejí,“ řekl za chůze. „Oceán a jeho proudy je přinesou přímo do přístavu. Někteří tudy jenom projdou a pokračují někam dál, ale většina to stejně nezvládne. Něco je sežere na téhle straně džungle, anebo o kus dál. Vy máte zatraceně štěstí. Je tu spousta horších věcí než Gathora.“
Thor polkl na prázdno.
„Horší než tamto? Co například?“
Kluk jenom zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi.
„To snad ani radši nechtějte vědět. Viděl jsem tu už dost pěkně hnusných kreatur.“
„Jak dlouho tu už jsi?“ zeptal se Thor zvědavě.
„Celý život,“ odpověděl chlapec. „Můj děda se sem přestěhoval, když jsem byl ještě úplně malej.“
„Ale proč zrovna na takovéhle místo? Jistě musejí být nějaká vhodnější pro život.“
„Ty toho o Impériu moc nevíš, co?“ zeptal se kluk. „Jejich vojáci jsou všude. Není vůbec lehký zůstat mimo jejich dohled. Kdyby nás chytili, okamžitě by z nás nadělali otroky. Sem ale chodí jenom zřídka a takhle hluboko do džungle skoro nikdy.“
Jak tak procházeli hustým porostem, Thor se v jednom okamžiku natáhl, aby prsty pohladil načechranou kapradinu, která rostla opodál, ale chlapec se v ten moment otočil a zakřičel na něj:
„NEDOTÝKEJ SE TOHO!“
Všichni se na místě zarazili a Thor se pozorněji zadíval na list, kterého se již téměř dotkl. Byl veliký, nažloutlý a vypadal naprosto neškodně.
Chlapec k němu došel a lehoučce se jej na jednom místě dotkl špičkou prstu. Kapradina se okamžitě sbalila sama kolem sebe. Bylo to nevěřitelně rychlé a jakmile se tak stalo, ozvalo se zasyčení a z rostliny se vyřinulo pár kapek kouřících trávicích šťav.
Thor byl v šoku.
„Masožravka,“ řekl chlapec. „Pěkná mrcha. Kdyby ses jí dotkl, už bys neměl prst.“
Thor se rostlinu podíval a potom ji s respektem obešel. Znovu si uvědomil jaké měli obrovské štěstí, že toho kluka potkali.