„Či se mně to jen zdálo?" pravil pan Goljadkin, znova se ohlížeje vůkol sebe. „A kde to vlastně stojím?.. Ech, ech!" dodal, pokývav hlavou a při tom s nepokojným, tesklivým pocitem, ano se strachem počal upírati oči v kalnou, mokrou dáli, napínaje ze všech sil svůj zrak a všemi silami se snaže proniknouti krátkozrakým pohledem svým mokré prostředí, jež se rozprostíralo před ním. Ale nebylo tam nic nového, nic zvláštního nepadlo do oka panu Goljadkinu.
Zdálo se, že všechno bylo v pořádku, jak se sluší a patří, to jest sníh se sypal ještě hustěji, hruběji a silněji; ve vzdálenosti dvaceti kroků nebylo vidět praničeho; svítilny skřípaly ještě pronikavěji než dříve, a vítr – zdálo se – ještě plačtivěji, ještě žalostněji táhl svou tesklivou píseň, jako neodbytný žebrák, jenž chce vyprositi měděný groš na kus chleba.
„Ech, ech! Co jen se to děje se mnou?" opětoval si pan Goljadkin, vydav se znova na cestu a stále se při tom ohlížeje. V tu dobu jakýsi nový pocit ozval se v celé bytosti pana Goljadkina, jako by tesklivost a zase jako by strach… Zimničný záchvěv proběhl jeho žilami. Okamžik ten byl nesnesitelně nepříjemný!
„Vždyť to nic není," pravil sám k sobě, aby si dodal mysli; „nic to není; možná, že to pranic neznamená, ani cti to nepošpiní. Snad to tak bylo třeba," pokračoval, sám nechápaje, co mluví. „Snad se to všechno svým časem obrátí k lepšímu, nebude nač si stýskat a pravda vyjde na jevo."
Mluvě takovým způsobem a slovy sobě ulevuje pan Goljadkin sebou otřásl, shodil se sebe sněhové vločky, jež mu pokryly hustou vrstvou klobouk, límec, plášť, nákrčník, boty a všechno; – avšak podivného pocitu, podivné neurčité tesklivosti své nemohl se zbaviti, ji nemohl se sebe setřásti. Kdesi daleko ozvala se dělová rána.
„Nu, počasí!" pomyslil si náš hrdina; „snad nebude povodeň? Střílejí z děla, voda se patrně zdvihla příliš vysoko."
Sotva že však dořekl, či vlastně pomyslil si ta slova, pan Goljadkin spatřil před sebou člověka, jenž mu šel vstříc a jenž patrně také, jako on někde se opozdil. Zdálo by se, že je to věc nepatrná, nahodilá; ale, neznámo proč, pan Goljadkin se zarazil, ba i strach na něho padl. Ne, že by se bál špatného člověka, ale tak, možná… „Kdož ví, kdo je ten opozdilý člověk," mihnulo se hlavou pana Goljadkina; „může být, že právě on snad je tu nejdůležitější, že nejde jen náhodou, že má určitý cíl, že křižuje mou cestu, mne se dotýká."
Ostatně dosti možná, že myšlénky pana Goljadkina nebyly právě takové, nýbrž že jen pocítil okamžitě cosi podobného a velice nepříjemného. Nebylo však času dlouho přemýšleti a pociťovati. Příchozí byl už na dva kroky od pana Goljadkina. Pan Goljadkin ze zvyku si pospíšil vzíti na sebe zvláštní tvářnost, kterou vyjadřoval, že on, pan Goljadkin, jde svou cestou, že mu do nikoho nic není, že cesta je pro všechny dosti široká a že on, Goljadkin, nikomu nepřekáží.
Náhle však se zarazil, jakoby přimražený, jakoby bleskem poražený a potom se rychle obrátil nazpět za mimojdoucím, jedva že tento ho minul; obrátil se s takovým vzezřením, jakoby bylo něco ze zadu do něho strčilo, jako by byl vítr obrátil jeho větrnou korouhvičku. Mimojdoucí rychle mizel v sněhové metelici. Také chvátal, byl taktéž, jako pan Goljadkin, odět a zahalen od hlavy do paty, a taktéž, jako on, cupal drobnými, rychlými krůčky po chodníku Fontánky, trochu při tom poklusávaje.
„Co, co je to?" šeptal pan Goljadkin, nedůvěřivě se usmívaje, při tom však se otřásl celým tělem. Mráz mu přeběhl po zádech.
Zatím mimojdoucí zmizel úplně, už nebylo slyšeti ani jeho kroků a pan Goljadkin pořád ještě stál a hleděl za ním. Nicméně i on se konečně vzpamatoval.
„Nu, co to vlastně je," pomyslil si rozmrzele; „co pak jsem opravdu pozbyl rozumu?" Při tom se obrátil a šel dále svou cestou, čím dál tím víc urychluje kroky a snaže se raději o ničem nepřemýšleti. Zavřel za tím účelem dokonce i oči. Náhle ve skučícím větru a hluku nepohody doletěl k jeho sluchu opětně zvuk něčích, velice už blízkých kroků. Škubnul sebou a otevřel oči.
Před ním ve vzdálenosti asi dvaceti kroků černal se opět jakýsi rychle k němu se blížící člověk, člověk tento chvátal, šel drobnými, rychlými kroky; mezera se bystře zmenšovala. Pan Goljadkin mohl si už dobře prohlédnouti svého nového, opozdivšího se soudruha – prohlédl si ho a vzkřikl překvapením a hrůzou; nohy pod ním klesly. Byl to týž, jemu známý chodec, kterého před deseti minutami viděl kráčeti mimo sebe, a který se zcela neočekávaně nyní opět před ním objevil.
Ale nejen že tento div překvapil pana Goljadkina – a překvapen byl pan Goljadkin tak, že se zastavil, vzkřiknul a chtěl cosi promluvit; nýbrž pustil se dokonce i za neznámým a zavolal na něho, aby jej tím rychleji zastavil. Neznámý skutečně se zastavil – tak asi deset kroků od pana Goljadkina a sice tak, že světlo z blízké svítilny padalo na celou jeho postavu, zastavil se, obrátil se k panu Goljadkinu a s netrpělivě mrzutou tváří čekal, co mu řekne.
„Odpusťte, snad jsem se zmýlil," vykoktal třesoucím se hlasem náš hrdina. Neznámý se mlčky a mrzutě obrátil a rychle šel dále svou cestou, jakoby chvátal, aby nahradil dvě sekundy, ztracené s panem Goljadkinem.
Co pak se týče pana Goljadkina, v tom se rozechvěly všechny žilky, kolena se mu podehnula, oslábla, tak že zastenal a přisedl na kamenný sloupek u chodníku. A bylo skutečně od čeho přijíti v takový úžas. Hlavní věc je ta, že onen neznámý zdál se mu nyní najednou jaksi známým. To by ostatně nebylo nic. Ale on poznal, skoro úplně poznal nyní tohoto člověka. Často ho vídal, tohoto člověka, kdysi ho vídal, ba ještě nedávno, ale kde? Snad ne včera? Avšak ani to nebyla hlavní věc, že pan Goljadkin ho vídal často; vždyť zvláštního v tom člověku nebylo skoro pranic a na první pohled nebudil rozhodně v nikom zvláštní pozornosti tento člověk. Byl to člověk, jako všichni, slušný, rozumí se, jako všichni slušní lidé, a měl snad lecjaké, možná že i dosti význačné přednosti – slovem byl to člověk úplně svůj. Pan Goljadkin nechoval ani nenávisti, ani nepřátelství, ba ani sebe lehčí nepřízně k tomuto člověku; spíše naopak, zdálo by se. Přece však (a v této okolnosti spočívala právě hlavní síla) přece však za všechny poklady světa nepřál by si setkati se s ním, a zejména setkati se tak, jako nyní na příklad.
Řekneme ještě více: pan Goljadkin znal úplně tohoto člověka; věděl dokonce, jak ho i zovou, jaké jest příjmení tohoto člověka, a přece by se za nic, za nijaké poklady světa neodhodlal nazvati ho, nepřiznal by se, že ví, že se jmenuje takto, tak že mu říkají po otci a takové že jest jeho příjmení.
Jak dlouho trvalo překvapení pana Goljadkina a jak dlouho proseděl na chodníkovém sloupku, nemohu říci; náhle však, vzpamatovav se trochu, vstal a dal se do běhu, co měl síly, neohlížeje se; ztrácel dech, dvakráte klopýtnul, div neupadl a při té příležitosti osiřela i druhá bota pana Goljadkina, kterou také opustila kaloše. Konečně pan Goljadkin zvolnil trochu krok, aby nabral dechu, ve spěchu ohlédl vůkol a uviděl, že, ani toho nepozoruje, proběhl celou svou cestu po Fontánce, přešel Anničkův most, minul část Něvského prospektu a nyní stojí na úhlu Litějné ulice.
Pan Goljadkin zahnul do Litějné.
Stav jeho v ten okamžik podobal se stavu člověka, stojícího nad strašným srázem, když půda se pod ním trhá, už se láme, už se pohnula, vzala převahu, padá, táhne jej s sebou do propasti, a nešťastník po celou tu dobu nemá síly ani pevného ducha, aby uskočil nazpět, aby