Místo toho se Larsonová zeptala, "Měli jste už snídani?"
Všichni řekli, že ne.
"No, taková situace je nepřijatelná," prohlásila Larsonová se smíchem. "Pojďme to napravit, než zchřadnete. Pojďte se mnou a já vám ukážu pohostinnost pevnosti Mowat."
Larsonová pak opustila svůj tým a vydala se se třemi agenty FBI do důstojnického klubu. Riley si hned všimla, že plukovnice hovořila o pohostinství pravdu. Jídelní zařízení byl jako luxusní restaurace a Larsonová je nenechala za vlastní jídlo zaplatit.
U vynikající snídaně jednali o případu. Riley si uvědomila, že si potřebuje dát kávu. Jídlo také vítala.
Plk. Larsonová jim předala svůj pohled na případ. "Nejvíce charakteristickým rysem těchto vražd je metoda zabíjení a postavení obětí. Rolsky, Fraser a Worthing byli všichni výcvikovými seržanty. Všichni byli zastřeleni z velké dálky vysoce výkonnou puškou. A všechny oběti byly zastřeleny v noci."
Bill se zeptal, "Co dalšího mají společného?"
"Moc toho není. Dva byli běloši a jeden byl černoch, takže to není rasový problém. Veleli různým jednotkám, takže nemají společné žádné rekruty."
Riley dodala, "Pravděpodobně jste již našla soubory vojáků, pokáraných za disciplinární nebo psychologické záležitosti. A těch, kteří opustili kasárny bez povolení? Nečestné odchody?"
"Ty jsme prověřili," odpověděla Larsonová. "Je to velmi dlouhý seznam a už jsme si ho prošli. Ale já vám ho pošlu a vidíte, co si o tom budete myslet."
"Chtěl bych mluvit s muži z každé jednotky."
Larsonová přikývla. "Samozřejmě. Dneska po pohřbu můžete některé z nich odchytit a já připravím další schůzky, které si budete přát."
Riley si všimla, že si Lucy dělá poznámky. Přikývla na mladou agentku, aby jí položila vlastní otázky.
Lucy se zeptala, "Jakou ráži měly náboje?"
"NATO-kalibr," řekla plk. Larsonová. "7.62 milimetrů."
Lucy se podívala se zájmem na plk. Larsonovou. Řekla, "Vypadá to, že by zbraň mohla být M110 odstřelovací puška. Nebo možná Heckler a Koch G28."
Plk. Larsonová se trochu usmála, očividně na ni Luciny znalosti zapůsobily.
"Vzhledem k dosahu jsme hádali M110," řekla Larsonová. "Zdá se, že všechny náboje byly ze stejné zbraně."
Riley byla potěšena, že se Lucy tak plně zapojila. Riley myslela s oblibou na Lucy jako na svého chráněnce a věděla, že Lucy na ni myslí jako na svého mentora.
Učí se rychle, pomyslela si hrdě Riley.
Riley se podívala na Billa. Viděla z jeho výrazu, že je s Lucy také spokojen.
Riley měla vlastní otázky, ale rozhodla se je nevyrušovat.
Lucy řekla Larsonové, "Předpokládám, že hádáte, že to byl někdo s vojenským výcvikem. Voják na základně?"
"Možná," řekla Larsonová. "Nebo bývalý voják. V každém případě to byl někdo s vynikajícím výcvikem. Ne jen průměrný střelec."
Lucy zabubnovala o stůl gumou na své tužce.
Navrhla, "Někdo, komu se protiví autorita? Zejména výcvikoví seržanti?"
Larsonová se zamyšleně podrbala na bradě.
"Zvažovala jsem to," řekla.
Lucy řekla, "Jsem si jistá, že jste také uvažovala o islámském terorismu."
Larsonová přikývla.
"V těchto dnech to prostě musí být naše výchozí teorie."
"Osamělý vlk?" Zeptala se Lucy.
"Možná," odpověděla Larsonová. "Ale je možné, že jedná jménem některé skupiny – buď nějaké malé, která je nedaleko odtud, nebo mezinárodní, něco jako ISIS a Al-Káida."
Lucy se na okamžik zamyslela.
"Kolik muslimských rekrutů máte nyní v pevnosti Mowat?" Zeptala se Lucy.
"Právě teď, tři sta čtyřicet tři. To je samozřejmě velmi malé procento našich nováčků. Ale musíme si dávat pozor na profilování. Obecně platí, že naši muslimští rekruti jsou mimořádně oddaní. Nikdy jsme neměli žádné problémy s extremismem – pokud to je o něm."
Larsonová se podívala na Riley a Billa a usmála se.
"Ale vy dva jste velmi potichu. Jak chcete pokračovat?"
Riley se podívala na Billa. Jako obvykle viděla, že si myslí totéž, jako ona.
"Pojďme se podívat na místo vraždy," řekl Bill.
*
O několik minut později vedla plk. Larsonová Riley, Billa a Lucy napříč pevností Mowat.
"Které z míst chcete vidět jako první?" Zeptala se Larsonová.
"Pojďme je shlédnout v pořadí, v jakém se udály," řekla Riley.
Jak Larsonová řídila, Riley si všimla cvičících vojáků, kteří běhali přes překážkové dráhy a nacvičovali střelbu různými zbraněmi. Viděla, že to je nekompromisní, náročná práce.
Riley se Larsonové zeptala, "Jak daleko v jejich výcviku jsou tito rekruti?"
"Ve druhé fázi – v Bílé fázi," řekla Larsonová. "Máme tři fáze – červenou, bílou a modrou. První dvě, červená a bílá, jsou tři týdny dlouhé a tito rekruti jsou ve svém pátém týdnu výcviku. Poslední čtyři týdny budou v Modré fázi. Ta je tak těžká, jak je to jen možné. Tehdy rekruti zjistí, jestli v sobě mají, co potřebují k tomu, aby byli vojákem v armádě."
Riley v hlase Larsonové zaslechla hrdost – stejnou hrdost, jakou často slýchávala v hlase svého otce, když mluvil o jeho vojenské službě.
Má ráda to, co dělá, pomyslela si Riley.
Také neměla pochyb o tom, že plk. Larsonová je vynikající v tom, co dělá.
Larsonová zaparkovala u pěšiny, která vedla přes tábor. Vystoupili z auta a Larsonová je vedla na místo na cestě. Byl to otevřený prostor, bez stromů, které by mohly blokovat výhled.
"Seržant Rolsky byl zabit přímo tady," řekla Larsonová. "Nikdo neviděl ani neslyšel, že se to stalo. Nemohli jsme z rány nebo pozice jeho těla usoudit, odkud výstřel přišel – kromě toho, že to muselo být ze značné vzdálenosti."
Riley se rozhlížela kolem dokola a prohlížela si místo činu.
"V kolik hodin byl Rolsky zabit?" zeptala se.
"Asi ve dvacet dva hodin," řekla Larsonová.
Riley si čas převedla na civilní – deset hodin večer.
Představovala si, jak toto místo vypadalo tou dobou v noci. Třicet metrů od místa bylo několik lamp. I tak by zdejší světlo bylo docela slabé. Střelec musel použít noční vidění.
Pomalu se otočila, snažila se odhadnout, odkud výstřel přišel.
Na