Po tom, co Riley přišlo jako příšerně dlouhá doba, uslyšela otevřít přední dveře.
April vstoupila do dveří a zpívala si.
Teď už se Riley dokázala postavit na nohy. "Kde jsi k čertu byla?"
April byla v šoku.
"Co máš, mami?"
"Kde jsi byla? Proč jsi neodpověděla na mou zprávu?"
"Promiň, měl jsem telefon na tichý režim. Mami, byl jsem jen u Cece doma. Přímo přes ulici. Když jsme vystoupily ze školního autobusu, její mamka nám nabídla zmrzlinu."
"Jak jsem měla vědět, kde jsi?"
"Nemyslela jsem si, že už budeš doma."
Riley sama sebe slyšela jak křičí, ale nemohla přestat. "Je mi jedno, co sis myslela. Nemyslela jsi. Musíš mi vždy dát vědět..."
Slzy stékající po Aprilině tváři se konečně zastavily.
Riley to rozdýchala, vrhla se vpřed a objala svou dceru. Nejprve bylo Aprilino tělo ztuhlé hněvem, ale Riley cítila, jak pomalu pookřálo. Uvědomila si, že jí po tváři tečou také slzy.
"Je mi to tak líto," řekla Riley. "Promiň. Jde o to, že jsme toho zažily tolik... prožily tolik hrůzy."
"Ale už je po všem," řekla April. "Mami, je po všem."
Obě se posadily na gauč. Byl to nový gauč, koupily ho, když se sem přestěhovaly. Koupila ho pro svůj nový život.
"Já vím, že je po všem," řekla Riley. "Já vím, že Peterson je mrtev. Já se na to snažím zvyknout."
"Mami, všechno je teď mnohem lepší. Nemusíš se o mě každou minutu strachovat. A nejsem nějaká hloupá malá holka. "Je mi patnáct."
"A jsi velmi chytrá," řekla Riley. "Já vím. Jen si to musím neustále připomínat. Miluji tě, April,"řekla. "To je důvod, proč někdy tak šílím."
"Já tebe taky miluju, mami," řekla April. "Jen se tolik nestrachuj."
Riley byla potěšena, že se její dcera znovu usmívá. April byla unesena, držena v zajetí a bylo jí vyhrožováno tím plamenem. Zdála se být naprosto normální teenager, i když její matka dosud získala zpět svou rovnováhu.
Přesto si Riley nemohla pomoci a přemýšlela, zda v myslí její dcery stále číhají temné vzpomínky a čekají na to, až se budou moci projevit.
Co se týče jí samé, věděla, že si potřebuje s někým popovídat o svých vlastních obavách a opakujících se nočních můrách. Bude to muset být brzy.
KAPITOLA ŠESTÁ
Riley se vrtěla na své židli, zatímco se snažila vymyslet, co chce říct Miku Nevinsovi. Cítila se neklidně a nervózně.
"Dej si na čas," řekl forenzní psychiatr, nahýbal se dopředu na svém kancelářském křesle a díval se na ni s obavami.
Riley se smutně zasmála. "To je ta potíž," řekla. "Nemám čas. Už se sotva potácím. Musím dojít k rozhodnutí. Odkládala jsem to příliš dlouho. Už jsi mě někdy zažil tak nerozhodnou?"
Mike neodpověděl. Jen se usmál a sevřel prsty.
Riley byla na Mikovo ticho zvyklá. Elegantní, spíše nervózní muž pro ni za ta léta zaujal mnoho podob – kamarád, terapeut, dokonce občas něco jako učitel. V těchto dnech mu obvykle zavolala, aby z něj dostala jeho vhled do temné mysli zločince. Ale tato návštěva byla jiná. Předchozí večer mu zavolala poté, co se po popravě vrátila domů a dnes ráno vyrazila do jeho krajské kanceláře.
"Tak jaké jsou přesně tvé možnosti?" zeptal se nakonec.
"No, myslím, že už musím rozhodnout, co udělat se zbytkem svého života – učit nebo být agentem v terénu. "Nebo vymyslet něco úplně jiného."
Mike se trochu zasmál. "Vydrž chvilku. Zkusme dnes neplánovat celou tvou budoucnost. Pojďme se teď držet toho tady a teď. Meredith a Jeffreys chtějí, abys vzala ten případ. Jen jeden případ. Není to buď / nebo. Nikdo neříká, že se musíš vzdát výuky. A vše, co musíš udělat, je říct ano nebo ne. Tak v čem je problém?"
Teď byla řada na Riley, aby byla zticha. Nevěděla, v čem je problém. Právě proto tu je.
"Předpokládám, že máš z něčeho strach," řekl Mike.
Riley těžce polkla. To je ono. Byla vyděšená. Odmítala si to přiznat, dokonce i sama sobě. Ale teď ji Mike přiměje o tom mluvit.
"Tak čeho se tak bojíš?" Zeptal se Mike. "Říkala jsi, že máš nějaké noční můry."
Riley, stále nic neříkala.
"To musí být součástí tvého PTSD problému," řekl Mike. "Přepadají tě ještě nečekané vzpomínky?"
Riley tuto otázku čekala. Konec konců Mike udělal víc než kdokoliv, aby ji dostal z traumatu obzvláště hrozného zážitku.
Zaklonila se, opřela si hlavu o židli a zavřela oči. Na okamžik byla znovu v tmavé Petersonově kleci a on jí vyhrožoval propanovým plamenem. Po několik měsíců poté, co ji Peterson držel v zajetí, si tyto vzpomínky neustále nutily cestu do její mysli.
Ale pak Petersona vystopovala a sama ho zabila. Ve skutečnosti ho rozmlátila na mrtvou kaši.
Pokud to není uzavření, pak nevím, co je, pomyslela si.
Teď byly tyto vzpomínky jakoby neosobní, jako by je pozorovala skrze příběh někoho jiného.
"Je mi líp," řekla Riley. "Jsou kratší a méně časté."
"A co tvoje dcera?"
Otázka do Riley bodla jako nůž. Pocítila ozvěnu hrůzy, kterou zakusila, když Peterson vzal April do zajetí. Stále ještě slyšela Apriliny výkřiky o pomoc, jak jí zvoní v hlavě.
"Myslím, že to ještě není za mnou," řekla. "Budím se se strachem, že ji opět unesli. Musím jít do její ložnice a ujistit se, že tam je a je v pořádku a spí."
"A to je důvod, proč nechceš vzít další případ?"
Riley se hluboce otřásla. "Já nechci, aby znovu něčím takovým prošla."
"To není odpověď na mou otázku."
"Ne, předpokládám, že není," řekla Riley.
Nastalo další ticho.
"Já mám pocit že je něco víc," řekl Mike. "Co jiného ti způsobuje noční můry? Co dalšího tě v noci budí?"
Se škubnutím se z její mysli vynořila další hrůzná myšlenka.
Ano, je tu něco dalšího.
I s očima dokořán mohla vidět jeho tvář – Eugene Fisk a jeho dětinský, groteskně nevinně vyhlížející tvář s jeho malýma, slídivýma očima. Riley se do těch očí během jejich smrtelné konfrontace hluboce zadívala.
Vrah držel Lucy Vargasovou s břitvou na krku. V té chvíli Riley pomýšlela na své nejstrašnější obavy. Mluvila o řetězech – těch řetězech, které k němu podle něj promlouvaly, nutily ho, aby páchal jednu vraždu za druhou, svazoval ženy řetězy a podřezával jejich hrdla.
"Řetězy nechtějí, abyste se zmocnil této ženy," řekla mu Riley.