Se svým manželem Masonem obchod vlastnili, a to znamenalo, že tu trávili mnohem více času, než kdokoli jiný – většinu dnů přicházeli první a odcházeli poslední. Pro Hope nebylo žádným tajemstvím, že ji i Masona místní lidé nesnášejí, protože byli z celého městečka Dightonu nejbohatší.
Na oplátku je nesnášela také.
Jejím osobním mottem bylo:
S penězi přichází zodpovědnost.
Své povinnosti brala vážně, a to samé platilo pro Masona, který zastával funkci starosty města. Nejezdili na dovolené, a dokonce si ani nedopřávali příležitostný den volna. Hope občas připadalo, že ona a Mason jsou jediní, kteří se tu o něco starají.
Jak se tak rozhlížela po dobře uspořádaném obchodě – nástroje, technika, krmiva, osiva a hnojiva – pomyslela si, tak jako už mnohokrát…
Dighton by se bez nás zhroutil během jediného dne.
Vlastně si říkala, že to samé by mohlo platit i pro celý okres.
Občas snila o tom, jak se společně seberou a odjedou pryč, jen aby si dokázali, že je to pravda.
Všichni by si to zasloužili.
S nešťastným povzdechem zhasla světla. Akorát se natahovala k alarmu, aby ho před odchodem zapnula, když skrz prosklené dveře zahlédla postavu. Pod pouliční lampou, na chodníku asi deset metrů daleko, stál muž.
Zdálo se, že ji upřeně pozoruje.
Lekla se jeho zjizvené tváře, která byla posetá ďolíčky – těžko říct, jestli je měl od narození nebo vznikly následkem ošklivého úrazu. Tričko, které měl na sobě, odhalovalo stejně znetvořené ruce i paže
Žít s něčím takovým pro něj musí být těžké, pomyslela si.
Ale proč tam takhle v sobotu pozdě v noci postával? Byl to zákazník? Pokud ano, musel s ním mluvit některý ze zaměstnanců. Po konci otevírací doby už nečekala, že by někoho potkala.
Ale teď tu stál, koukal na ni a usmíval se.
Co chtěl?
Vlastně bylo jedno, co chtěl, ale znamenalo to, že s ním Hope bude muset osobně promluvit. Obtěžovalo ji to. Nebude jednoduché předstírat, že si nevšimla jeho tváře.
Hope, značně znepokojená, naťukala kód od alarmu, vyšla ven a zamkla vchodové dveře. Teplý noční vzduch byl příjemnou změnou po celém dni, který trávila zavřená v obchodě plném nepříjemných pachů, z nichž nejvýraznější byl zápach hnojiva.
Vykročila směrem k muži a s nuceným úsměvem zavolala: „Nezlobte se, ale máme zavřeno.“
Pokrčil rameny, nepřestal se usmívat a u toho si něco neslyšně mumlal.
Hope potlačila povzdech. Chtěla ho poprosit, aby mluvil víc nahlas. Ale přišlo jí nevhodné mu něco přikazovat nebo ho i jen o něco zdvořile požádat. Až nesmyslně se bála, že zraní jeho city.
Jak se k němu blížila, usmíval se stále více. Znovu řekl něco, co nešlo slyšet. Zastavila jen kousek od něj.
„Promiňte, ale je pozdě a máme zavřeno,“ řekla.
Neslyšně něco zamumlal. Zavrtěla hlavou, aby mu dala najevo, že ho neslyší.
Promluvil o něco hlasitěji a tentokrát už zvládla rozpoznat slova.
„S něčím mám problém.“
Hope se zeptala: „S čím?“
Opět něco nesrozumitelného zamumlal.
Možná chce vrátit nějaké zboží, které dnes zakoupil, pomyslela si.
To poslední, co právě chtěla dělat, bylo odemknout znovu obchod, deaktivovat alarm, aby od něj mohla převzít zboží, a vracet mu peníze.
Hope řekla: „Pokud chcete něco vrátit, tak budete bohužel muset přijít zítra.“
Znetvořený muž mumlal: „Ne, ale…“
Pak v tichosti pokrčil rameny a stále se při tom usmíval. Pro Hope bylo těžké dívat se mu do očí. Obtížné bylo dívat se mu i do tváře. Najednou ji napadlo, že on ví, jak je to pro ni těžké.
Podle toho, jak se usmíval, si to možná i vychutnával.
Málem se otřásla při pomyšlení, že si takto užívá rozpaky, ke kterým ostatní přivádí.
Teď už promluvil o něco hlasitěji a srozumitelněji.
„Pojďte se podívat.“
Ukázal na starý pick-up zaparkovaný opodál u chodníku. Otočil se a šel směrem k autu. Hope na chvíli zůstala stát. Nechtělo se jí za ním chodit a říkala si, proč by se tím vůbec měla zabývat.
Ať je to cokoli, do zítra to určitě počká.
Ale nedokázala se přimět k tomu, aby se otočila a odešla.
Už zase ta obava, že k němu bude neslušná.
Šla za ním k zadní části auta. Oddělal plachtu zakrývající korbu a uviděla změť rozmotaného ostnatého drátu, který pokrýval celou korbu pick-upu.
Najednou ji zezadu popadnul a mokrým hadrem jí přikryl nos a ústa.
Hope kopala a snažila se od něj odtáhnout, ale oproti ní byl vyšší a silnější.
Nemohla ani křičet, protože se nedokázala zbavit toho hadru na obličeji. Byl silně nasáklý nechutně nasládlou tekutinou.
Najednou se jí začal zmocňovat zvláštní pocit.
Pociťovala závrať a euforii, jako by si vzala drogy.
Kvůli euforii Hope na pár okamžiků zapomněla, v jakém ohromném nebezpečí se nachází. Zkusila ještě znovu zabojovat, ale ruce i nohy měla oslabené, jako by je měla z gumy.
Ať už se jí ten muž snažil provést cokoli, nedokázala se tomu bránit.
Vzdáleně, jako by byla její mysl oddělená od těla, si uvědomovala, že ji ten muž zvedl a hodil mezi změť ostnatého drátu na korbu auta. Nasáklý hadr jí při tom tiskl celou dobu pevně k obličeji, takže se nadýchala omamných výparů.
Hope Nelsonová si jen vzdáleně uvědomovala bodavou bolest po celém těle, když bezvládně dopadla a pomalu ztratila vědomí.
KAPITOLA PRVNÍ
Riley Sweeneyová připravovala dva rib eye steaky ke grilování a už po několikáté si pomyslela:
Dnešní noc musí být výjimečná.
Ona i její snoubenec, Ryan Paige, byli poslední dobou příliš zaneprázdněni na to, aby si užívali čas trávený společně. Veškerý jejich čas a energii spolkla Rileyina náročná stáž u FBI a Ryanovo nové zaměstnání coby čerstvého absolventa na pozici právníka. Dokonce i dnes, v sobotu, pracoval přesčas.
Riley bylo 22 už skoro před dvěma týdny, ale od té doby neměli čas její narozeniny oslavit. Od Ryana dostala jako dárek hezký náhrdelník, ale to bylo všechno – žádná oslava, žádná večeře, žádný dort. Doufala, že dnešní jídlo by jim to mohlo vynahradit.
Kromě toho, dnes byla poslední příležitost, aby si udělali hezký společný večer. Riley