© 2011 Morgan Rice
Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.
Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.
Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.
FAKT:
V Salemu v roce 1692 tucet tínedžerek, známých jako “trpící,” přežilo záhadnou nemoc, díky které se stali hysterickými a nahlas křičeli, že je místní čarodějky mučí. To vedlo k salemskému soudu s čarodějkami.
Záhadná nemoc, která tyto dívky postihla, nebyla až dodnes vysvětlena.
“V noci se jí snilo, že viděla moji sochu,
Která, jako fontána se stovkou proudů,
Stříkala čistou krev: a mnoho statných Řimanů
Přišlo s úsměvem a vykoupalo si v ní své ruce:
A tyto použila na varování a výstrahu,
A zlo hrozilo…”
--William Shakespeare, Julius Caesar
PRVNÍ KAPITOLA
Hudson Valley, New York
(Dnes)
Poprvé za několik týdnů se Caitlin Paine cítila uvolněně. Sedíc pohodlně na podlaze malé stodoly se opřela o balík sena a vydechla si. Asi deset stop dále hořel malý plamen v kameném krbu; Caitlin jenom přihodila poleno a díky zvuku praskajícího dřeva se cítila klidně. Březen ještě neskončil a dnešní noc byla obzvlášť chladná. Okno na vzdálené stěně nabízelo výhled na noční oblohu, a tak mohla vidět, že pořád padá sníh.
Stodola byla studená, no seděla dostatečně blízko k ohni, aby se mohla nechat hřát jeho plameny. Cítila se pohodlně a její oči postupně těžkli. Vůně ohně vládla stodole a když se natáhla o kousek dál, mohla cítit, jak její ramena a nohy opouští napětí.
Jak samozřejmě věděla, hlavním důvodem jejího pocitu klidu nebyl oheň, nebo seno, dokonce ani úkryt v stodole. Bylo to kvůli němu. Calebovi. Seděla a civěla na něj.
Uložil se kousek od ní, asi patnáct stop, tak dokonale klidně. Spal a ona využila šanci a studovala jeho tvář, její perfektní črty, jeho bledou a průhlednou kůži. Nikdy neviděla tak dokonale řezané rysy. Bylo to neskutečné, cítila se, jakoby koukala na sochu. Nemohla pochopit, jak mohl být naživu už 3000 let. Sama ve svých 18 letech už teď vypadala starší jako on.
No bylo to něco víc než jen jeho rysy. Něco z něj vyzařovalo, nějaká zvláštní energie. Silný pocit klidu. Když jí byl nablízku, věděla, že všechno bude v pořádku.
Byla šťastná, že tam pořád byl, pořád s ní. Dovolila si doufat, že spolu zůstanou. Ale i když na to myslela, sama sebe vyhřešila, protože věděla, že se vystavuje velkým problémům. Věděla, že kluci jako on nezůstávají nablízku. Na to prostě nebyli stvořeni.
Caleb spal tak dokonale, dýchal tak mělce, že bylo pro ní těžkě říct, jestli opravdu spí. Dříve odešel a řekl, že se jde nakrmit. Vrátil se klidnější, s dřevem v rukou a přišel na způsob, jak zajistit dveře do stodoly a zabránit sněhu, aby přes ně pronikal dovnitř. Založil oheň a teď, když spal, Caitlin jej udržovala.
Když se natáhla a dala si další doušek z jejího poháru červeného vína, cítila, jak jí teplá tekutina postupně uklidňuje. Láhev našla v ukryté bedně pod stohem slámy; pamatovala si, že její bratr Sam jí tam před několika měsíci z rozmaru ukryl. Nikdy alkohol nepila, no v několika doušcích neviděla problém, zvlášť po tom, čím si prošla.
Držela svůj deník na klíně, s otevřenou stranou, s perem v jedné a pohárem v druhé ruce. Držela jej takhle už 20 minut. Neměla ani ponětí kde začít. Nikdy předtím neměla potíže s psaním, no teď to bylo jiné. Události několika posledních dnů byli příliš dramatické, nedali se jenom tak zpracovat. Teď poprvé seděla dokonale klidná. Poprvé se cítila alespoň trochu v bezpečí.
Rozhodla se, že nejlepší bude začít od začátku. Co se stalo. Proč byla tady. Kto vůbec byla. Potřebovala to zpracovat. Nebyla si dokonce jistá, jestli ještě sama pozná na tyto otázky odpovědi.
*
Až do minulého týdne byl život normální. Vlastně jsem začínala mít Oakville ráda. Pak jeden den přišla máma a oznámila, že se stěhujeme. Opět. Život se otočil vzhůru nohama, jako s ní vlastně vždycky.
Tentokrát to ale bylo horší. Nebylo to další předměstí. Byl to New York. To město. Státní škola a život v betonu. A nebezpečná čtvrť.
Sam byl taky naštvaný. Mluvili jsme o tom, že bychom nejeli, o útěku. Ale pravda byla, že jsme neměli kam jinam jít.
Tak jsme šli. Tajně jsme doufali, že pokud se nám tam nebude líbit, odejdeme. Najdeme nějaké místo. Kdekoliv. Možná se pokusíme znovu najít tátu, i když jsme oba věděli, že to se nestane.
A pak se to všechno událo. Tak rychle. Moje tělo. Proměňovalo se. Pořád nevím, co se stalo, nebo kým jsem se stala. Ale vím, že už nejsem stejný člověk.
Pamatuju si tu osudovou noc, kdy to všechno začalo. Carnegie Hall. Moje rande s Jonahem. A pak…pauza. Já…krmím se? Zabíjím někoho? Pořád si nedokážu vzpomenout. Vím pouze to, co mi řekli. Vím, že jsem té noci něco udělala, no všechno je to rozmazané. Cokoliv jsem udělala, pořád se mě to drží jako klíště. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit.
Další den jsem v sobě cítila změnu. Bezpochyb jsem se stávala silnější, rychlejší, citlivější na světlo. Taky jsem cítila věci víc, než předtím. Zvířata