Boží muka. Karel Čapek

co tam chci, a jen proto jsem si tam začal prohlížet vývěsní tabuli jízdního řádu. Místo, které mi u vás napadlo, tam bylo zatrženo nehtem, ale docela stejně bylo podškrtnuto ještě jiné místo, které mi dříve nepřišlo na mysl, ale o kterém Lída určitě mluvívala. Bylo to, jako by tam Lída hledala vlak. Není to jistota; ale je to tak neobyčejná shoda, že tam pojedu.

      Ještě něco: Najdu-li ji, platí Vaše pravděpodobnost nebo má neobyčejná náhoda? Matka by řekla, že je to řízení boží. Nevím. Té chvíle odjíždím.”

      Celý následující den strávil Holub ve zvláštním napětí. Kvečeru dostal telegram a otevřel jej skorem v horečce. Bylo tam jen: “Byl marně na obou místech. Martinec.”

      Tu pocítil Holub nesmírnou, hlubokou úlevu. Smál se a pobíhal, jako by se mu dostalo neočekávané výhry. Tedy není to tak, volal na sebe, není to tak! Lída to tak neudělala! Pojala jej neskonalá něžnost a soucit k Lídě; na rtech chvěly se mu tisíce polovědomých slov, které by byl řekl jí nebo o ní.

      Toho večera Holub nevyhnutelně potřeboval vidět lidi, bezpočtu lidí v ulicích a kavárnách. Zmocnila se ho potřeba protáhnout ten den co nejvíce, přes noc a do zítřka, a nepustit ho za nic na světě. Zdálo se mu navýsost poetické, že Lída utekla; byl v jakési extázi; radoval se bez míry a ani si neuvědomil, že je sám a tich po celou noc. Cítil, že chvíle je příliš důležitá, než aby ji popustil; nesl v sobě něco širého a bál se jen rozdrobit to v myšlení. Jsem vysvobozen, cítil; ale bože, dej, aby mé vykoupení zůstalo milostí! ať neprocitnu! ať trvám! Snad Lída spí, myslil si sladce, ztracena ve světě jako veverka v lese; a já nevím o jejích krocích víc než o jejích snech. Ale je dobře, že sní; že žije nevyzpytatelně a nedohledně, a bloudí-li, že aspoň bloudí po svém a na neznámých místech. Ať je kdekoliv! je jenom dobře, že není na místě znamenaném osudem; je daleká a vábná a stojí na prahu nesčetných kroků: tak ji teď nalézám. Bože, mýlil jsem se; neštěstí, zločin nebo fátum, – každý, kdo chce trefit, míří do černého, do nejčernějšího černého; ale to nejčernější mne klamalo; to nejčernější a hluboce černé, to nejhlubší se nestalo.

      Celá ta noc byla oddech po veliké tíze; ale již druhého dne klesal na Holuba nový tlak. Což se toho už nezbavím? Proč mi nejde Lídino neštěstí z hlavy? Proč se vlastně tolik starám o osud? Odkud to na mne přišlo jako mánie? Znovu vynořila se mu mladá dívka, jak ji posledně viděl. Seděla na pohovce stočena v sebe, sevřená v pohybech, tichá a polonepřítomná, a náhle se silně otřásla. Bylo to, jako by byla schoulena v ohromné dlani, jež se pomalu svírá. Ten neodbytný obraz stiskl mu srdce.

      Konečně došel nový dopis od Martince: “Drahý pane, tak bych potřeboval s Vámi mluvit, že Vám aspoň musím psát. Lída je nahoře v pokoji a nespí, pláče, je beze smyslů. Jsem stále ještě na druhém místě, kam jsem z Prahy jel. Nenašel jsem jich tu, ale nemohl jsem okamžitě odjeti; a zatímco jsem čekal na spojení, přijeli ti, které jsem hledal. Strávili dvě noci v Karlových Varech, než jeli dále sem, do německé samoty. To je jediná okolnost, které jste nepředvídal. Dotyčný člověk již zmizel; poznal jsem jej málo, ale s hrůzou vzpomínám na svůj hovor s ním. Lída mlčí nebo běduje v pláči, a mně je jí palčivě líto. V tom stavu ji nemohu odvézti zpět. Stěží jsem ji přinutil, aby se mnou napsala pohlednice známým do Prahy, ,ze společného výletu‘ bratra a sestry. Je v ní přímo žízeň skandalizovat se až do zničení, zahodit se, – nerozumím tomu, ale spoléhám na příští dny, že procitne. – Sem chtěla jet ovšem ona; pobyt v K. V. prosadil on teprve cestou; byla to bezohledná neopatrnost. Nemohu Vám vylíčit, jaké scény jsem zažil; bylo mi jako na prahu pekla nebo šílenství. – Lídě jsem řekl, že jsem ji našel neobyčejnou náhodou, kterou už znáte; vím, že to je klam, ale nemohu jí říci, že jste ji nalezl Vy. Naopak počítám na Vás, že nás ihned po návratu navštívíte a budete první, na kom Lída shledá, že nikdo nemá nejmenšího tušení. – Záleží mi na tom, aby se brzo uklidnila.”

      Holub upustil dopis. Ano, pro Lídin klid. Ubohá věc Lída!

      HORA

      Dítě, jež na dně starého lomu si hrálo s kalužemi po včerejším lijáku a stavělo stružkám hráze, našlo pod skalní stěnou mrtvolu muže s roztříštěnou hlavou. Ač neznalo smrti, pocítilo bázeň a běželo skrýt se do klína maminčina. Teď už má v náručí kočku a neví, proč tatínek odhodil práci a vyběhl ven. Kočka je lepší než kaluže.

      Kdo by stál nahoře nad lomy, viděl by celou ves jako na dlani; viděl by dítě, jež křičíc a vzlykajíc utíká domů; viděl by vyběhnout drobnou mužskou postavu a spěchati po vsi s rozčileným chvatem mravence. A najednou hemží se plno figurek, jež mávají rukama a běží jedním směrem, potrhaným řádkem dolů do lomů. Tu ten, kdo by stál nahoře, by se zasmál tomu čilému shonu zkratek.

      Ale kdyby stál dole v zástupu, pocítil by zamrazení hrůzy a pobožnosti, a zvedaje oči od mrtvého muže měřil by strašnou výšku skály až nahoru k temeni, kde běží cesta za nízkým zábradlím a plouhavě táhne se mračné nebe; tu stál by tich s ostatními, podivně poután a váhaje odejít. – Té chvíle šel Slavík podle lomu; cítil se sirý mezi oblohou a zemí, mezi stráněmi a domky, kde bylo mu prožíti dobu dešťů. “Pane,” volali na něj lidé, “je tu zabitý.” Šel se tedy podívat –

      Zamyšlen vracel se Slavík domů; ale i doma stál u okna a díval se k lomům, jež zely jako otevřená rána v boku hory. Zdály se mu hrozné a skoro záhadné.

      Nic už ten obraz mi nezastře: Veliké tělo tváří v krvavém blátě, šílený rozmach údů, jako by zase vyskočit chtělo, – teď, ještě teď vyskočit a setřít si z čela kal! Ó jaký pohled! Dvě ruce tam žalují z ohavné rozbité hmoty, plny bláta, ó bože, a přece tak lidské, ty ruce! Nic už ten obraz –