Byli zde vrahové z nešťastné náhody a vrahové ze řemesla, lupiči a vůdcové lupičů. Byli tu prostí darebové a tuláci – osoby, jichž řemeslem bylo, dostati se k penězům, a jiné, jimž šlo jen o to, aby se najedly. Byli i takoví, o nichž by těžko bylo rozhodnouti, zač jen se mohli dostati sem? A zatím každý měl svou historii, smutnou a těžkou, jako třeštění hlavy po včerejším opojení. O své minulosti rozmlouvali vůbec málo, neradi vypravovali a snažili se patrně nepřemýšleti o minulosti. Znal jsem mezi nimi i vrahy, kteří se nikdy nezamyslili a tak byli veselí, že bylo možno se sázeti, že jim svědomí nečiní nikdy výčitek. Ale byly tu i osoby zasmušilé, skoro vždycky zamlklé. Svůj životopis vůbec zřídka kdo vypravoval a zvědavost nebyla jaksi v modě, nebyla zvykem, nezdála se slušnou Leda že se tu nebo tam dá někdo z dlouhé chvíle do vypravování a druhý chladnokrevně a zasmušile poslouchá. Překvapiti zde nemohl nikdo nikoho. „My jsme lidé grámotní!" říkávali často s jakousi podivnou samolibostí. Napadá mne, jak kdysi jeden lupič, nachmeliv se (v káznici bylo někdy možno se napiti) počal vypravovati, jak zavraždil nožem pětiletého chlapce; jak ho z prva přilákal hračkou, zavedl do jakési prázdné kůlny, a tam jak ho zavraždil. Celá síň, jež se až dosud smála jeho vtipům, dala se do křiku jako jedním hlasem, a zlosyn byl přinucen, aby umlk'. Nedali se trestanci do křiku z ošklivosti před jeho skutkem, nýbrž jen tak, protože nebylo třeba mluviti o tom, protože není obyčejem mluviti o tom.
Dodávám při té příležitosti, že oni lidé byli vskutku grámotní, a sice ne v přeneseném, nýbrž v doslovném slova smyslu. Jistě více než polovina z nich uměli číst a psáti. Na kterém jiném místě, kde se ruský lid shromažďuje ve velkých massách, mohli byste odděliti od něho zástup dvou set padesáti osob, aby polovice jich byla grámotných? Slyšel jsem později, že kdosi počal z podobných dát sestavovati důsledek, že grámotnost je zhoubou pro lid. To je nesprávné! Zde působí zcela jiné příčiny, ačkoli nelze nesouhlasiti, že grámotnost rozvíjí v lidu odvahu. Ale to přece není chybou!
Jednotlivé druhy trestanců lišily se oblekem. Jedni měli polovinu kazajky tmavohnědou a druhou šedou; podobně i na spodkách jedna nohavice šedá, druhá tmavohnědá. Kdysi na práci přišlo k nám trestancům děvčátko, jež přineslo na prodej preclíky, dlouho se na mne dívalo a najednou se dalo do smíchu: „Ach, to je hloupé !" vykřikla; „i šedého sukna se nedostalo, i černého sukna se nedostalo !" Někteří měli celou kazajku pouze ze šedého sukna; za to rukávy měli tmavohnědé. Hlavu také holili různými způsoby; jedněm oholili půl hlavy od předu do zadu, druhým napříč hlavy.
Na první pohled bylo možno pozorovati jakousi nápadnou shodnost v celé té podivuhodné rodině. I nejoriginálnější osobnosti, jež nevolky ovládaly druhé, i ty se snažily, jak by si přisvojily společný ton celé trestnice. Celkem mohu říci, že všechen ten lid – vyjma několik nečetných, nevyčerpatelně veselých lidí, začež se jim dostávalo všeobecného opovržení – byl lid zasmušilý, závistný, ješitný, vychloubavý, urážlivý a u vysoké míře dbalý formálnosti. Umění ničemu se nediviti bylo největší ctností. Všichni trpěli manií, jak se chovati na zevnějšek. Ale nezřídka nejvypínavější vzezření přecházelo bystrotou blesku ve svrchovanou malomyslnost. Bylo mezi nimi vskutku několik v pravdě mohutných lidí; ti se chovali prostě a nepřetvařovali se. Ale divná věc! Z těchto opravdu mohutných lidí několik bylo z míry ješitných, tak že ješitnost jich přecházela v chorobu. Vůbec ješitnost, zevnějšek, byly hlavní věcí. Většina byla mravně zkažena a strašně podlá. Klevetám a pomluvám nebylo konce: to bylo peklo, svrchované peklo. Ale proti domácím pravidlům a přijatým zvykům trestnice nikdo si nedovolil se vzpouzeti; všichni se jim podřizovali. Vyskytovaly se povahy, ostře od druhých se lišící, těžko a jen s namáháním se podřizující, ale přece se podřizovaly. Přicházeli do trestnice lidé, kteří si přes příliš dovolili, kteří přes příliš vybočili na svobodě z míry, tak že i zločiny své páchali na konci jako by ne sami, jako by sami nevěděli proč, jako v horečce a mrákotách; často z ješitnosti, podrážděné do nejvyšší míry. Ale u nás je ihned zkrotili, třebas někteří z nich, než přišli do káznice, bývali hrůzou celých vsí a měst. Nováček, rozhlédnuv se kolem sebe, poznal ihned, že se dostal jinam, než kam chtěl, tady že nikoho nepřekvapí, a nepozorovaně krotnul a přizpůsoboval se obecnému tonu.
Tento obecný ton záležel na zevnějšek z jakési zvláštní osobní vážnosti, jíž byl proniknut div ne každý chovanec trestnice. Zrovna jako by název trestance, odsouzence byl skutečně nějakou úřední hodností a sice čestnou hodností! O studu a lítosti ani potuchy! Ostatně pozorovala se i jakási vnější zkroušenost, tak říkaje oficiální, jakési klidné mudrování,: „Jsme lidé ztracení," říkávali; „neuměli jsme býti živi na svobodě, musíme nyní běhati zelenou ulici, počítati řady." – „Otce, matky jsme neposlouchali, nyní musíme poslouchati kůži na bubnu." – „Nechtěl jsi šíti zlatem, tluc nyní kamení kladivem."
Vše to se pronášelo často buď jako mravoučná průpovídka, buď ve způsobě pořekadla nebo navyklého úsloví, ale nikdy opravdově. Byla to jen samá slova. Pochybuju, aby se byl jediný z nich v duchu přiznával, že jednal nezákonně. Ať se opováží někdo mimo spoluvězně vyčisti trestanci jeho přestupek (ačkoliv – řeknu mimochodem – není zvykem Rusů, dělati výčitky zločincům!). Osopí se na něho a nadávkám nebude konce. A co za mistry byli všichni v nadávání! Spílali si rafinovaně, umělecky. Spílání přivedli na stupeň vědy. Snahou jejich bylo dopáliti ne urážlivým slovem, nýbrž spíše urážlivým smyslem, duchem, ideí, a to je rafinovanější, jedovatější. Neumlkající hádky rozvíjely ještě více tuto vědu mezi nimi. Všechen ten lid pracoval ve stínu hrozící hole, byl tedy vlastně nezaměstnaný a proto se mravně kazil; nepřišel-li kdo už mravně zkaženým, tedy se zkazil v káznici. Shromáždili se sem všichni nikoli po své vůli; všichni si byli na vzájem cizí.
„Čert troje lápti roztrhal, než nás sebral do jedné hromady!" říkávali sami o sobě; a proto pomluvy, uskoky, babské klevety, závist, sváry a hněvy bývaly vždy na prvním místě v onom zcela neobyčejném životě. Žádná baba není s to, aby byla tak babskou, jako někteří z oněch lotrů. Opakuju, že i mezi nimi bylo několik mohutných osobností, charakterů, zvyklých po celý svůj život lámat a poroučet, otužilých a nebojácných. K nim se nevolky chovali s úctou; sami pak oni, ač velmi často žárlivi na svou slávu, celkem se snažili, aby nebyli ostatním na obtíž; do marných hádek se nepouštěli, chovali se neobyčejné vážně, byli rozvážliví a vždycky skoro poslušní trestnické správy – nikoliv proto, že by poslušnost byla jich principem, že by ji uznávali za svou povinnost, nýbrž jen tak, jako by se byli o to smluvili s úřadem, seznavše plynoucí odtud vzájemnou výhodu. Ostatně s nimi jednali opatrně. Připomínám si, jak kdysi jednoho z takových trestanců, člověka odhodlaného a neznajícího bázně, známého představeným pro své zvířecí náklonnosti, zavolali pro jakýsi přestupek ku potrestání. Byl letní den, doba po práci.