a malým ten, kdo zná jen malý cíl.
Nevěřme nikomu
Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále ni haně,
nevěříme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu – všechno je mam.
Všude nám hrozí zášť lítého vraha,
dýku on skrývá i pod vábný kroj,
zhubit nás věčná mu, jediná snaha,
proti nám svata mu všeliká zbroj:
plápolem válečným, osvěty třpytem,
v násilí zjevném i v úskoku skrytém
bez klidu vede ten odvěký boj.
Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,
nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,
nevěřte! minulé věky nás učí,
stále též varuje přítomný čas -
Na bratří zklamaných ohromném rovu
každým dnem úskočně klamáni znovu
či chcete, bláhoví, věřiti zas?
Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,
zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,
nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,
nevěřme nástraze lahodných slov,
nevěřme slibům ni přísahám svatým,
slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,
ruce nechť královské píší je v kov.
Věřme jen sobě, své práci a píli,
věřme jen svatému nadšení v nás,
věřme jen vítězství slovanské síly,
která si podepře krajní tu hráz,
věřme, že národ náš, veliká Sláva
s korouhví lidskosti za štítem práva
dobude korunu velebných krás!
Dva zvony
Dva zvony visí pod Petřínem,
dva věrní druzi mnohý čas,
nad mariánským vzletá týnem
tři staletí jich velký hlas,
jej opětují stráně kolem,
on mocně duní širým dolem
a plní Prahu zpěvem svým;
však nasloucháš-li bystrým sluchem,
zvuk proznívá těch zvonů ruchem:
Hus, Hus, Jeroným!
Mnich bosák obraz matky boží
kdys před vítězným vojskem nes’,
a svaté panně na podnoží
vzdor lidu kacířského kles’,
na popravišti strašným soudem
krev odbojníků tekla proudem
a znovu v Čechách vládl Řím;
meč břitký s ohněm vyplel sémě,
jež zasili v prsť naší země
Jan Hus, Jeroným!
A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,
zde vyvolil si byt a chrám,
v něm spasný obraz rajské děvy
nad oltář vztyčil k modlitbám
a za slavíky štíhlé věži
ze staré kaple bludných kněží
dva zvony vyrval ssutým zdím,
dva zvony, s nichžto vyhlazena
zlá dvojí líc, dvě kletá jmena:
Jan Hus, Jeroným!
Tak sám ten arcikacíř dvojí,
jenž chystal pravé víře zmar,
měl nyní slavit v novém kroji
pád bludařství a církve zdar -
Než, poprvé když v bytě novém
zpěv jejich zazněl zvučným kovem,
tu mnichy zděsil pekla šprým -
Jak výsměch vzdorný v jejich cely
ty zvony nepodajné hřměly:
Hus, Hus, Jeroným!
Hned snešeny jsou zvony s hůry
a vytržena srdce z nich
i přelity jsou v nové stvůry,
jež vykropil a žehnal mnich,
kol vryta do nich zbožná slova,
šperk svatých znaků,jmena nová -
kříž zvítězil nad čarem zlým:
již umlklo na české nivě:
Hus, Hus, Jeroným…
Leč nikoli! V tom kovu starém
přec vytrval i starý zvuk
a pod vnuceným cizím tvarem
bil tajně dávný srdce tluk.
Jej nevytiskla z věrných zvonů
moc exorcismu, svatých konů,
on pod útlakem pouze zdřím’,
a duším věrným v jejich znění
vždy duníval jak dávné hřmění:
Hus, Hus, Jeroným!
A teď jej slyší tisíc uší,
těch družnýchzvonů pravý hlas,
jenž z mrtvých srdcí k živým buší
jak mučedníků svatých vzkaz:
„Jak zvonů nám, i lide, tobě
sok vyrval jaré srdce v zlobě,
znak cizí údům vtiskna mdlým,
byl’s přelit v nástroj svého vraha,
z úst vyrvána Ti jména drahá:
Jan Hus, Jeroným.“
Však nechať tebe přetvořili
všem zemím v pohrdu a smích,
přec v mošně žebrácké ti zbyly
dva skvosty vzácné předků tvých:
Ať svalili tvůj Sion v rumy
a zdeptali tvé smělé dumy,
tvé bible vmetli v žár a dým:
vždy tajně choval’s pravdy žízeň,
s níž podstoupili ohně trýzeň
Jan Hus, Jeroným.
A druhý odkaz, klenot ryzí:
to milý hlahol rodných slov;
nechť přeléván ve tvary cizí,
jím