když já jsem jasně řek: Je to tak
– že to pak není tak?”
Za obecného vzrušení došlo k prudké kontroverzi mezi Hamletem a Poloniem, který drtil svého blekotajícího partnera břitkými a pohotovými slovy:
“Jak se má milý princ Hamlet?
Znáte mne, princi?
To snad ne, princi.
Poctivec, princi?
Svatá pravda, princi.
Mám, princi.
Copak to čtete, princi?
Ale oč jde, princi?
Co nejskromněji se s vámi loučím, princi.
Buďte zdráv, princi.
Hledáte prince Hamleta? Tady je.”
Hamlet po zásluze odbyt jeho pádnými a trefnými slovy, rozpačitě něco blábolil za obecné nepozornosti; svým známým nevěcným způsobem, pleta páté přes deváté, snažil se odvést rozpravu na jakési herce, ale Polonius, vrátiv se právě včas ze zákulisí, jej parátně usadil několika slovy:
“Mám pro vás novinu, princi.
Přišli k nám herci, můj princi!
Na mou čest!
To je nějak dlouhé.
Bude se s nimi jednat, jak zaslouží, princi.
Pojďte, páni!”
Není divu, že pan Hamlet se po těchto věcných slovech odvážil pronést jenom samomluvu, bál se zřejmě odpůrce tak pohotového.
Po přestávce, věnované zákulisnímu jednání, zasáhl Polonius do děje několika závažnými radami:
“Ofelie, ty tu choď! My, Vzácnosti,
se tady skryjem. Čti si tuhle knížku.”
Následovala soukromá rozprava prince Hamleta s Ofelií, po níž Polonius výstižně pravil zejména toto:
“Jdi si, Ofelie!
Nemusíš říkat, co tu mluvil princ:
my víme všecko!”
Zatím princ Hamlet nastrojil – ovšem krajně nemístně – jakousi hereckou produkci: během této trapné epizody se Polonius právem vyjádřil:
“Vidíte?”
V souvislosti s tímto nešťastným počinem Hamletovým došlo k bouřlivému konfliktu mezi Poloniem a Hamletem. Jako rána za ranou dopadaly na prince břitké šlehy Poloniovy:
“Královna chce s vámi mluvit, princi, a ihned.
Ať mne čert, opravdu: docela velbloud.
Hřbet má jak kolčava.
Úplně velryba.
Já vyřídím.”
Zahanbený Hamlet si nemohl po tomto morálním výprasku ulevit nežli samomluvou, jak už je jeho nechvalným a málo statečným zvykem.
V dalším průběhu hry dlužno zaznamenati cenný a obezřelý námět Poloniův:
“Můj pane, už jde k matce do komnaty:
já musím rychle někam za čaloun,
abych je vyslechl. Teď sbohem, Výsosti;
však ještě přijdu, než půjdete spat,
a řeknu vám, co poznám.”
Ke královně pak trefně pravil:
“Hned tady bude. Já si vlezu sem.
Jen, prosím, hezky rázně!”
V dalším průběhu jej Hamlet zákeřně probodl; a tu Polonius podotkl se svou obvyklou pohotovostí a přímostí:
“Oh, jsem zavražděn!”
Smrtí Poloniovou by se měla hra skončit; co následuje, jsou beztoho jen jalové řeči bez hlavy a paty; zejména princ Hamlet obtěžoval rozčarované posluchačstvo svými nevhodnými a příliš osobními samomluvami, jako má-li být, či nebýt. Dobrá polovina hry mohla klidně odpadnout. Nebýt skvělých projevů Poloniových, byl to ztracený večer.
Vylíčili jsme děj Hamleta co nejpodrobněji, aby si uvědomělý čtenář sám učinil obraz o celé hře. Obecenstvo, když bylo s nejhlubší pozorností vyslechlo mohutné řeči Poloniovy, jevilo o konec hry zřejmý nezájem. Jen mizivý hlouček nekritických straníků aplaudoval na konci prázdnému mlácení slámy a demagogickým frázím Hamletovým. Soudná veřejnost se takovým laciným úspěchem ovšem oklamat nedá.
Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI
I vyvstal muž jeden a vyzýval Aliho, bývalého vezíra, na soud. “Ali,” pravil, “ledacos se o tobě praví, i žádá si čest světa islámského, aby aneb tvá vina, aneb tvá nevina byla dokázána před kádím.”
“I zajisté,” pravil Ali, “tuze rád, ó muži, se postavím před soud, ale jen s tou podmínkou, že dříve budou co do své viny či neviny – já nedím jaké – vyslechnuti všichni ostatní vezíři, což jich koli bylo, jakož i všichni nynější i bývalí pašové, limbašové a ostatní hodnostáři; pak i já se dostavím na soud.”
*
Jednoho dne pak se rozlehl na tržišti křik a lidé chytili mezkaře jménem Mahmud. “Ukaž své kapsy,” volali lidé, “nebo ztratil se na tržišti váček denárů.”
“Jsem ochoten obrátit své kapsy,” děl Mahmud, “abych ukázal celému světu svou poctivost; ale dříve ať všichni lidé na tržišti obrátí své kapsy a vypovědí před soudem, odkud mají své denáry. Pak i já tak učiním.”
I divili se lidé řkouce: “Chytrý je Mahmud. Zdali nás by co podobného napadlo?”
O DESÍTI SPRAVEDLIVÝCH
I řekl Hospodin: Protože rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských a hřích jejich že obtížen je náramně:
Sstoupím již a ohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím.
Vtom přistoupiv Abrahám řekl: Zdali také zahladíš spravedlivého s bezbožným?
Bude-li padesáte spravedlivých v tom městě, zdali předce zahubíš a neodpustíš místu pro padesáte spravedlivých, kteříž jsou v něm?
I řekl Hospodin: Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně.
A odpovídaje Abrahám řekl: Co pak, nedostane-li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město? I řekl: Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pěti.
Opět mluvil Abrahám a řekl: Snad nalezeno bude čtyřidceti? A odpověděl: Neučiním pro těch čtyřidceti.
I řekl Abrahám: Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu: Snad nalezeno bude tam třidceti? Odpověděl: Neučiním pro těch třidceti.
A opět řekl: Aj, nyní počal jsem mluviti k Pánu svému: Snad se nalezne tam dvadceti? Odpověděl: Nezahladím i pro těch dvadceti.
Řekl ještě: Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu: Snad se jich najde tam deset? Odpověděl: Nezahladím i pro těch deset.
I odšel Hospodin, když dokonal řeč k Abrahámovi; Abrahám pak navrátil se k místu svému.
Genesis 18,20–33
I