„PROSÍM!“ křičela.
Jenže kolos jednoduše produněl kolem.
Mávala rukama a začínala plakat. Třeba se řidič alespoň podívá do zpětného zrcátka—
Prásk!
Nová a zcela nečekaná vlna bolesti jí jako blesk projela po zadní straně levého stehna. Upadla.
Křičela a pokoušela se dostat znovu na nohy, ale to už ji zezadu za vlasy uchopila silná ruka a surově ji táhla zpátky do kukuřice.
Pokoušela se vzpouzet, znovu se vymanit, ale tentokrát to nebylo nic platné.
Přišlo ještě několik dalších ran bičem, než konečně ztratila vědomí.
Ještě si stačila uvědomit, že už to všechno skončí. To práskání, ty rány bičem – a vlastně i její nečekaně utnutý, ale bolestí dostatečně vyplněný život.
KAPITOLA PRVNÍ
Detektiv Mackenzie Whiteová se připravila na nejhorší, když toho rána kráčela kukuřičným polem. Chrastění suchých listů ji rozčilovalo. Bylo mrtvé, škrábalo o její bundu a řadu za řadou se s drobnými obměnami neustále opakovalo. Mýtina, na kterou mířila, byla vzdálena několik mil.
Když na ni konečně dorazila, zastavila se a chvíli strávila tím, že si přála, aby mohla být kdekoliv jinde, než tady. Bylo tam mrtvé, téměř zcela nahé tělo zhruba třicetileté ženy. Byla přivázána ke kůlu a ve tváři až doposud zůstával výraz zděšení. Mackenzie by si bývala přála, aby tu tvář nikdy nespatřila – jenže naopak ji už potom nikdy nedokázala zapomenout.
Pět policistů se motalo v okolí mýtiny, ale ve skutečnosti toho mnoho nedělali. Jenom se snažili vypadat zaměstnaně, ale ona dobře věděla, že si s tím nevědí rady. Ani jeden z nich nejspíš nikdy nic podobného neviděl. Mackenzie naopak netrvalo ani pět vteřin, aby si, při pohledu na blonďatou ženu přivázanou ke kůlu, uvědomila, že jde o něco mnohem většího. Něco, s čím se ještě nesetkala. Jenom tohle se v kukuřičných lánech Nebrasky nestalo.
Mackenzie se přiblížila k oběti a začala ji pomalým krokem obcházet. Na temeni přitom pocítila pohledy ostatních vyšetřovatelů. Napadlo ji, že si nejspíše říkají, že se bere až moc vážně. Přibližovala se k případům možná až příliš blízko, aby hledala stopy a náznaky, které mohly být často i velmi abstraktní povahy. Věděla přitom, že si spousta lidí na oddělení myslí, že se jako mladá policistka dostala do pozice detektiva až příliš brzy. Odjakživa byla ambiciózní mladou ženou a možná právě proto tu teď měla větší šance, než oko detektiva z maloměsta odněkud z dálav Nebrasky.
Mackenzie se rozhodla jejich pohledy jednoduše ignorovat. Zaměřila se pouze na tělo oběti. Rukou přitom tu a tam odháněla mouchy, které se už začínaly o místo činu notně zajímat. Vlastně se kolem ženského těla hemžily jako malý černý mrak. Horko navíc kondici nebožky nijak neprospívalo. Celé léto bylo toho roku velmi slunečné a teplé, a tady uprostřed kukuřičných polí se zdálo, že se tu všechno to vedro hromadilo a uchovávalo jako v nějaké obří baterii.
Mackenzie se ještě přiblížila a studovala detaily. Zoufale se přitom snažila se nepozvracet. Ženina záda byla rozsekána na cucky. Všechny rány si byly velice podobné, což znamenalo, že byly způsobeny jedním a tím samým nástrojem. Záda oběti byla doslova slepená krví, nyní již většinou zaschlou, ale na pár místech ještě mokvající a lepkavou. Zadní strana jejího miniaturního spodního prádla byla k tělu oběti krví přilepena též.
Když Mackenzie dokončila kruh kolem oběti, přišel k ní nevysoký, podsaditý policista. Toho muže velmi dobře znala, ale to neznamenalo, že by ji zajímal.
„Dobrý den, detektive Whiteová,“ pozdravil ji velitel Nelson.
„Veliteli,“ pokývla hlavou.
„Kde je Porter?“
V jeho hlase nebylo nic povýšeného, ale ona to stejně vycítila. Tenhle policejní prací ostřílený padesátník si ani trochu nepřál mít za pomocnici na jeho případu pět-a-dvacetiletou ženu. Walter Porter, její pět-a-padesátiletý partner, by pro tu práci byl mnohem lepší.
„Zůstal na silnici,“ odpověděla Mackenzie. „Mluví s farmářem, který objevil tělo. Za chvilku tu jistě bude.“
„Dobrá,“ řekl Nelson a očividně se mu trochu ulevilo. „Co si o tom ty myslíte?“
Mackenzie si nebyla jistá, co by mu na to měla odpovědět. Věděla, že je tím mužem testována. Čas od času to dělal, dokonce i na nedůležitých činnostech na oddělení. Žádnému jinému policistovi nebo detektivovi přitom ani zdaleka tolik pozornosti nevěnoval. Mackenzie si byla jistá, že si na ni zasedl jenom proto, že je mladá, a protože je žena.
Něco jí říkalo, že tohle je něco víc než jenom teatrální vražda. Co všechny ty šlehance na zádech? Stalo se to všechno proto, že byla přitažlivá? Její ňadra byla na první pohled vylepšená, a pokud se Mackenzie nemýlila, jejímu obličeji se dostalo pár zásahů také. Měla na sobě spoustu makeupu, který teď byl rozmazán slzami.
„Myslím,” řekla Mackenzie, aby konečně Nelsonovi nějak odpověděla, „že tu šlo čistě jen o násilí. A že pitva neprokáže znásilnění. Většinou, když muži unesou ženu ze sexuálních důvodů, nedají jí takhle do těla, i když je třeba plánují později zabít. Podle jejího prádla bych navíc řekla, že to byla žena značně provokativní povahy. Popravdě, podle stylu jejího makeupu i velikosti a tvaru prsou, bych začala obvolávat strip kluby v Omaze a ptala se, jestli jim minulou noc nezmizely tanečnice.”
„To všechno už jsme udělali,” odpověděl Nelson posmutněle. „Zavražděná se jmenuje Hailey Lizbrooková, třicet čtyři let, matka dvou chlapců a průměrná tanečnice v klubu The Runway v Omaze.”
Všechna ta fakta recitoval, jako kdyby četl nějaký instruktážní manuál. Mackenzie z toho vyvodila, že je ten muž na své pozici už dost dlouho na to, aby pro něj zavraždění už nebyly lidmi, ale spíše jenom částmi skládanky, která má být rozluštěna.
Mackenzie však pracovala jenom pár let a ještě zdaleka nedokázala být tak tvrdá a bezcitná. Dívala se na ni se záměrem vyřešit případ, ale zároveň v oběti viděla i ženu, která po sobě zanechala dva chlapce – chlapce, kteří budou celý život žít bez matky. Vzhledem k tomu, že se matka dvou dětí živila striptýzem, se dalo usuzovat, že měli finanční potíže. Ta žena musela být zoufalá, že vzala jakoukoliv práci, aby své děti uživila. A teď skončila tady, přivázaná ke kůlu uprostřed polí a zmrskaná nějakým neznámým člověkem, který—
Šustění kukuřice za jejími zády ji vytrhlo z myšlenek. Walter Porter se k nim přicházel připojit. Když se na mýtině objevil, vypadal rozmrzele a způsob jakým si oprašoval uvolněné kukuřičné listy z kabátu, to jenom potvrzoval.
Než se jeho zrak zastavil u zuboženého těla Hailey Lizbrookové, rozhlédl se pomalu kolem. Po obličeji mu přeběhlo překvapené ušklíbnutí, které ohnulo jeho prošedivělý knír do ostrého úhlu. Další pohled věnoval Mackenzie s Nelsonem, ale neobtěžoval se jít k nim.
„Portere,” řekl velitel Nelson. „Whiteová už tuhle záležitost řeší. Má to pevně v rukou.”
„To