„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a navěky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože můj, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“
Ruka držící knihu poklesla do klína. Hluboký povzdech zachvěl se bezděky na rtech mladého studenta. Pohnutí zračilo se mu ve vyjasněné tváři i v očích, hledících před se zahradou, stopenou v kráse a poslední záři letního podvečera.
Doříkal Komenského večerní modlitbu, ale nevěda ještě se modlil. Duch jeho unesen zbožným nadšením cítil slast pravé, vroucí modlitby. Ještě nikdy snad se tak nemodlil, ani za slavného hlaholení zvonů, ani pod nádhernou klenbou chrámovou, k níž se nesly kotouče vonného dýmu a vířily proudy lahodných tónů, jako toho krásného podvečera ve stínu starého stromu pod širými, božími nebesy.
VII. PRAEMIO DONATUS
Čas se nachyloval ke žním. Také mladý Věk se na ně chystal. Pozdě usínal, záhy vstával, světnicí choralistickou nebo klášterní zahradou přecházel anebo pod ořechem sedával a vždycky s knihou v ruce. Pracoval usilovně k tomu, aby jeho školní žeň letos byla nejbohatší. Dosud odbýval první třídy gramatikální sice slušně, ale beze zvláštního vyznamenání. Největší vinu v tom dával němčině. Nyní, když v tom jazyce mluvil hbitě, jako když bičem mrská, neměl se nač vymlouvat. A věru, v poslední třídě nižšího oddělení značně lépe to chodilo nežli jindy, takže mladý choralista tím povzbuzen napjal jmenovitě v poslední čas toho roku všechny své síly, aby se dostal k žádoucí metě.
Snažil se o to také kvůli převorovi, zvláště pak kvůli páteru Matyáši, jemuž chtěl způsobiti radost. Věděltě, že starý bibliotekář školní vyznamenání vysoko cení a že by již také proto měl z toho veliké potěšení, neboť pokládal Františka za svého chráněnce a vychovance.
Pro tuto horlivou práci mladý Věk ochabl také v tajném přistavování žebříčku ke dvířkám řetízkem zavřeným a všechen čas a všechnu píli věnoval knihám školním.
A tak nastal konečně den, kdy mělo se rozhodnouti, jsou-li podstatný jeho dobré naděje ve znamenitý výsledek. Jist si jím nebyl, ale doufal a naději svou i před páterem Matyášem naznačil, ač jen skromně a schválně s větší nejistotou. Svátečně vystrojen, provázen požehnáním starého bibliotekáře, u něhož se zastavil, nežli odešel, odebral se do gymnasia k piaristům. Po slavných službách božích zavedli je do největší školní síně, jež všecku svou tvářnost změnila. Již na chodbě poblíže dveří zelením ověnčených bylo něco zvláštního, co se tu jen jednou do roka zjevovalo: dva vlaské bubny, u nich otylý bubeník a trubači s troubami, stojící zatím v okenním výklenku.
František zhlédnuv bubny a trouby, pomyslil si: ,,Letos-li?“ Z veliké síně školní lavice zmizely, jen stranou pódia u zdi tři lavice, čestná škamna. Zrovna proti pódiu a jeho katedře kobercem zastřené vypínala se ,,rostra“, řečniště červeným suknem potažené.
Nyní, kdy studenti všech pěti tříd gymnasijních se do síně nahrnuli, trčelo nad spoustou jejich hlav. Šum a bzukot hlasů zvučel slavnostní síní. Rázem však utichl, když venku ztemna, rychle zazvučely kotly, když hukot ten přešel v prudký vír a když zahlaholily trouby, až se jejich fanfárou okna otřásla. Tu tam mnohý studentík zbledl, málokdo z nich ubránil se zachvění a zraky všech, v nichž znáti bylo napětí i rozčilenost, obrátily se ke dveřím, jimiž vstupovali nejprve vysoký pán v krásném vyšívaném kabátě fialové barvy, v napudrované vlásence s copem, v hedvábných punčochách a ve střevících s přezkami, maje kord po boku.
Byl to vysoký úředník z gubernia jako vládní komisař a direktor; za ním prefekt gymnasia, profesoři, všichni v slavnostních piaristických sutanách s pláštíky, za těmi rodiče, příbuzní a známí studentů, kolik se jich jen mohlo vejiti.
Pán z gubernia usedl na pódiu za katedrou, prefekt vedle něho u stolku, na němž se leskly zlaté ořízky knih krásně vázaných, kolem nich na židlích ostatní profesoři a z hostí nejpřednější, jak jen místa bylo. Lavice však stranou pódia u zdí zůstaly prázdny.
Fanfára dozněla, panstvo usedlo, hluk a šum utichly. Studenti stah jako zed. Nyní se zraky všech obrátily na hezkého studenta, byl poeta a studoval vždycky s vyznamenáním, který vstoupil na řečniště a začal po latinsku řeč uvítací. Kolega jeho stál skrčen za řečništěm, maje psanou tu řeč pohotově, aby napověděl, když by bylo třeba. Ale nebylo. Student ani se nezajíknuv přednesl řeč svou zvučně a pěkně, takže šum pochvaly se ozval na pódiu, když dokončil.
A nyní! Již se to blíží! Mladému Věkovi bilo srdce hlasitě; stál jako z kamene, ač nitro jeho se chvělo. Hle, pán z gubernia něco po latinsku odpověděl, nyní prefekt mluví, již béře seznam do ruky, a „Klassenvorlesung“ nastává. Jak to dopadne – Už začíná poslední třídou, již jmenoval dva premianty, už jednomu každému bubnují, fanfára hřmí a jásá! Husí kůže naskočila Františkovi. Premianti dostávají po knize krásně vázané a usedají v čestné škamně.
František napínal sluch i zrak, ale mnoho ze čtení neměl. Po premiantech četl prefekt akcesisty, jimž všem sumou a ne jednotlivě jako premiantům zatroubili a zabubnovali. Čte ostatní, kteří mají primu, i ty, kteří propadli. U těch to výslovně neřekl, ale čta známky z jednotlivých předmětů vy nenechal v pořadí předmět ten, z něhož dostali ,,secundam“.
Jak dlouho to trvá, co jich jest! Věk se nemohl ani dočekati. Až přece. To byl poslední v abecedě, ještě intráda celé třídě a nyní nastupuje jeho třída. Prefekt béře knížku do ruky a začíná:
„Praemio donatus est –“
„Ó bože, jen jeden – to je amen!“ bleskem kmitlo se Františkovi. Vtom sebou škubl.
„Franciscus Věk, Bohemus, Dobrušcensis,“ četl prefekt. Bubny zahlaholily, trouby zazvučely, Františku Věkovi zahráli první, slavnou fanfáru. Zčervenal jako krocan, oči mu zahořely, prsa se šířila, až se mu dech zatajil, a jako u vidění přikročil ke stolku a přijal z ruky prefektovy krásně vázanou knihu. Zahledl jeho úsměv i to, jak pán z gubernia vlídně pokynul hlavou.
Poklonil se zhluboka, pak usedl na dávno žádaném místě, mezi vyznamenanými, mezi premianty, on sám z celé své třídy! Samojediný! Toho se nenadál. Počítali alespoň dva, a hle, jen jeden. Jak se páter Matyáš zaraduje, jak ho pohladí! A doma! Kdyby tu tak byli, kdyby maminka slyšela, jak mu zahráli, jak byl vyznamenán, jistě by radostí zaplakala. Však bude mí ti radost, až přijede domů, až všecko poví a tu to praemium ukáže!
Hleděl před se, ale ne již s takovým napětím. Poslouchal, jak brali třídu po třídě, jak vyznamenaným troubili a bubnovali, jak známky četli. Nemohl odolati, aby se nepodíval na knihu odměnnou. Byl to Vergilius a v něm malá knížka, latinská výroční zpráva i vysvědčení, seznam všech studentů i jejich všech známek. Po svých, nemoha se dočkati, jen mrkl a všude: E moribus, e doctrina religionis, e studio linguae latinae, e geographia et historia, e mathesi, všude „em“