„Hej to csárdás, jaký sotva
z nás zas někdo uslyší —“
zašeptnou si nahlas ženy —
„Ticho!“ —vše se utiší.
Je to csárdás?– vždyť to zní jak
zoufalého stýskání!
Je to píseň? – což je písní
šíleného výskání?
Zdá se věru, že ty housle
jsou spíš srdce uvadlé,
na nich struny – prsou žíly
přervané a vychladlé,
že je mozek k dávným písním
v šílenosti napíná,
a když nechtí mladé zaznít,
že až hrůza proklíná.
Každý tón se zdá být hrobem —
v jednom lůžko mladosti,
v druhém láska, rozum – v třetím
šíleného radosti!
Divná píseň, divný hudec,
divný šat ten servaný,
divný obličej ten mrtvý,
tajnou runou prorvaný! —
Zvuky houslí táhlejší vždy
jako k věčné žalobě,
tišší vždy a mřely – mřely,
skonaly jak v chorobě.
Kolem ticho, tón doznívá
v každých prsou potají,
náhlý jásot – dary k nohoum
cigánovým lítají.
Vida cigán! – hrdý žebrák!
proč těch darů nezdvihá? —
Skok a skok a davem lidstva
žebrák cigán ubíhá!
VIII.
Nad Neziderským jezerem
je nebe jako černý zvon,
z nějž jako umíráčka ston:
že den počíná večerem.
To Neziderské jezero
už den a noc burácí —
bouř hrozí nové ve šero —
zdaž se dnes vykrvácí!
Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —
Mrak za mrakem se k vodě snižuje,
blesk za bleskem se v vlnách křižuje
a vichr vztekle do vln bílých pere,
že vlna po skalách se k výši dere
a k mrakům letí – bílý, lehký kouř!
Teď vložil vichr se v ty strmé skály
a hýká tam, jak by se skály smály:
teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené
tak chladný, že by zimničné i čelo
se jeho mrtvým ledem bídně chvělo
a oheň smyl se s tváře šílené.
Ba šílené! – Zdaž není šílení,
když bouře taká mezi skalou pláče
a kámen, vlna v divém kvílení,
že v bouři muž ten po břehu si skáče?
Své housle v ruce v kostru vyzáblé —
divější písně než ta bouře hraje
a k skokům nutí tělo zeslablé.
Vlas hustý šílených co prapor vlaje
a oko s bleskem po vlnách se kmitá
a s vlnou po skalách ta noha lítá.
Ba zdá se věru, že se vložila
bouř celá do houslí těch zvučících,
že každá struna štěstí přežila
a zlost svou hlásá v tónech skučících! —
Ty Neziderské vody zemdlené
tři dni, tři noci bouřily,
a nešťastné ty oči šílené
se ještě nezamhouřily.
Když na chvíli se bouř snad utiší —
„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.
A noha v ustavičném plesání,
jak neznala by, co je klesání,
a housle v ustavičné smutné hře,
jak neznaly by, že též smutek mře!
Už třetí noc se k svému konci chýlí
a bouř se zponenáhla utišuje
a chladný vítr skály osušuje
a vlna bílá uspati se pílí.
„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?
Můj csárdás ještě! – tichým nebudu,
a takovou ti píseň zahudu,
že jistě tebe k tanci zase zvednu!“
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,
a ticho zas – tři struny hudci pukly.
Smích divoký a housle k skále letí —
a náhlý ston a píseň mír svůj světí,
už poslední i její povzdech zesne.
Teď rychlý nazpět jeden krok
a zase náhlý k předu skok
a vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —
Tak tiše vlnky malé šplouchaly
a bublinky se šerem mihaly,
a když zasvitla první rána záře,
zasvitla v umrlcovy siné tváře.
Kolovrátek
Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,
a měsíc plný lije pršek skvělý
na sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělý
teď zkamenělou v spánku kryje zemi.
Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klame
a mníš, že kolem bájné slyšíš znění,
mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,
mníš slyšet spících stromů klidné snění.
Už dávno stromy větve stinné odstrojily,
podzimních větrů písní v spánek ukojily
a ku výši teď trčí větve nahé
jak žebřící o jaro nové, blahé.
A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,
snad oblakům by – kolébce