První parta. Karel Čapek

na Kristýnu, řekli mu lidé, u Adamů budou mít volný pokoj; on Adam je taky lamačem na Kristýně, tak tam budete jako doma. Standa se šel pozeptat – pěkný nový domek se zahrádkou; a u okna šila paní. Prý až se vrátí muž ze šichty, řekla a šila dál nějaké modré šatečky. A když Standa kvečeru přišel znovu, ryl na zahrádce dlouhý a hubený člověk. Prý tady pronajímáte pokoj, povídá Standa přes plot. Tu ten člověk zvedl hlavu, a Standa se skoro lekl: takové měl zapadlé a divné oči. ,Co? Pokoj?‘ řekl, jako by to nemohl pochopit, a poškrabal se na bradě, až mu štětiny chrastěly. ,A, vy myslíte pokoj,‘ vyhrkl potom a obrátil se k oknu. ,Co myslíš, Mařenko, máme tady pokoj?‘ – ,To ty víš sám,‘ vydechla skloněná hlava za oknem. – Člověk si hladil týl a díval se zamyšleně dolů na vozače Půlpána. ,Pokoj by byl,‘ řekl neurčitě. ,A proč –‘

      Trvalo to chvíli, než Standovi ukázal ten pokojík v podkroví; byl tak čistý a zánovní, že z toho bylo člověku skoro teskno.

      Nu co, Standa se nastěhoval do Adamova domku, někde člověk musí bydlet; ale už první noc se mu tam zdálo nějak ticho; vyklonil se z okna a vidí – dole na kamenném schůdku sedí Adam, hubu opřenu o dlaň, a dívá se do tmy; pak se těžce zvedl, až mu klouby praskaly, a po špičkách zašel domů. Potom ještě zapraštěla postel, a konec, jako když se zavře černá tůň.

      Budu chodit s Adamem na šichtu, myslil si Standa ze začátku. Ale kdežpak, nešel s ním nikdy; bůh suď, jak se vždycky ráno ten Adam vytratil ze svého domku, – Standa ho pokaždé zastihl až u známkovny, kde si bral své číslo; a to se ještě na něho Adam podíval z těch zapadlých očí, jako by Standu ani neznal, a potom začal ze sebe až bůhví odkud vytahovat něco jako lidskou řeč, odchrchlal, zarazil se, polkl naprázdno a teprve pak zahučel na půl huby Zdař bůh. Takovou práci mu to dalo. Někdy s ním Standa sjížděl klecí dolů do šachty; smrdělo to natlačenými mužskými, starými šaty a nakyslým dusnem; havíři hlučeli, buď že si z někoho dělali srandu, nebo jen tak povšechně nadávali; jenom Adam stál jako kůl, chránil dlaní svůj kahan a díval se nepřítomnýma očima na ty ubíhající kolmé stěny; nikdy nerozlepil hubu a nikdo ho taky neoslovil, nejvýš ,Těbůh, Adame‘, a dost. Vozač Standa pracoval na jiném předku než Adam, ale bylo to hned vedle; někdy, když žvýkal svůj kus špeku s chlebem a nebyl tam dozorce, šel se podívat na Adamův ort. Adamova parta právě rubala silný uhelný pilíř, a Standa, jak se v tom ještě nevyznal, mohl na polonahém Adamovi nechat oči; sic mu trčely ze zad obratlové trny jako hřeben, ale snad navrtával pilíř těma zapadlýma očima, že se mu přímo drobil na kusy; uhlí čistě vyrubáno po samo nadloží, jež zrovna svítilo jako klenba, – krásná práce, cítil nováček Půlpán. ,Člověče, aby ti to nespadlo,‘ povídá Adamovi Grygar mrkaje na tu klenbu. Adam se narovnal, divže mu ty obratle nezachrastily jako klokočový růženec. ,Co?‘ řekl. ,A, to ještě doberu.‘ – Prý má Adamova parta vždycky o třetinu větší výkon, říká závistivě Baďura. ,Lidi, já byl tam u nich jednou vozačem, ale to jsem se naběhal s huntem jako listonoš. Vsaď se, že to jednou Adama zavalí; leze za každým kouskem uhlí, když už se mu strop sype na palici. Jednou dozorce na předku povídá, tak, vyrabovat výdřevu a pryč. Tak odebrali kopny a stojky, a hned to začalo nahoře ve skále varovat. A najednou Adam povídá, ten uhel tam na stropě nenechám, ještě by nám udělal zápar. A já říkám, pozor, Adame, už to tam harašilo, podvalí se to. On nic a leze tam se sbíječkou. Člověče, tři plné hunty ještě nadělal, než vylezl; a najednou, žuch! z nadloží sletěl balvan jako sargdekl, takový kámen jsem ještě neviděl. Balvan jako chrám, člověče. Však to fouklo, až nás to všechny porazilo jako kuželky. A Adam – bledý ti jako papír. Ty tam jednou zůstaneš, ty troubo, říkám mu. A taky jo, uvidíš. Ale proč to dělá, to bych rád věděl.‘

      ,Ten? Ten by dávno byl dozorcem, kdyby uměl otevřít hubu,‘ mínil Grygar. ,Člověče, na poroučení musíš mít držku.‘

      ,Copak, to on si vydělá své,‘ přemýšlel Baďura. ,Domek prý má už skoro zaplacený, a jeho žena šije na ženské – Já nevím, že by byl Adam tak na peníze.‘

      ,To víš, Adam,‘ bručel Grygar. ,Holt nemá to v pořádku,‘ dodal neurčitě a plivl na místo, kam nasazoval vrtačku.

      Asi to tak bude, že Adam nemá něco v pořádku; a takový se to zdá být hodný člověk. Na celé Kristýně není většího dříče; slova na porubu nepromluví a vrtá, vrtá, jen se mu ty obratle ježí pod kůží; a když se skončí šichta, dobrá, složí čistě své nádobíčko, natáhne si košili a kabát a jde beze slova ke kleci. A pak se půl hodiny myje pod sprchou. Jiný si po hříšném těle udělá šmyk šmyk mokrou prackou, otřepe se a už leze do kalhot; ale Adam má svůj vlastní kartáč a houbu, a když už se ostatní dávno trousí ven, mydlí a drhne si své kostnaté hnáty, jen mu ty zapadlé, roztržité oči mrkají z mydlin. Počkám na něho, myslí si někdy vozač Standa, ale kdepak; už neví, co by na sobě myl a utíral, protože na mladé kůži se mour tak nedrží, už neví, jak by si znovu zavazoval a rozvazoval střevíc, a dlouhý Adam si ještě pořád drhne pod sprchou hubená stehna a táhlé, rousnaté břicho, konce to nebere. – Tak co, Adame, půjdete už? – ,A, jen si jděte,‘ hučí Adam a mydlí si propadlé dolíky mezi žebry. Tož pravda, prý jsou havíři nejčistší z dělníků, protože se denně myjí, jak je pánbůh stvořil; ale u Adama je to zrovna jako obřad, tak dlouho a vážně se meje. Říkejte si co chcete, ale když je boží tvor nahatý, nemá koukat tak zkroušeně jako kostelník při pašijích. Jeden si při tom píská, druhý frká a třetí dává k lepšímu nějaké vejšplechce, nic pro báby, ale to už mezi chlapy patří k věci; každý nějak halasí, je rád, že už má po šichtě, jenom Adam mlčí a zádumčivě mrká z hlubokosti své těžkosti. Adam je divný.

      A neříkejte, že je tohle v pořádku: on spí v kuchyni a jeho žena – v takovém pokojíčku, samá záclonka, co si sama našila. Pokud je Standovi známo, nikdy Adam do toho pokojíčku nevkročil. Přijde z práce, vezme si z trouby kafe a pomalu jí, sedě na truhlíku s uhlím; Marii klesnou vedle v pokojíčku ruce se šitím do klína, a ona sedí, řekl bys, že bez života, kdyby se jí někdy tak silně nezvedla ramena vzdechem. Tík, tík, dělá kanárek nad její hlavou a zkusí zatrylkovat, ale sám se toho lekne a přestane; takové je tam ticho. Potom se Adam zvedne a po špičkách se šátrá ven, na zahrádku. Marie sevře rty a začne zase šít; zahrčí šicí stroj, začne rolovat a křičet kanár, na dvorku cukruje párek hrdliček. Kolohnát Adam se na zahrádce schoulí na bobek a pleje mezi mladými sazeničkami karotky nebo petržele. Nebo se vytratí na dvorek a něco tam robí, třeba novou klec na hrdličky nebo trelážku pro své fazole, a s nesmírným soustředěním mrká těma zapadlýma, těžkýma očima na svou titěrnou práci. Na zápraží vyjde Marie a řekne kamsi před sebe: Já jdu tam a tam se šitím. Adam něco zahučí a nezvedne ani hlavu; ale jak zaklapnou vrátka, narovná se, jak je dlouhý, a dívá se za svou ženou, – jde rovně, ani ty pěkné, vysoké boky se jí nepohnou – Kdepak už zašla Marie mezi hornickými domky! a Adam ještě pořád stojí bez hnutí a vyzírá za ní zapadlýma očima. Už to tak bude, že to někdo tady nemá v hlavě nebo v srdci v pořádku.

      A jednou se to tedy vozač Standa dověděl; řekl mu to Falta, řečený Pepek, takto mladolamač a huba nevymáchaná. ,Já bych s takovou ženskou žádné okolky nedělal,‘ prohlásil Pepek. ,Člověče, jen jí pořádně ukázat, že jsem mužský, a přestala by vzdychat.‘ A Pepek hned připojil bližší údaje, jak a s jakou důkladností by jí to ukázal on. ,Zeptej se Ančky, člověče,‘ vycedil sebevědomě. ,Tak se to dělá; pak si ženskou takhle otočíš kolem prstu, jak je na tebe měkká. – Cože je s Marií? Ale, ona byla dcera poddůlního tamhle z Murnau; chodila na nějakou školu, kde se holky učí šít a háčkovat, –